Vatikán. O vodě jakožto symbolu spásy kázal papež František při ranní eucharistii v úterý 4. týdne postní doby. Komentoval evangelní příběh o nemocném, kterého po 38 letech choroby, uzdravil Ježíš u rybníka Bethzatha. Bohoslužbu streamingově přenášenou z kaple Domu sv. Marty uvedl Svatý otec intencí, věnovanou těm, kdo onemocněli při péči o nemocné a za jejich rodiny. "Dostal jsem zprávu, že v těchto dnech zemřelo několik lékařů, kněží, nevím, zda i nějaká ošetřovatelka, kteří se nakazili a onemocněli ve službě nemocným. Modleme se za ně a za jejich rodiny. A děkuji Bohu za příklad hrdinství, který nám dali svojí péčí o nemocné."

A je to tady. Po roce a půl "rozlučková kudrna" (alespoň pro letošek). Pokud jsem vás občas rozesmála nebo vám zpříjemnila chvilku, pak je to skvělé. Snědla jsem sice nad články Kudrnatě žensky tuny čokolády a oliv, ale cíl byl splněn.

Čtyřicet dobrovolnic už sedmý den v kuse šije roušky pro ty, kdo je potřebují. Rozdaly jich už přes 2000 kusů. A šijí dál, poptávka je stále vysoká. Každé ráno svozí a pošlou na potřebná místa stovky kusů.

Velice obyčejný život v neobyčejném místě zažila necelá patnáctka hronovských Lotrů. Na jarní prázdniny si zvolili Opárenský mlýn nedaleko Lovosic, Litoměřic, kopců Lovoš a Milešovka v zapomenutém údolí, kde vlaková výluka trvá už několik let.

Dívky, ženy, muži, homosexuálové i heterosexuálové, prostitutky, čarodějnice, migranti i leváci. Když si prostudujete svět v datech, tak každý den je vlastně důvod k oslavě a slavit může prakticky každý... Svůj sváteční den mají ale možná trochu překvapivě také bikiny, polibky i antikoncepce.

Nošení roušek je, zdá se, malý oříšek. Už se nedá dost dobře vymlouvat na to, že je nemáme, řada lidí si nějakou provizorní pokrývku úst dokáže vyrobit sama, na krátko ale v pohodě poslouží i šála. Jde o bazální solidaritu, vyjádření faktu, že mi ostatní nejsou lhostejní.

V letošním roce uplyne sto let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších rodáků z Police nad Metují. 1. května 1920 zemřel v Praze na následky podchlazení, violoncellista a profesor pražské konzervatoře, Hanuš Wihan. Jako interpretační umělec toho po sobě mnoho nezanechal a na jeho odkaz se postupně zapomínalo. Kdo vlastně byl Hanuš Wihan?

Minimálně deset let pracuju na tom, abych se stal kavárenským povalečem. Myslím si, že pro to mám talent a docela mě to baví. Moje mapa kaváren je rozprostřena po celém území České republiky s chapadly expandujícími do zahraničí. Namátkou z posledních cest kavárna De Garre v Bruggách, Chez Felix v Bruselu, Café Centrale na Viale Magnolie v Arcu nebo třeba Ambrozja v polské Oleśnici. Tím vlastně chci jen říct, že se nemusí nutně jednat o pražskou kavárnu...