Broumovsko

Neděle 20.říjen 2019

Poslední aktualizace21.10.2019 04:00

Czech Dutch English German Polish
Jste zde: Sport Ostatní sporty Mont Blanc - výstup na střechu Evropy

Mont Blanc - výstup na střechu Evropy

seznam článků
Mont Blanc - výstup na střechu Evropy
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Strana 5
Všechny strany

3Hory člověka fascinují tak nějak odjakživa. A ani u mě tomu nebylo jinak. Snad až na moje pubertální období, kdy jsem rodičům zarytě tvrdila, že já budu léto trávit jedině u moře, jsem do hor jezdila každý rok. Přesto si myslím, že zlom nastal v roce 2006, kdy jsem se s několika desítkami dalších nadšenců zúčastnila letního zájezdu do Lienzských a italských Dolomit, který pořádalo Gymnázium Broumov.

Od té doby jsem kouzlu hor definitivně propadla a věděla, že i ten nejnamáhavější výstup mi za tu nádheru na vrcholu stojí. Mé ambice nikdy nebyly čistě horolezecké. Užívala jsem si především vysokohorskou turistiku (VHT). Čím výš, tím líp. Po čase jsem si však začala pohrávat s kombinací VHT a lezení, takže jsem s přáteli nadšeně zdolávala množství zajištěných cest v horách, tzv. – via ferrata, především pak v Rakousku a Itálii. Netrvalo to dlouho a moje srdce zatoužilo po ledovci. Mým snem bylo vystoupat na Mont Blanc.

Mont Blanc neboli Bílá hora leží ve stejnojmenném alpském masivu na francouzsko – italských hranicích. Se svými 4808,73 m je nejvyšším bodem Alp a tradičně i Evropy (pro nejednotnou metodiku určení geografické hranice Evropa - Asie je někdy nejvyšší evropskou horou nazýván i kavkazský Elbrus – 5642 m. n. m.). Prvovýstup na Mont Blanc si 8. 8. 1786 připsali dva francouzští lezci Jacques Balmat a Michel Paccard. V dnešní době ale vede na vrchol jak značné množství horolezeckých cest, tak i 4 základní výstupové trasy bez obtížnějších lezeckých pasáží. Tři z těchto cest vedou z Francie, jedna potom z Itálie.

Nejoblíbenější trasa je francouzská cesta přes Dôme du Goûter, která každoročně láká tisíce nadšenců. Právě z důvodu vysoké návštěvnosti, přecenění vlastních schopností a častého podcenění náročnosti výstupu se zvýšil počet smrtelných nehod v této oblasti (některé zdroje uvádí až 80 úmrtí ročně), a proto zde v posledních letech došlo k několika důležitým organizačním změnám. Již několik sezón platí vyhláška, která stanovuje povinnou výbavu lezce (lezecký sedák, lano, helma, cepín, mačky, ledovcové brýle, vybavení pro vytažení lezce z ledovcové trhliny, mapa, buzola aj.). Pokud se tedy vydáte zdolat Mont Blanc, nezapomeňte si tuto vyhlášku prostudovat.

Od letošní sezóny navíc platí i novinka ve formě povinné rezervace noclehu v jedné ze dvou horských chat po cestě na vrchol. Rezervaci není radno podceňovat, je přísně kontrolovaná, a z důvodu velkého zájmu jsou chaty dlouho dopředu obsazené. Proto doporučuji chatu zamluvit ihned, jakmile se otevírá rezervační systém pro veřejnost (zpravidla konec května). Za rezervaci pro 2 osoby zaplatíte 130 EUR (90 EUR předem, 40 EUR doplatíte na místě). Rezervaci lze bezplatně zrušit nejpozději 3 dny předem, nicméně pokud se počasí zkazí večer před výstupem, rezervace vám propadne a jste nuceni vytvořit si novou.

Cesta z Broumova do Chamonix nepatří k nejkratším, je nutno ujet cca 1300 km, ale pokud člověk nespěchá, lze si cestu zpříjemnit několika zastávkami na zajímavých místech, které nejsou až tak velkou zajížďkou (Lucemburk, Maginotova linie – Hackenberg, Nancy, Dijon, Ženeva...).

Chamonix, hostitel olympijských her z roku 1924, je klasické horské město, které žije turismem v zimě i v létě. Je tu množství hotelů, restaurací, obchodů se sportovním vybavením a spousta atrakcí, kvůli kterým se sem turisté sjíždějí z celého světa. My využili lanovku na Aiguille du Midi - Polední vrch, která dodnes drží rekord jako kabinová lanovka s největším převýšením. Z výchozí stanice v Chamonix (1035 m. n. m.) vás za 65 EUR vyveze na Aiguille du Midi (3777 m. n. m.) během několika desítek minut. Pomocí výtahu se můžete dostat ještě o pár metrů výše na vyhlídkovou plošinu ve 3842 m. n. m. Z vrcholu je krásný výhled na horské velikány kolem, nejvíce pohledů samozřejmě směřuje na Mont Blanc, kam se odtud můžete dostat jednou z výstupových cest, která se nazývá cesta tří Mont Blanců, protože vede hřebenem přes několik významných vrcholů (Mont Blanc du Tacul, Mont Maudit). Na Aiguille du Midi jsme si otestovali, jak se dýchá v téměř 4000 m. n. m. Ačkoliv po výstupu z kabiny lanovky jsme žádnou změnu nepociťovali, s plnými batohy na zádech jsme zjistili, že po vyšlápnutí několika schodů v klasickém svižném tempu se nám tepová i dechová frekvence výrazně zvýšila a při delší zátěži jsme dokonce pociťovali i mírnou závrať. V této nadmořské výšce jsme pobyli cca 3 hodiny. Kromě nádherných výhledů nás nejvíce nadchla místnost zabývající se výzkumy fyziologických reakcí lidského těla při pobytu ve vysokých nadmořských výškách.

Následující den (pondělí 19. srpna) měl začít náš výstup, ale protože v noci přišla bouřka a celé pondělí propršelo, byli jsme nuceni volat na chatu Goûter, kde jsme měli rezervaci ubytování, a hledat náhradní termín. Ten nám byl nabídnut až v pátek 23. srpna. A protože lepší počasí nepřicházelo, vzali jsme auto a vyrazili my za ním. Přes Albertville a Grenoble – hostitelé OH 1992 a 1968, Orange – nádherný vítězný oblouk a antické divadlo, Avignon – Avignonský most a Papežský palác jsme dorazili k moři na tzv. Azurové pobřeží. Hory vystřídala městečka s úzkými uličkami, rozsáhlé vinice podél cest a spousta turistů mířících na pláže. Naše cesta vedla po pobřeží do Saint Tropez (filmovou četnickou stanici jsme nemohli minout), přes Cannes, Nice až do Monaka. Odtud jsme už zamířili zpátky do hor. Přes Itálii a Švýcarsko jsme se vrátili zpátky do Chamonix. A protože jsme měli ještě jeden den volna, vyrazili jsme na výlet k ledové jeskyni Grotte de Glace. Ze Chamonix se sem dostanete vlakem (33,50 EUR). Z konečné stanice vám s částí klesání pomůže lanovka. Zbytek cesty tvoří klesání o asi 550 schodech. Ledová jeskyně je každý rok nově vybudována, a to z důvodu pohybu ledovce. Cestou od jeskyně nahoru po schodech je smutné sledovat značky, kam až ledovec sahal roky předtím a jak rychle dochází k jeho tání. Proto se mění počet schodů, které k jeskyni vedou. Každoročně jich totiž několik přibude.

Na jednom z krásných odpočívadel u cesty jsme si večer postavili stan, uvařili teplou večeři (na pár dní naši poslední) a s hrnkem teplé kávy jsme pozorovali poslední sluneční paprsky, které ozařovaly cíl našeho snažení následujících dní. Ráno jsme vstávali ještě za tmy. Přesunuli jsme se do nedalekého městečka Saint Gervais les Bains na nádraží La Fayet, kde jsme čekali na první ranní odjezd zubačky Tramway du Mont Blanc. Zpáteční lístek až na konečnou stanici Nid ´d Aigle (2362 m. n. m.) vás vyjde na 33,5 EUR/osoba. Za tuto cenu si užijete asi hodinu a 10 minut dlouhou cestu s 1700 m převýšení a plnou nádherných výhledů na okolní štíty, které ozařují první ranní paprsky vycházejícího slunce. Během cesty vlakem všechny přítomné lezce obešel jeden z horských vůdců a kontroloval rezervace noclehu. Když jsme dorazili na místo, překvapilo nás, jak chladný vítr foukal. Došlo i na čepice a rukavice a vyrazili jsme na cestu.

Cílem našeho prvního dne byla horská chata Goûter, nejvyšší horská chata ve Francii (3815 m. n. m.). Od cílové stanice zubačky vede značená (červená šmouha na skalách) kamenitá cesta. Během traverzového stoupání jsme potkávali kamzíky, které přítomnost člověka vůbec nevyváděla z míry. Asi po 3 hodinách cesty, kdy už slunce pěkně pálilo a my všechny nadbytečné vrstvy odložili zpět do batohů, se před námi vynořila chata Tête Rousse (3167 m. n. m.). Zbývalo překonat první sněžné pole a už nám nic nebránilo usadit se na kamenech, dát si první pauzu a nabrat energii pro další část výstupu. K chatě Tête Rousse patří i stanový tábor tzv. base camp. Dříve bylo možné v okolí chaty stanovat/bivakovat, ale kvůli velkému množství odpadků, které tu po lezcích zbylo (a ve vyšších polohách i kvůli častému úderu blesku), je to už několik let zakázané a jediná možnost, jak tu přespat, je buď v chatě, anebo právě v připravených stanech (nutno rezervovat předem). Je tu několik klasických menších stanů, a potom asi 4 velké, oranžové stany pro 8 lidí, které se používají i v základních táborech v Himalájích. Postavení vlastního stanu je však kdekoliv po cestě na Mont Blanc zakázáno.

Od chaty Tête Rousse je vidět ohromná kolmá stěna a na jejím vrcholu miniaturní chata Goûter, tak nějak přízračně umístěná na okraji stěny a pod ní hluboká propast dolů. Po odpočinku a doplnění energie ve formě půl müsli tyčinky a trochy oříšků jsme se vydali traversem v kamenitém poli právě ke kolmé stěně. Nástup do stěny je obávaný a většinou lezců označovaný jako kritické místo celého výstupu - tzv. Grand Couloir. Jde o úzkou stezku (asi 60 cm širokou a 30 m dlouhou) ve spodní části stěny, kde největším rizikem je padající kamení z vrchu, které je uvolňováno jak lezci nad vámi, tak sluncem, které se tu odpoledne opírá do stěny, a proto se pohyb v kuloáru po poledni nedoporučuje. Padající kamení, popř. chybný krok vás odsoudí k pádu po nekonečném srázu dolů. Před vstupem do kuloáru jsme nasadili helmy, horolezecké sedáky a navázali se na lano. Zaposlouchali jsme se, a protože žádné padající kamení nebylo slyšet, vyrazili jsme v lehkém běhu na druhou stranu.

Po překonání kuloáru už člověk zůstává lanem spojen se svým lezeckým partnerem a šplhá ve stěně jako pavouk. Chata Goûter je většinu cesty na dohled, což může být deprimující, protože člověku vůbec nepřijde, že se přibližuje. Snad jen pohled dolů pod sebe na base camp s oranžovými zmenšujícími se stany ukazuje, jak vysoko člověk doopravdy je. Kde se chytnout rukama, kam dát nohy a k tomu neustálá kontrola, kudy vede cesta, způsobuje, že po několika hodinách lezení člověk začíná být celkem otupělý a z neustálého pohybu na pálícím slunci i unavený. Asi po 4 hodinách lezení se před námi objevila první ocelová lana, která jistila nejobtížnější pasáže a usnadňovala orientaci ve skále. Byl nejvyšší čas, protože během pár minut se počasí změnilo z jasné slunečné výhně na chuchvalce kupících se mraků plujících údolím, které srazily teplotu rázem o desítku stupňů níž. Než se do nás dala pořádná zima, oblékli jsme mikiny a zdolaly těch pár posledních metrů. Ocelová lana se změnila v zábradlí staré chaty Goûter a bylo tu druhé sněžné pole, které bylo nutno překonat.

Ani jsme se nenadáli a už jsme stáli před novou chatou, která byla otevřena v roce 2013 a která odpovídá nejnovějším ekonomickým a ekologickým požadavkům. Po vstupu do chaty nás přivítala velká šatna, kde si člověk do připravených botníků a na věšáky odložil veškeré horolezecké vybavení, povinně nazul připravené přezůvky, a teprve poté se mohl jít zaregistrovat o poschodí výš. Po přidělení postelí jsme vydýchali únavu, snažili se doplnit živiny a vodu, i když popravdě, člověk už moc hlad neměl a ani moc netušil, co vlastně žvýká. Chuťové buňky rozhodně ve vysoké nadmořské výšce nebyly ve formě. Důležitá teď byla regenerace a dostatečně tělo zavodnit kvůli snadnější aklimatizaci. Leželi jsme na postelích a doufali v brzký spánek, ale vysoká nadmořská výška a velké množství spolunocležníků v pokoji člověka moc spát nenechá.

Vrcholový den pro lezce začíná velmi brzy. První lanová družstva vyráží od chaty už kolem 2:00 ráno, a protože se jde několik hodin ve tmě, kdy teplota padá k více než -10°C, je nutné teple se obléknout. Snídani nám nahradilo pár kousků cereálních sušenek, hrst oříšků popř. kousek domácího sušeného masa, k tomu pár loků vody a už jsme na boty nasazovali mačky, vázali se na lano, na helmu připevnili čelovku, na ruce teplé rukavice, cepín a hurá ukrajovat první metry k vrcholu. Od chaty Goûter je to ještě 1000 výškových metrů k vrcholu.

Začátkem je krátké strmé stoupání. Dále se pokračuje po hřebeni, chvíli cesta mírně klesá, ale vzápětí traversem stoupá na vrchol sedla Dôme du Goûter. Cestou jsme sledovali, jak se před námi vlní světelný had, který tvořily svítilny lezců před námi. Po chvíli dalšího prudkého stoupání se objevila chata Vallot (4362 m. n. m.). Tento přístřešek by měl sloužit pouze jako nouzový pro případy přírodních katastrof, zranění apod. Je ale také nechvalně známý velkým množstvím odpadků, které tu po sobě lezci zanechávají. Uvnitř je pár matrací, nějaké deky a nouzová vysílačka. A protože nám během stoupání promrzly ruce od toho, jak jsme neustále svírali cepíny, využili jsme tento přístřešek i my. Trošku s obavami jsme vešli dovnitř, ale všude bylo čisto. Vzali jsme si jednu ze složených dek a snažili se rozehřát zmrzlé ruce. Během našeho odpočinku sem dorazilo několik polských lezců, kteří rozebrali zbytek přikrývek a bez sebemenších rozpaků zalehli a usnuli.

Když jsme se vydali znovu na cestu, vycházelo už slunce. Netrvalo dlouho a opět nám ukázalo svoji sílu. Rukavice i čepice byly rázem zbytečné a rychle putovaly do batohů. Jak jsme stoupali výš a výš, kyslíku ubývalo a naše pauzy se začaly prodlužovat. Člověk se opřel o cepín a zhluboka nasával vzduch do plic a čekal na zpomalení tepové frekvence. Cesta na vrchol je zdlouhavá. Člověk jde sněhovým královstvím a míjí jedno sedlo za druhým. Místy jde po neuvěřitelně úzkých a příkrých hřebíncích, že ani cepín a mačky mu nezajistí komfortní stoupání, až začne přemýšlet, co by způsobil jeden chybný krok.

Po několika dalších hodinách stoupání jsme začínali očekávat, že každý další vrchol, který jsme právě zdolali je ten náš. Teprve když jsme se vyškrábali na jeden obzvlášť příkrý, konečně jsme ho uviděli! Před námi bylo posledních asi 150 namáhavých metrů. Každý krok bolel, ani ne tak nohy (letní florbalová příprava se ukázala jako dostatečná), ale plíce. Bylo neuvěřitelné, jak těžce se nám dýchalo. Plíce se dožadovaly své dávky kyslíku, kterou ne a ne dostat. A pak to přišlo! Už nebylo kam stoupat, byli jsme na vrcholu. Vrchol je krásný, právem nazývaný "Střecha Evropy". Nejenže ve chvíli, kdy tu stojíte, jste výše než mraky na obloze, ale okolní alpské vrcholy se vám zdají pouze jako malé nevýznamné skalnaté věžičky. A navíc ten tvar! Vrcholový hřeben Mont Blancu totiž opravdu vypadá jako střecha budovy. Jestliže se nám ale během výstupu špatně dýchalo, na vrcholu to bylo ještě o poznání horší. Připadalo mi, že naše plíce neakceptovaly žádný rychlejší pohyb, než bylo pomalé šourání nohou. Udržet vlajku nad hlavou při vrcholové fotodokumentaci našim svalům na rukách dokonce působilo hotová muka.

Kdo si tedy představuje, že jsme na vrcholu rozjímali a posvačili, velmi se mýlí. Na vrcholu Mont Blancu je vzduch o třetinu řidší než u hladiny moře, zvládli jsme tedy uložit ty nádherné scenérie do našich pamětí, něco málo si i vyfotit a během 20 minut už jsme byli zase na cestě. Těšila jsem se, že s klesající nadmořskou výškou se nám bude lépe dýchat a za chvíli budeme zpátky na chatě, ale bohužel, cesta zpátky se neuvěřitelně vlekla a nás neminulo neustálé odpočívání. Když kolem nás začaly plout první mraky a citelně se ochladilo, byl už Goûter na dohled. Poslední stoupání, potom klesání k chatě, sundat veškeré vybavení a už na nás čekala tříchodová večeře v jídelně. Sníst polévku, hlavní jídlo a ještě dezert po téměř dvoudenním hladovění nebylo nic jednoduchého, ale poprali jsme se s touto výzvou statečně. Přeci jen, nechtěli jsme naše francouzské spolusedící lezce u stolu urazit, že nám nechutná jejich kuchyně.

Po nepříliš vydatném spánku ve 3815 m. n. m. jsme si následující den v osm hodin ráno naposled nasadili mačky na boty a vydali se vstříc sněhovému poli pod chatou. Následně nás čekalo lezení podél ocelových lan ve skále, podruhé překonat zrádný kuloár, traverzování v suťovém poli u Tête Rousse, přejít poslední sněhové pole na naší cestě a už jsme sbíhali klikatými stezkami k zastávce zubačky. Vlak na nás ve stanici už čekal. Stačilo jen vyměnit si lístek za ten s aktuálním datem, vmáčknout se na prázdnou sedačku a už jsme vezli zpátky do civilizace. Jakmile se člověk posadil, únava se nakupila tolik, že si nedovedu představit, co by nás vlastně vyburcovalo k pohybu. Turisty, kteří si vyjeli do Nid ´d Aigle na nedělní odpolední výlet rozhodně nenechaly v klidu velkolepé výhledy na skalnaté štíty, které se rýsovaly za oknem vlaku, nicméně ti, kteří stejně jako my právě zdolali Střechu Evropy, se na sebe jen šťastně zazubili a nepohnuli se ani o píď, a navíc asi tak do 15 minut opření o své batohy znaveně usnuli.

Teprve v Saint Gervais les Bains cestou na parkoviště, kde na nás čekalo auto si naše těla uvědomila, že náročné podmínky pominuly a všechno dobře dopadlo a vyslala signál, že umíráme hlady. A tak na stejném odpočívadle, kde náš výstup před třemi dny začal, s ešusem teplého jídla a s pohledem upřeným na vrchol Mont Blancu, tou dobou zalitý odpoledním sluncem, jsme byli těmi nejšťastnějšími lidmi na celém světě.

První fotografie jee pohled do údolí po výstupu ze zubačky, v pravém dolním rohu stanice Nid´d Aigle (2362 m. n. m.).

obrazek_10
obrazek_10
obrazek_10
obrazek_10


Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Laureáti Broumovské klávesy vystoupili v Sukově síni pražského Rudolfina

Laureáti Broumovské klávesy vystoupili v Sukově síni pražského Rudolfina

Mladí klavíristé Nora Lubbadová, Jan Schulmeister a Arthur Coatalen vystoupili v úterý 15. října na ...

Dopravní omezení na silnici mezi Hronovem a Náchodem

Dopravní omezení na silnici mezi Hronovem a Náchodem

V sobotu 19. října 2019 dojde z důvodu konání tradičního běžeckého závodu Hronov–Náchod k dopravnímu...

Nová podpora Muzea papírových modelů v Polici nad Metují

Nová podpora Muzea papírových modelů v Polici nad Metují

MAS Stolové hory, z. s. vyhlásila dne 16. listopadu 2017 výzvu na příjem projektových žádostí v rámc...

Nabídka akcí na Broumovsku pro víkend od 18. do 20. října

Nabídka akcí na Broumovsku pro víkend od 18. do 20. října

Kina pro děti, přednášky, Dny poezie, setkání sběratelů, závody v běhu, divadlo, Svatohubertská mše,...

Den gramotnosti pro předškoláky v rámci MAP vzdělávání na Broumovsku II

Den gramotnosti pro předškoláky v rámci MAP vzdělávání na Broumovsku II

V Teplicích nad Metují se 17. září 2019 uskutečnil další Den gramotnosti pro předškoláky. Také tento...

Doporučujeme

Rozhovor s Jirkou Malíkem o suchu, zádrži vody a modelech Zdoňov a Křinice

malikttt

Jiří Malík, předseda spolku Živá voda, vyhrál počátkem září se svým modelem Zádrže vody na Zdoňovsku kategorii Nápad v 11. ročníku soutěže E.ON Energy Globe. V současné době zároveň dokončuje druhý model, který se věnuje oblasti Křinicka. Oba tyto modely přicházejí s návrhem nápravy vysušené krajiny a zádrže vody. Podrobnosti vysvětluje Jiří Malík v rozhovoru... celý článek

 

Poslední komentáře

Fotka dne

2019 09 04 Broumov Klaster Mlhoviny Pano 8bit