Chtěl bych být zvěstovatelem nějaké radosti

Michaela Mašková, foto Václav Matějíček

Neděle, 30. července 2023

Sdílet na:

O úzkostné a rozcitlivělé době, živé víře v boha, literárních rezidencích a představě ideálního dne s nositelem Státní ceny za literaturu, spisovatelem a básníkem Jáchymem Topolem, který celý červenec pobývá a tvoří v Broumově v rámci Literární rezidence.

Jak už jste zmínil na literární besedě, na Broumovsku nejste poprvé. Jak jste se tady ocitl?

Byl jsem tady před mnoha lety u Standy Pitaše, kterého znám jako jednoho z legendárních lidí z undergroundu. Dělali jsme u něj různá čtení a taky tam probíhaly koncerty. Tyhle cesty jsem využíval k tomu, abych vyrazil na pořádný čundr třeba s kamarádem Petrem Placákem. Od malička jsem foglarovec, a to mi zůstalo. Byla to taková klasika – večer jsme šli do hospody, vypili toho, co nejvíc jsme mohli, a ráno jsme vyrazili na dva tři dny do hor. To bylo někdy před třiceti lety. Postupem času se tak nějak ustálilo, že když mi vyšla knížka, bylo jedno z čtení u Standy Pitaše. Takže na Broumovsko jsem se dostal taky díky literatuře.

Jak se Broumovsko proměnilo za těch 30 let, co sem jezdíte?

Rozhodně nejsem specialista, ale tu proměnu vidí člověk na každém kroku i v těch nejzapadlejších místech. Vesnice jsou opravené, kostelům je věnovaná péče. Vždycky si některé z nich obejdu, na některé z nich nezapomenu nikdy – je to kostel Všech svatých v Heřmánkovicích, kostel sv. Jakuba Většího v Ruprechticích a samozřejmě Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Rozdíl je obrovský, je znát, že o kostely je zájem a že místní lidé jsou na ně hrdí. Cítím taky, že kraj je daleko lidštější, třeba jen díky tomu, že dostanu někde v malé hospůdce pivo v pět hodin odpoledne, i když mají zavřeno.

Co Vás přitahuje na zdejším pohraničí?

Broumovsko má pro mě jistý svéráz. Moc se mi líbí zdejší zapadlost. Je to odlehlost v uvozovkách. Z města jsou to jen tři hodiny a najednou jsi úplně jinde – nadechuješ se z plných plic. Zažívám tu obrovskou radost.

Oproti rezidencím, na nichž jsem byl v Německu či Nizozemsku, je Broumov specifický velkým romským osídlením. Myslím, že by zde ti „zhýčkaní pisálkové ze západu“ měli pocit, že jsou někde na divokém východě a zvědavě by nakukovali do oken a pokud by se osmělili, tak by se s místními rukama nohama bavili a připadali by si tady jako v neuvěřitelně zajímavé části Evropy, kde všechno funguje, všude se dostaneš, ale z jejich pohledu by to bylo divoké. Zároveň my bychom tento pocit mohli mít třeba v Marseille nebo v Bruselu, kde je velké arabské osídlení.

Jsou pro spisovatele literární rezidence důležité? Jak to vlastně funguje?

Je to důležité, neboť jak to má dnes literát dělat? Nabídky stipendií a rezidencí jsou zásadní. V Knihovně Václava Havla jsem asi 11 let a za tu dobu jsem napsal jednu knihu. Práce v knihovně je náročná, ale naplňuje mě. Psaní je pro mě, jako pro českého spisovatele, koníčkem, a tak to i zůstane. Není to žádné skuhrání. Kamarádi Poláci, jako třeba Andrzej Stasiuk nebo Olga Tokarzcuk – nehledě na Nobelovu cenu – jsou ze země, která je čtyřikrát větší. Jejich knihy si koupí mnohem víc lidí a oni se mohou spisovatelstvím živit. V Čechách se jen psaním neuživíš, zvlášť když máš děti. Mám takovou oblíbenou větu ze své knihy Trnová dívka: „Muž přinesl maso a žena a děti měly radost.“ Takže jsem si vždycky potrpěl na to, abych chodil do zaměstnání a vydělával. A to, že tu a tam vypadnu na tři měsíce, abych napsal knížku, to je takové štěstí.

Byl jsem na několika stipendiích třeba v Německu či Nizozemsku. Tady jsem ovšem úplně nejraději. Broumov je záchytný bod, kde je všechno, i lidi. Anebo můžu vyrazit pár kilometrů a jsem v nádherné přírodě. To mi úplně stačí. Jsem takový chodec. Představa mého ideálního dne je, že si sednu ke stroji a tím svým strašným rozkošatělým stylem do pěti, do šesti hodin píšu, a pak – když už mám tu hlavu úplně vydehtovanou – se seberu a jdu na tři hodiny ven. To je tak úžasný styl života, že bych v něm chtěl dál pokračovat.

Působí na Vás – kromě inspirace přírodou, o níž jste mluvil – také zdejší baroko?

Baroko je moje inspirace úplně od malička. Právě nyní se potkává s knihou, na níž zde pracuji. Také na mě působí, že už jsem trochu starší a vnímám jistý obrat ke kořenům. Pro mě byl velmi důležitým autorem nikoli můj táta nebo brácha, nýbrž můj dědeček Karel Schulz, autor románu Kámen a bolest. V minulosti jsem ho hodně odstrkával a nečetl, stejně jako moje dcery nečtou mé knihy. Přečetl jsem si ho poprvé asi před deseti lety a s rozechvěním jsem zjistil, jak je mi můj dědeček blízký. Jde o určitou extatičnost, přecitlivělost, kypění barokních košatostí… Ve své aktuální knize se o baroko trochu opírám, ale nejedná se o žádnou studii, nic racionálního.

Hodně pozoruji, jak se barokní člověk obklopoval těmi důležitými věcmi, jako byly třeba morové sloupy. Ty byly jednak poděkováním za to, že morová rána skončila, a také upomínkou na tu hrůzu. Další důležité body jsou boží muka s trpícím Ježíšem, které kromě toho, že upomínaly na největší křesťanské mystérium, baroknímu člověku říkaly: „Trpět je normální. Nezblázni se z toho, co se ti děje. Utrpení a smrt je běžnou, každodenní součástí světa.“ To měl barokní člověk bez toho přikrášlování, v němž žijeme my. Jak pořád všechno mažeme představou, že máme být stále radostní a energičtí. Umění předků nás upomíná na to, že nemusíme být a nebudeme. Ale oni měli, na rozdíl od nás, tu největší oporu, což byla živá víra v boha. My dnes žijeme ve velkém blahobytu a lidé jsou přitom nejúzkostnější a nejcitlivější, co kdy byli. Hodně to připomíná svět barokního člověka, je to takové nové barokní období.

Jaké jste si užil Literární Café v městské knihovně?

Vnímám, že čtení v broumovské knihovně bylo báječně připravené a paní Lelková byla moc milá. Byl jsem tedy potěšený a v rozpacích z toho, kolik lidí přišlo.

Účastníci Literárního Café měli příležitost poslechnout si ukázku z knihy, na které zde pracujete. Prozradil byste i čtenářům, o co jde?

Nemám žádné radostné poselství. Veškerou moji inspiraci pohltilo podivné období mezi koncem covidu a začátkem války, především tou úzkostí a rozcitlivělostí, o níž už jsem mluvil. Přerušil jsem psaní dvou knih, abych zachytil období, kdy vypukla válka na Ukrajině, která nás strašně znejišťuje a dodnes hrozí atomovým hřibem na obloze. Myslím, že to hodně působí i na mladé lidi. Vnímám jejich úzkostnost – po dvouleté covidové karanténě se otevřelo období plné každodenního zpravodajství o zabíjení a mučení na územích, kterými prošla ruská armáda. Je to strašlivé a náročné. Chtěl bych být zvěstovatelem nějaké radosti, kterou v sobě pořád mám, ale teď právě procházíme takovým obdobím. Jsem vlastně moc rád, že máme prezidenta, který stojí pevně při NATO, a ne fanoušky Ruska a totalitní Číny, jakými byli Klaus a Zeman.

Už jste viděl adaptaci Citlivého člověka? Jak vlastně obecně vnímáte své knihy – jsou zfilmovatelné? Může obraz zachytit košatý jazyk, kterým píšete i děj, který se valí jako řeka?

Měl jsem radost, že se toho ujali mladí filmaři. Obecně si však myslím, že moje knihy moc zfilmovatelné nejsou.

Čtenáři často mívají jednu knihu od svého oblíbeného spisovatele nejraději, jak to mají spisovatelé? Mají také nějakou knihu nejraději, nebo je to vždycky ta poslední?

Pro mě je to vždycky ta poslední. I po delší době mám pocit, že Citlivý člověk se mi povedl. Pak mám ještě rád knihu Chladnou zemí. U žádné ze svých knih nemám pocit, že bych ji neměl napsat. Možná někdy, že jsem jí mohl třeba věnovat ještě více času.

Zdejší kraj velmi inspiruje spisovatelku Olgu Tokarczuk. Umíte si představit, že byste na Broumovsko zasadil děj své knihy?

To nemůžu slíbit, ale působí to tu na mě opravdu hodně. Jen se ten kraj nebude jmenovat Broumovsko, ale nějak jinak. Jsem vděčný za fantastickou možnost chodit v neděli na mše ke svatému Vojtěchovi. Je úžasné, že tam jsou věřící z řad místních a tu a tam je nějaký turista, který se s údivem rozhlíží kolem.

Úžasné je také zákoutí okolo kostela sv. Petra a Pavla, kde je freska Posledního soudu. Mocně na mě působí jeden roh té fresky, kde je zachycený obraz, jenž jsem viděl na mnoha protialkoholních plakátech. Je zajímavé, že středověký umělec to pojal podobně. Je tam piják, na hlavě mu sedí démon, který ho tahá do pekla. Před pijákem je zděšená žena, která kouká, co se to děje.

Ještě si šetřím návštěvu Turínského plátna, jehož kopii našli v kostele sv. Vojtěcha. To, že je to jedna z těch raných kopií, v sobě uchovává velkou posvátnost.

Co ještě Vám přijde na zdejším kraji zajímavé?

Píšu tady knihu a dost mě denervuje, že zdejší kraj je nabitý mnou uznávanými spisovateli – Egon Hostovský, Josef Škvorecký, Karel Čapek a Alois Jirásek. Vnímám to trochu s trémou, protože jsem je četl od mládí. Když jsem sem přijížděl, myslel jsem na to, že dnes už je všechno jinak a Zbabělce určitě nikdo nečte. A zrovna jsem přijel do Literárního domku, kde jsem čekal samotu, a místo toho bylo vedle pódium, kde rozvášněný dav diváků tleskal a byl úplně nadšený z představení Klicperova divadla na motivy Škvoreckého Zbabělců. Dalo mi to takovou příjemnou energii, že jsem se mýlil, že to není mrtvé. Také jsem vykonal menší pouť do rodného domečku Aloise Jiráska, kterého uznávám. Když mi bylo asi 17, četl jsem Temno. Mám k tomu historku –byl jsem zrovna u táty na Krakovci a zrovna přijeli estébáci a odvezli mě a bráchu k výslechu. Zrovna, když jsem četl Temno! Také je neuvěřitelné, jaký měl Jirásek vliv na psychické utváření českého národa – věčný boj s Germány, věčný boj za knihu, za české písmáky, že se to propsalo až do teď. Měl štěstí, že umřel v roce 1930, nezažil nacismus ani komunismus a komunisti ho nezničili, jen použili. Je docela významné vědět, že Jirásek se nikdy ve svých dílech neobracel proti bohu, byl to věřící člověk. Návštěva jeho rodného domku byla ovšem komická, protože v Hronově zrovna zuřil motokros a v domku, kde se náš národní spisovatel narodil, nebylo slyšet vlastního slova.

Zmínil jste, že byste se na Broumovsko ještě rád vrátil.

Ano, rád bych zde psal třeba v průběhu zimy. Budu shánět nějaký podnájem, kde bych mohl být sám. Pro psaní potřebuju samotu.