Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Lidé
  • Rozhovory
  • Kdo podniká, dobře ví, že to nesmí vzdát

Kdo podniká, dobře ví, že to nesmí vzdát

Text a foto Michaela Plchová

Středa, 14. prosince 2022

Kdo podniká, dobře ví, že to nesmí vzdát

O cestě k první zakázkové kalírně v republice, tepelném zpracování, odvaze začít podnikat a vášni pro létání jsme si povídali s Otakarem Priknerem, majitelem zakázkové kalírny u letiště v Martínkovicích, dlouholetým členem Podnikatelského klubu Broumovska a celoživotním letcem.

Kdybyste měl nám laikům vysvětlit, co se vlastně odehrává v zakázkové kalírně, co byste řekl?

První, co lidem řeknu, že všechno je o tepelném zpracování. Přijdete domů, potřebujete uvařit brambory – je to tepelné zpracování, potřebujete upéct maso – je to tepelné zpracování… Specifikem našeho tepelného zpracování jsou kovy. Rád bych to trochu přiblížil – díky němu můžete mít na autě poloosu, která má průměr dva centimetry, a přitom vydrží ohromné dynamické zatížení. Kdyby poloosa nebyla tepelně zpracovaná, musel by její průměr být třeba 20 centimetrů, takže bychom museli jezdit v tanku.

Železo je samo o sobě naprosto nepoužitelný prvek, smícháte-li ho však s malým množstvím uhlíku a dalšími prvky, vytvoříte ocel. Při procesu tepelného zpracování přeměníte její strukturu natolik, že je tvrdá, má vysokou houževnatost, pružnost atd. Vyrábíte-li nějaké součástky, potřebujete však, aby ocel byla v průběhu výroby dílu měkká, obrábění schopná. My tedy pomáháme zákazníkům, aby jejich ocel měla přesně takové vlastnosti – měkké i tvrdé, jaké potřebují k dalšímu využití.

Třeba automobilky mají vlastní tepelné zpracování, ale je spousta firem, které si tepelné zpracování potřebují někam zadat. V praxi tedy po celém světě fungují sítě zakázkových kalíren, kde jsou centralizované, vysoce odborné procesy tepelného zpracování. Zákazník přijde, přinese součástky a zadá si, co potřebuje. Často od nás také potřebují poradit… Podobným způsobem jsou řešeny povrchové úpravy jako je galvanika atd. To je tedy funkcí zakázkových kalíren a je jen otázkou, jak široký záběr si firma zvolí. Můžete dělat jen ocel, barevné kovy, hliník apod., každý si vezme něco. My například hliník děláme minimálně. Záleží také na vybavení a velikostí pecí, pro nás je například největší kus, který můžeme vzít, 600 kilogramů. Dá se říct, že si takhle vymezujeme „fotbalové hřiště“, na němž působíme.

 

Jaké je to vaše „fotbalové hřiště“?

My například nejsme schopni – ale ani jsme nikdy nechtěli – dělat velkou sériovou výrobu. Jsme zakázková kalírna, která je schopná pomoct třeba i zemědělci, jenž přijde s porouchanou součástkou z traktoru. To je samozřejmě extrémní případ jedné součástky, ale děláme to. Je to trochu alchymie, protože není ocel jako ocel. Jinak máme své stálé zákazníky.

 

Jaká byla Vaše cesta k zakázkové kalírně? Jste profesí strojař?

Narodil jsem se v Broumově v roce 1949, moji rodiče sem přišli z Prahy po válce. Měli jsme tu část rodiny a můj otec jsem jezdil už jako kluk, prožil tu mládí. V roce 1945 byla moje maminka raněná během Pražského povstání, a to byl asi hlavní důvod, proč rodiče vyměnili Prahu za Broumov. Nebyly to jednoduché roky – můj otec byl advokát, moje nejstarší sestra nemohla jít studovat na medicínu... Já jsem měl to štěstí, že se moje maminka postavila názoru školy, že bych měl jít do učení a dala mě na Gymnázium Broumov. Vždycky mě přitahovala letadla, chtěl jsem studovat Vysokou dopravní v Žilině, ale nepřijali mě. Skončil jsem tedy na ČVUT v Praze na strojní fakultě. Pak jsem si zvolil obor jemná mechanika, optika. Bylo to proto, že jsem chtěl zůstat v Broumově a věnovat se sportovnímu létání. Svoji profesi jsem nakonec uplatnil v Meoptě Hynčice, kam jsem nastoupil v roce 1972 po vysoké škole.

 

V Meoptě se vyráběla fotografická technika, to má ke kalení oceli docela daleko, ne?

To ano, ale ten příběh má svůj vývoj. Československo na tom bylo v té době s úrovní elektroniky dost špatně. Sice jsme v Meoptě vyráběli fotoaparáty Flexaret s nejrychlejší mechanickou závěrkou, svět už však byl jinde, protože místo mechanických závěrek měl elektronické. Meopta tedy začala ztrácet odběratele, výroba Flexaret úplně skončila. Sice se pro Meoptu Přerov vyráběly 8mm projektory, ale také to postupně padlo. Zahraniční projektory byly nadupané elektronikou a s čistě mechanickými přístroji se to nedalo srovnat. Nakonec nám zadali vyrábět zvětšovací přístroje, které se jakž takž držely díky barevné fotografii. Všechno však skončilo nastupující digitalizací snímaného obrazu. Generální ředitelství nám nakonec zadalo výrobu dílů k registračním pokladnám pro samoobsluhy. Podstatné na tom je, že jsem díky tomu dostal příležitost pracovat na věcech, které v Evropě byly už o dvě generace dál, šlo o špičkové evropské technologie jako třeba lisování dílů přesným stříhám apod. Tehdy jsme ale narazili na tepelné zpracování nástrojů, aby byly schopny splnit požadavky moderních technologií. Alfou a omegou pro zpracování nástrojových ocelí jsou kvalitní pece, které disponují vyhovující ochrannou atmosférou nebo pracující pod vakuem. Největším nepřítelem oceli je totiž kyslík. Tepelné zpracování musí probíhat pod takovou atmosférou, která vyloučí přítomnost kyslíku. Jinak je kyslík velký kamarád s uhlíkem, spojí se a kyslík vytáhne uhlík z oceli a máme zase zpět nepotřebné/spálené železo.

Měl jsem štěstí, že se mi podařilo prosadit pro kalení nástrojových ocelí zakoupení odpovídající vakuovou pec. Mimochodem, byla první v Československu. To je něco úplně jiného než klasické pece s ochrannou atmosférou. Ohřev ve vakuu probíhá tak, že energie z topných elementů je vyzařována do prostoru, kde pak dopadá na ohřívané díly. Jde o velice rovnoměrný ohřev. Je to technologie tepelného zpracování pro 21. století. Tím, že jsem měl první vakuovou pec v republice, dalo mně tepelné zpracování řadu životních výzev.

 

A kdy jste se rozhodl založit si vlastní zakázkovou kalírnu?

Díky práci v Meoptě jsem se v polovině 80. let dostal do zahraničí – do Rakouska, Švýcarska a Německa – a objevil jsem existenci sítě zakázkových kalíren. Tak trochu jsem tedy věděl, jak to chodí v Evropě a v momentě, kdy přišla v 89. roce revoluce, jsem byl rozhodnutý opustit post technického náměstka a jít do soukromé sféry podnikat.

Aeroklub vlastnil naproti letišti starou zemědělskou usedlost. Řekl jsem kamarádům, že když mi pomůžou u tohoto objektu postavit kalírnu, budu jim z nájmu pomáhat vydělávat peníze na létání. Takhle jednoduše cílené to v počátku bylo. Měl jsem dobré renomé ve Švýcarsku u firmy, která vyrábí kalící pece s ochrannou atmosférou. Firma mně nabídla k odprodeji linku, kterou měla v předváděcí hale, na pravidelné splátky. Pro můj záměr byla ideální – ochranná atmosféra, elektrické vytápění, možnosti kalení byly vyhovující. V 90. roce jsem tedy odjel do Švýcarska si pec rozebrat, mezitím jsme postavili základní halu a začala tu fungovat první československá zakázková kalírna. Toto prvenství nám nikdo nevezme. Rád bych zmínil, že firma měla zpočátku čtyři zaměstnance a nezištně nám pomáhal nemalý kolektiv lidí. Jsem jim za to dodnes vděčný.

 

Nebál jste se, že za Vámi na Broumovsko nebudou jezdit zákazníci?

Nenechal jsem se přesvědčit, abych si kalírnu postavil třeba u Brna, nikdy mě nenapadlo odejít z Broumova. Chtěl jsem tu postavit takovou zakázkovou kalírnu, aby sem za mnou dál jezdili zákazníci. Říkal jsem si, když za mnou jezdili do Hynčic, proč by za mnou nejezdili na letiště do Martínkovic? A to se samozřejmě potvrdilo. Podstatné bylo, že jsme v tepelném zpracování byli vždy o krok před ostatními. Snažili jsme se aplikovat ty nejmodernější technologie, patentovat nové technologické postupy… Získali jsme spoustu zákazníků tím, že jsme jim dovedli pomoci i při úpravě ne vždy nejkvalitnější oceli.

Druhou věcí bylo, že jsme se snažili, abychom dokázali, že tepelné zpracování může probíhat v ekologicky čistém prostředí. To nebylo v 90. letech zvykem, nebyl to zrovna atraktivní provoz. Já jsem se snažil dokázat, že ho lze dělat doslova jako v laboratoři. Dnes jde touto cestou celý svět.

 

Jaké byly začátky?

Ze začátku to bylo především o velkých dluzích. Dostal jsem sice zařízení, ale ve Švýcarsku jsem měl ohromný dluh mnoha milionů a bylo na mém čestném slově, že své závazky vůči švýcarské firmě dodržím bezezbytku. V Československu tehdy nebylo možné zajistit rozumné úvěrování. Dokonce se nám později podařilo díky našemu dobrému kreditu získat úvěr v německé bance a teprve po roce 2000 jsme byli schopni uzavřít úvěr za rozumných podmínek s českou bankou.  

 

Vaším kapitálem byly tedy odborné znalosti, ale žádný finanční kapitál za Vámi nestál?

Ano, měl jsem odborné znalosti a hlavně nadšení. Po smrti mé maminky jsme prodali dům v Broumově. Za svůj dědický podíl jsem si koupil Žiguli kombi a zbylých 40 tisíc korun vložil jako počáteční kapitál do začínající firmy. Vzpomíná se na to na jednu stranu dobře, protože podnikání bylo o něčem jiném. Dnes je podnikání tragicky zdeformované. Mluví do toho spousta lidí, kteří ani nevědí, o čem mluví.

 

To musela být velká odvaha, když to hodnotíte zpětně… Věřil jste, že to zvládnete?

Tak! Ano, věřil. Kdybych to nezvládnul, bylo by to všechno špatně. Bylo to, jako když stojíte u zdi… Provázelo mě to velkou část podnikatelského života. I když dnes najednou zjišťuji, že už u té zdi nestojím.

 

Kdo jsou vaši zákazníci?

Máme určité portfolio stálých zákazníků, pro něž děláme už léta, některé z nich obsluhujeme už třeba 25 let a jsme jejich jedinými dodavateli tepelného zpracování. Konkrétně je to HYTOS Vrchlabí, kde vyrábějí hydrauliku. Svým způsobem už zasahujeme do koncepce jejich výroby, pomáháme jim řešit volbu materiálu, technologie… Máme asi deset takových zákazníků, jež dělají zhruba 40 procent kapacity firmy. Dalších 60 procent jsou občasně se vracející zákazníci, či náhodní zákazníci.

Jistou zajímavostí je, že máme asi 50 zákazníků mezi českými nožíři, nějak jsme si u nich vytvořili dobré renomé. Je až s podivem, kolik lidí se v Česku zabývá výrobou nožů, a to i velmi specializovaných. Díky nim se setkáváme s nejnáročnějšími, špičkovými materiály a musíme umět vytvořit správnou technologii zpracování. Sice nás to neživí, ale posouvá nás to v oblasti vědění.

 

Zdá se, že Vás Vaše práce pořád hodně těší. Je to tak?

Je to celý můj život. Samozřejmě, že mě to ještě těší. Byly roky, kdy jsem tím byl zcela pohlcen. Dnes už z toho vlaku pomalu vystupuji. Mým hlavním úkolem posledních let bylo předat firmu v dobré kondici dceři. Vystudovala vysokou školu ekonomického zaměření, takže předpoklad pro vedení firmy měla dobrý, ale stejně tady musela začít od píky, aby rozuměla oblasti tepelného zpracování kovů. Navíc se jí narodily děti. V tom vlaku tedy sedím dodnes, i když už nezasahuji do denního řízení firmy. Spíš tu dělám takového konzultanta. Vzpomínám na doby, kdy to bylo dobré a mohli jsme jít dopředu a dostali jsme se na špici. Byli jsme první, kdo v roce 2008 zavedl do praxe podtlakovou cementaci. Dostalo nás to na špici v republice a je to jedno z takových našich vítězství.

 

Zmínil jste svoji vášeň pro létání. Ještě plachtíte?

Létám od roku 1963, začal jsem plachtařským výcvikem za dob Svazarmu, s generací leteckých nadšenců jsme vybudovali letiště, vybojovali jsme, aby ho v 70. letech nezrušili, postavili jsme nový hangár a zázemí. Byl jsem instruktorem létání, po letech jsem dokonce byl inspektorem plachtařského výcviku. Po revoluci se všechno dostalo jinam – začalo se rozvíjet ultralehké létání, vznikla tu samostatná sekce a velmi dynamicky se rozvíjela.

Plachtařina je vždycky o kolektivu. Tím, jak moc jsem byl vytížený u firmy, nemohl jsem ostatním kompenzovat jejich pomoc. Pravda je, že jsem si na letišti svoje odmakal. Nakonec jsem to vyřešil přechodem na motorové létání a pořídil si v roce 2014 ultralight. Jsem tedy svým pánem. Letadlo mám zaparkované tady v garáži a pořídil jsem si starý traktůrek, kterým si ho přetáhnu přes silnici na letiště. Můžu jít létat, kdykoli se mi zachce, zdraví mi na to ještě slouží. Rád bych každoročně nalétal 50 hodin, ale už nemám takový elán, letos jsem tedy nalétal jen 29 hodin.

Jinak mě těší, že se na letišti nyní chytla parta, která to chce táhnout dál a věnuje se mu. Dostalo to nový náboj, a to je dobře.

 

Co na létání máte rád?

Je to to nejkrásnější, co člověk může zažít – když se dostanete do vzduchu, necháváte každodenní problémy pod sebou. Krásné jsou pohledy na krajinu, na zem na oblaka, naplňuje vás to úplně jinými pocity. Krajina je nádherně koncipovaná, nevidíte nepořádek, má to nějaký lad. Každou chvíli vás překvapí i stíny, jak se na ní podepisují, vymalovávají ji. Pohledy z výšky mě vždycky naplňovaly ohromným klidem a úžasným nábojem. Samozřejmě, je třeba letět bezpečně!

 

Co byste přál Broumovsku?

V Broumově jsem se narodil a prožil tu dosud plnohodnotný život. Není to však jen o podnikání a o sportovním létání. Záleží mi na tom, aby další generace viděli v životě na Broumovsku stejnou příležitost a podle svých schopností ji i využili. Prvních deset let po revoluci bylo nutné především postavit ekonomickou základnu prostřednictvím úspěšných podnikatelských subjektů, a tím dát příležitost lidem ke zlepšování životního standardu. Je to boj, někdy i s větrnými mlýny. Ale kdo podniká, dobře ví, že to nesmí vzdát.

Pak přišlo období, kdy se úžasným způsobem do života regionu zapojila kultura a Broumovsko o sobě dalo vědět, že je takovou neobjevenou perlou. Tolik příležitostí ke kulturnímu a společenskému vyžití tu ještě nikdy nebylo. A teď se chce ucházet o titul Evropské hlavní město kultury 2028.

To, jak se bude lidem na Broumovsku žít, jak budou úspěšní, bude především výsledkem jejich vlastního přičinění. Broumovsku proto přeji pracovité, a tím i spokojené obyvatele, kteří tak jako já vědí, proč má cenu v tomto krásném kraji žít.

 

 

Přidejte komentář:

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Pro odesláni musíte být přihlášeni
Přihlaste se: E-mail
Nebo se zaregistrujte

Diskuze k článku:

Diskuse zatím neobsahuje žádné příspěvky.
Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Michaela Mašková, šéfredaktorka
Telefon: +420 734 257 512
Bára Fialová, 732 284 847, redakce
Email: redakce.nase@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)