Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Lidé
  • Rozhovory
  • Nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle

Nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle

Michaela Plchová, foto archiv M. Ducháče

Pondělí, 6. února 2023

Nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle

Musher Martin Ducháč z Olivětína vyhrál nejtěžší musherský závod ve střední Evropě ŠEDIVÁČKŮV LONG, který se jel ve dnech 24. – 28. ledna 2023 v Orlických horách. V kategorii skijöring se mu podařilo dosáhnout na celkový čas 12:58:49 na 182 km rozdělených do čtyřech etap. Společně jsme si povídali o vztahu ke psům, chuti vyhrát, každodenním tréninku a krizích lidských i psích.

Čím to, že se Vám letos poprvé po pěti letech účasti v Šediváčkově Longu povedlo vyhrát?

Už mám zkušenosti, nového psa... Možná mi také trochu spadlo štěstí do klína. Prostě se mi splnil sen.

 

Vy máte radost z vítězství, radují se také Vaši psi? Poznají, že vyhráli?

Určitě. Je třeba je chválit, pomazlit je. Bez dobrého, blízkého vztahu se psy to nejde dělat. Ani v tréninku na ně nemůžete křičet, musíte je milovat a oni to musí cítit. Potom pro vás udělají úplně všechno.

 

Zvítězil jste v kategorii SKJ – co to znamená?

To znamená skijöring – běžkař plus jeden nebo dva psi. V ostatních kategoriích závodí psí spřežení čistokrevných Sibiřských husky, nebo kategorie čtyř, šest, osmi psů zapřažených do saní. Existuje také krátká turistická kategorie pro ty, kteří si závod chtějí jen vyzkoušet. Já tedy závodím na běžkách se dvěma psy.

 

Jaké máte psy?

Doma mám čtyři psy – alaskána Tobyho (alaskán je zkrácený název pro Aljašského saňového psa, který se také nazývá Aljašský závodní pes, pozn. red.), pak mám čistokrevného Sibiřského huskyho jménem Monty přivezeného ze Švédska. S nimi jsem odjel prvních pět závodů, ale Monty už je starší, letos nezávodil. Tým jsem tedy doplnil tří a půlletým alaskánem Mortym. Natrénoval jsem ho a postavil ho vedle Tobyho. Šediváčkův Long byl náš třetí společný závod. Ještě mám labradorku, která si myslí, že je alaskán a běhání úplně miluje.

 

Jak dlouho se skijöringu věnujete?

Už je to dvacet let. Závody jezdím o rok méně. První závody jsem odjezdil na prvních ročnících na Janovičkách. Jeden den jsem se tam jel s dětmi podívat a hned jsem si chtěl koupit psa. Neporadil jsem se, koupil jsem si nevhodné plemeno. Ostatní jeli závod dvě hodiny, já pět, pes běžel za mnou… Postupně jsem se však mezi mushery dostal, kamarádi mi půjčili huskouny nebo alaskána. Pak jsem si koupil huskouna a jezdil s ním. Jeden pes je však málo, když máte dva psy, je to jiná liga.

 

Jak to?

To je jako, když máte motory, prostě vás táhnou. Jde ještě o to, jakého máte psa – když budete mít dva husky a já dva alaskány, tak se vám budu jenom smát. Vy budete dřít a já se jen čtyřikrát odpíchnu. Alaskáni nejsou nejchytřejší, ale umějí zabrat. Huskouni jsou chytří, ti si po pár kilometrech sleví, sice poběží, ale nepředřou se. Alaskáni mají daleko větší sílu, rychlost, ti neodpočívají, jedou pořád. Do stoupáků je to hodně znát, problém je to pak samozřejmě z kopce.

 

Je to nebezpečné?

Představte si sjezd z Ruprechtického špičáku – je to rovně, občas nějaká zatáčka. Zkuste si to sjet na běžkách v plné rychlosti s dvěma alaskánama… Při tom ještě potkáte před sebou dvoje saně v plné rychlosti… Musíte umět perfektně na lyžích a uřídit psy. Před pár lety mi kamarád ukázal takovou techniku, kdy si vezmete hůlky do jedné ruky a psy si navedete za sebe. Pak sjedete pomalu pluhem dolů a psi si zároveň trochu odpočinou.

 

Jaké nároky kladou závody na psa?

Psa připravujete po fyzické stránce a musí mít výcvik – umět zatáčet doprava, doleva, když spadnete, psi musejí ihned zastavit. Nejdůležitější však je, aby nebyli konfliktní, nesmějí reagovat. Jde o to, že na běžkách jsem většinou rychlejší než saně se spřežením a třeba na hřebenu předjíždím čtyři spřežení za sebou, v každém je šest, osm psů. Musím si být stoprocentně jistý, že když spřežení dojedu a zeptám se, zda můžeme předjet, dají moji psi hlavu dolů a můžeme předjíždět. Tohle všechno se trénuje v každodenním tréninku. Musím o nich vědět úplně všechno.

 

Jak vypadá takový váš společný trénink?

Mám dvoufázový trénink – mám čtyři psy, všichni potřebují běhat. Na jaře a na podzim nejdřív tedy vezmu koloběžku a dva alaskány, ujedu s nimi trať 15 km. To je trénink pro psy, já se vezu. Když dojedu domů, vezmu labradorku a huskouna a uběhnu s nimi okruh 6 km. V létě psy nemůžete trénovat, protože se přehřívají. Vstaneme tedy brzy, uděláme lehčí okruh. Když se začne ochlazovat, tréninky se prodlužují, dávky se zvedají, aby se psi připravovali na závod. Je třeba také trénovat pokyny, nebo když jsme v lese, nesmějí reagovat na zvěř. Musejí běžet rovně, jinak by bylo po mně.

 

Jaké to je být musherem?

Musherství je víc než koníček, je to vášeň. Když se dostanete do rodiny musherů, zjistíte, jací jsou to úžasní lidé a kamarádi. Na trati sice závodíme, ale jakmile se někomu něco stane, každý, kdo jede kolem, zastaví. Není v tom rivalita. Ve skijöringu tedy trošku rivalita je, bojujeme spolu, ale nikdo si nezávidí. Já mám třeba velkého spolubojovníka Petra Koláře z Olomouce, který mě čtyři roky pokaždé porazil a až teď jsem mu to konečně vrátil. Vítězství si však vzájemně přejeme, rozebíráme spolu trať, jsme velcí kamarádi.

 

Šediváčkův Long bývá popisován jako nejdelší, nejtěžší, nejznámější… Jaký je pro Vás?

Nevím, jak bych to řekl. Připravuji se na něj celý rok, je to pro mě top závod, jako pro všechny musher. Opravdu je to nejtěžší závod ve střední Evropě, takové se jezdí jen nahoře na severu ve Švédsku či Norsku. Připravuji se na něj, protože chci vyhrát, nechci se jen zúčastnit. Už když jsem před 20 lety viděl v televizi noční etapu, moc jsem si přál ho jet. Když se mi to splnilo poprvé, věděl jsem, že je tam velká konkurence, oťukal jsem si to, skončil třetí. Pak jsem si řekl, že už to v životě nepojedu. Jenže za čtrnáct dní mě to přešlo a chtěl jsem znovu. Je to výzva – jste jenom vy a ti psi. Můžete být pyšní na to, jak jste je připravil a jak to zvládnete. Závod je to opravdu extrémní. Etapy jsou v délce okolo 60 kilometrů a denní převýšení je 2000 metrů. Tratě jsou hodně náročné, my běžkaři musíme ve žlabech často sundávat lyže a seběhnout to. Na místě je totiž velká opatrnost, ve žlabech dlouhých 300, 400 metrů, vás nebo psy mohou přejet saně, které to neubrzdí, už se to stalo. To je, řekl bych, to, co je nejobtížnější.

 

V jedné etapě se spí venku, jak to zvládáte?

Ano, v páteční etapě se bivakuje venku. Přijedu na bivak, najdu si místo, první se musím postarat o psy – obléknout je, připravit jim slámu, dát jim najíst. Teprve poté si stavím stan a starám se o sebe… Dělám to tak, že si psy beru k sobě do stanu, jsou za to vděční, prohřejí se, milují kontakt s člověkem. Když ráno vstanou, mají radost, jsou odpočatí, dobře táhnou.

 

Jak to vlastně funguje na trati, abyste se třeba neztratili?

Před každou etapou je večer tzv. musher meeting – přijde pořadatel závodu Pavel Kučera se svojí ženou Andreou a seznámí nás s další etapou. Vysvětlí podmínky, ukážou mapu, kde budou kontroly, změny na trati… Všechno je dobře značené – červená značka znamená zatáčku na tu stranu, kde je umístěna, modrá znamená rovně, žlutá znamená nějaký problém. Pokaždé se však stane, že někdo zabloudí, zazmatkuje.

 

Zažil jste někdy krizovou situaci?

Zažil. Byl to extrém. Odjeli jsme Janovičky, ten rok bylo opravdu hodně sněhu, a pak jsme se přesouvali na Šediváčkův Long. V páteční etapě na bivak mi huskoun Monty zalehl a ležel dvacet minut, třicet minut, nemohl jsem ho zvednout. Už byla tma, začal jsem vychládat, nevěděl jsem, co je se psem. Každá kontrola byla ode mě dost daleko, pořád jsem čekal. Po půl hodině se pes zvedl, kousek jsme běželi, ale zase si lehnul. Pak jsme chvíli běželi, ale už jsem byl prochladlý, padal jsem. Když jsem spadl asi popáté, nedokázal jsem se zvednout, zůstal jsem ležet. Ležel jsem, díval se nahoru a říkal si „proč tohle dělám“. Byl jsem tam sám, ve tmě, neměl jsem ani sílu vyndat si čelovku z batohu. Do bivaku mi chybělo asi 10 km, nakonec jsem se tam nějak doplazil. Pak to ze mě opadlo, ale krize to byla veliká.

 

Takže se stane, že krizi má i pes?

Stává se to. Může být vyčerpaný. Ten samý rok se to stalo kolegovi s osmičlenným spřežením. Psi zalehli a už nevstali. Musel zabivakovat, postavit si stan a strávit venku celou noc. Z tohoto důvodu jsou také kontroly před startem. Zkontrolují, zda máte s sebou vše potřebné. V saních musí být stan, jídlo pro mushera, jídlo pro psy, vařič, lékárnička, prostě povinná výbava. O něco jednodušší povinnou výbavu máme i my běžkaři, jsme také vybaveni lokátorem GPS, aby nás případně našli. Vysílačky a telefony ale nemáme. Pro kolegu pak ráno přijely skútry, naložili psy a museli je stáhnout. Podobné situace se ovšem vidí po každé první etapě. Vyjede nás třeba 100, ale do cíle přijede 80 lidí. V druhé etapě vyjede 80 a dojede třeba 70 závodníků. Takhle to postupně ubývá, závod většinou dokončí zhruba polovina. Někdy ani to ne. Všichni si myslí, že mají dostatečný trénink, ale pokaždé se najde někdo, kdo přípravu podcení.

 

To se asi leccos honí člověku hlavou, když leží sám ve tmě v lese a cítí, že už nemůže…

To máte pravdu. Hlavou se mi honilo ledacos… Šlo ale hlavně o vyčerpání. Strach o sebe jsem neměl, víc jsem se bál o psa, jestli se zvedne, nebo ne. Letos se mi také na chvíli zastavil Morty, ale po deseti minutách se naštěstí rozběhl. Prostě měl krizi, byl to pro něj první těžký závod.

 

Co Vás na musherství nejvíc baví?

Závodění. A to že, jsem se psy sám v přírodě. Že je všechno jenom na mě a na psech a můžu mít radost z toho, jak běží, jsou poslušní, nekontaktní, jak se mi je povedlo připravit. Jeden musher vždycky říká – při závodě musher pořadí neřeší. A je to pravda, nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle. Jsou jako členové rodiny. Když psi nemůžou, je lepší počkat, dát si čaj, nakrmit je… Já svým psům vozím v batohu paštiky.

 

Máte nějaký tým, který Vás podporuje?

Tým nemám, ale mám rodinu – manželka a děti se postarají o psy, když je potřeba. Mám také sponzora, celé roky mě podporuje město Broumov, můj zaměstnavatel pivovar Olivětín a polická firma ManMat. Bez nich by to nešlo.

 

Vy jste si nyní splnil svůj sen, vyhrál jste Šediváčkův Long. Budete závodit dál?

Ano, splnil. Ale klidně můžu vyhrát znovu. Teď mám top psy, právě to předvedli. Měli jsme průměrnou rychlost 14 km v hodině, což je něco úžasného.

 

Přidejte komentář:

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Pro odesláni musíte být přihlášeni
Přihlaste se: E-mail
Nebo se zaregistrujte

Diskuze k článku:

Diskuse zatím neobsahuje žádné příspěvky.
Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Michaela Mašková, šéfredaktorka
Telefon: +420 734 257 512
Bára Fialová, 732 284 847, redakce
Email: redakce.nase@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)