S Alenou Ulrichovou po čtyřech letech

Jaká byla sezona po onom rozhovoru?

Venkovní sezóna po vyhraném halovém mistrovství České republiky byla mou nejlepší a s největší pravděpodobností už takovou sezonou i zůstane. Tehdy jsem si ve slovenském Šamoríně vylepšila osobní rekord na 800 metrů, jehož hodnota v tehdejších evropských tabulkách v mé kategorii do 23 let byla tuším sedmou nejlepší. K mému smutku se v roce 2016 v této kategorii Mistrovství Evropy nepořádalo a na evropský šampionát dospělých stále zbývalo ukrojit necelou půlku vteřiny. O to jsem se několikrát pokusila, leč neúspěšně. Nicméně mi tenhle výkon dodal sebevědomí do sezóny příští, kdy jsem se reálně mohla pokusit o splnění limitu na halové mistrovství Evropy.

Podařilo se?

Bohužel nikoli, ale váže se k tomu pro mě důležitý příběh. Halová sezona je specifická tím, že je krátká, a je tedy relativně málo šancí na splnění limitu. Do posledního závodu, kde se dal limit splnit (halové mistrovství České republiky) jsem vstupovala s "letošňákem" (nejlepší čas sezony), který byl o vteřinu za kýženým limitem. Společně s trenérem jsme byli přesvědčeni, že tzv. "v nohách to je", stačil by jen kvalitní závod. Národní mistrovství je ovšem pro plnění limitu vždycky trochu ošemetné, protože jde většinou hlavně o titul „Mistr/Mistryně ČR“, a to podstatně ovlivňuje taktiku a celý náboj závodu. Nicméně byly jsme v závodě dvě holky, které měly reálnou šanci limit na Mistrovství Evropy zaběhnout – já a Kačka Hálová. Nabízelo se tedy, že bychom si mohly s Kačkou vzájemně pomoct, jít do závodu s cílem běžet co nejlepší čas, nominovat se, a vykašlat se na to, kdo bude mít titul. Nabídla jsem se, že hned po startu půjdu do čela a nasadím tempo, které by na limit mělo stačit. Je ovšem těžké takové tempo udržet po celý závod, proto jsme se domluvily, že mě Kačka vystřídá - tedy předběhne, když by cítila, že zpomaluji. Cítila jsem se dobře před i během samotného závodu. Zodpovědnost, která na mě ležela, mi pomohla odsunout trému a soustředila jsem se jen na ten jeden úkol – běžet v daném tempu kam jen to půjde. Z vlastních zkušeností jsem věděla, že moje zvolnění by mohlo přijít po proběhnutí mety 400 metrů. Kačka přede mne ale po téhle metě nešla, tak jsem se snažila tempo držet dál. Síly mi začaly docházet 150 metrů před cílem, a to byl taky moment, kdy Kačka šla přede mě. Snažila jsem se jí držet všemi silami, nicméně to bylo nesmírně těžké, a když jsem viděla, že Kačka proběhla cílem první v čase, který na limit stačil, ale dost těsně, a já doběhla kousek za ní, věděla jsem, že ten cíl se splnil jen jedné z nás. I teď po 3 letech, když si na ten moment vzpomenu, cítím slabé bodnutí ostnu smutku. Výsledek toho závodu byl ale hořko-sladký. Věděla jsem – a reakce přítomných trenérů a kolegů-atletů, mě v tom utvrdily, že to byl asi nejlepší a nejstatečnější závod, který jsem kdy běžela. To, že jsem odvedla dobrou práci se navíc odrazilo ve splněném limitu – sice to nebyl limit můj, ale i tak mě to těšilo. Kačka je kvalitní závodnice, která si start na Mistrovství Evropy rozhodně zasloužila. Byl to důležitý moment mé kariéry, který mě donutil se zamyslet nad tím, proč atletiku vlastně dělám, co jí obětovávám, a co od ní dostávám zpět.

Co bylo výsledkem tohoto bilancování?

Uvědomila jsem si, že se až moc upínám k limitům a nominacím na velké akce typu Mistrovství Evropy. Tři po sobě jdoucí sezóny mi limit na nějakou takovou akci utekl o vteřinu nebo i méně. Orientace na výkon byla silná, a začínala jsem si uvědomovat, že výkon není to, proč atletiku opravdu dělám. Pro mě atletika vždy obsahovala víc než čísla, nicméně v oněch posledních třech letech jsem tam viděla hlavně ta čísla, a začala jsem pochybovat, jestli je to tak pro mě správné. Vyskytla jsem se tedy na rozcestí – věnovat atletice ještě více času a věřit, že se mi podaří nějaký limit splnit, anebo změnit k atletice přístup a zkusit vytěžit maximum z toho, co mi atletika doposud dala, a co mě naučila. První možnost by znamenala přestat chodit na brigádu a připravit se o podstatnou část příjmů s tím, že vize finančního příjmu z atletiky byla velmi nejistá, spíš žádná. Druhá možnost, kterou jsem nakonec zvolila, postupně vykrystalizovala v úmysl odejít studovat do zahraničí.

Skončila jste tedy s atletikou úplně?

To ne, spíše naopak. Hlavně díky atletice se mohl celý ten plán se studiem v zahraničí realizovat. Dostala jsem se do magisterského studia na University of San Francisco (USF) ve Spojených státech amerických a byla jsem současně přijata do atletického týmu téže univerzity. V srpnu 2017 jsem tedy vstoupila na kampus USF jako "student-athlete", což je titul, jež s sebou nese plné stipendium hradící jak školné, tak náklady na nezbytné vyžití (tj. ubytování a jídlo). Zkrátka řečeno – kdybych neběhala, nemohla bych si studium ve Spojených státech dovolit.

Jaká byla vaše zkušenost ve Spojených státech s atletikou a studiem?

Byla to zkušenost, která se nedá porovnat s mými dosavadními poznatky z České republiky, protože americký systém je postavený velmi odlišně. Má americká zkušenost také rozhodně není obecně aplikovatelná. Je unikátní, subjektivní, a ne každý, kdo americkým systémem prošel, se mnou bude souhlasit. Když je někdo "student-athlete", očekává se od něj přesně to, co ten titul obsahuje – bude na prvním místě student, na druhém místě sportovec. Jsem přesvědčená, že priority nejsou takhle rozděleny všude stejně napříč Spojenými státy či sporty, nicméně na USF tomu tak bylo, a byl nám poskytnut dostatek zdrojů v podobě poradců a lektorů, abychom zvládli zejména studium. Ale ani sport nebyl nijak ošizován, měli jsme k dispozici fyzioterapeuty, psychology, výživové poradce, lékaře – všechno na jednom místě, což je neskutečně pohodlné a účinné, nejen když se vyskytne nějaký problém, ale i jako jejich prevence. Všichni sportovní specialisté se mě ale pokaždé hned po pozdravu ptali: "Jak jde škola? Všechno zvládáš? Nepotřebuješ nějak pomoct?" Velmi jednoduché otázky, které ale mohly zavčasu odhalit potenciální problém. Tohle považuji za jednu z největších výhod amerického vysokoškolského sportu, který je centralizovaný v tom smyslu, že vzdělání a sport v něm jdou ruku v ruce. Dosáhnout tedy na zdroje z jedné či druhé oblasti je otázkou jednoho rozhovoru, emailu, či procházky po kampusu.

Zní to jako ideální podmínky pro dobré výkony v obou oblastech, jak se dařilo konkrétně vám?

Systém je opravdu nastavený tak, aby podporoval jednotlivce v obou oblastech do maximální možné míry. V tu samou chvíli to ale představuje problém – v systému figuruje mnoho proměnných – každý "student-athlete" je individum se svými specifiky, návyky, očekáváními a motivacemi. Systém se ale jen těžko může přizpůsobit každému. To byl tak trochu i můj případ – přišla jsem do San Francisca jako zkušená atletka, která byla nadmíru spokojená se svým dosavadním tréninkem rýsovaným trenérem Janem Pernicou po dobu mého čtyřletého působení v Praze. Tušila jsem tedy, že přechod od Honzy do Ameriky bude z tréninkového hlediska s největší pravděpodobností krok zpátky, ale výkony už nebyly můj hlavní cíl, a tak mě to příliš netrápilo. Podzimní sezóna (září-listopad) je ve Spojených státech ve znamení krosů (neboli přespolních běhů), což pro mě byla novinka, ale adaptovala jsem se vcelku úspěšně. Holky měly na USF velmi silný krosový tým, který si brousil zuby na umístění v první pětce v národním vysokoškolském šampionátu. Byla jsem potěšena, že i já jsem, jakožto běžkyně středních tratí, které cokoli delšího než 2 kilometry v tempu příliš nevoní, mohla být plnohodnotnou součástí, a snad i oporou týmu, který nakonec dosáhl na skvělé 2. místo v národním finále, což byl historický úspěch pro celou univerzitu.

V únoru 2018 ale přišlo trpké vystřízlivění v podobě první osmistovky v hale, kde jsem doběhla v čase, který odpovídal mé výkonnosti v 18 letech, což byl velký krok zpátky. Již jsem zmiňovala, že jsem odjížděla do Ameriky připravená na to, že nebudu běhat takové časy, jako jsem běhala předchozí sezóny v Čechách. Ale i přes ten pomyslný tlumič představoval první výsledek z mé hlavní trati hodně tvrdý pád na zem. Tehdy se projevila další velká výhoda amerického systému – tým. Opět zde platí to, že se jedná o subjektivní zkušenost, a ne na každé škole ve Státech to bude nutně stejné, ale tým na USF byl fantastický a plný milých, srdečných a empatických duší. Díky "spoluběžkyním" z týmu bylo snazší se z onoho pádu otřepat a připomenout si, že o výkony už mi přeci nejde a mohu přesměrovat svou energii na jiné aspekty atletiky. Tohle přeprogramování mysli mi přineslo několik cenných přátelství, která vydrží snad celý život. Nebylo to ale tak, že bych na výsledky od té chvíle úplně kašlala, cílevědomost a odhodlání jsou nezbytnou součástí mentality sportovce. I nadále jsem nechávala na dráze úplně vše – ať už na tréninku, nebo na závodech, jen jsem se tolik netrápila výsledkem. Naučila jsem se hodnotit celý proces jako celek, nikoli jen jeho výstup – tedy čísla v podobě umístění nebo času.

Zatím jsme mluvili jen o sportu ve Spojených státech. Jaké bylo tamější studium?

Akademická část americké zkušenosti byla kapitolou sama o sobě a jsem ráda, že o ní hovoříme zvlášť. Hned na úvod bych ráda zmínila, že jsem studovala magisterský program Asia Pacific Studies, což se dá volně přeložit jako Studia o Asii a Tichomoří. Program pokrývá všechno od historie jihovýchodní Asie, přes její kulturu, politickou ekonomii, a mezinárodní vztahy, až po studium asijského jazyka – v mém případě japonštiny. Byla to výzva, protože bakaláře jsem získala na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU) v oboru Ekologické zemědělství, a volba Asia Pacific Studies pro magisterské studium byl tedy obrat o 180 stupňů, možná spíš o 540.

Samotný systém studia byl na USF odlišný od ČZU – hodnocení předmětů bylo založeno na esejích a aktivitě v hodinách, kde bylo stěžejní kritické myšlení a analýza získávaných informací, což je v silném rozporu s hodnocením na ČZU podle toho, kolik vědomostí jsem si byla schopna zapamatovat z přednášek či učebních materiálů. Bez přehánění můžu říct, že první semestr jsem trávila v knihovně či škole více času než doma, a to i po započítání spánku. Z ranního tréninku jsem šla do školy na japonštinu nebo do knihovny, po obědě jsem šla na druhou tréninkovou fázi a poté opět do knihovny a později na semináře, které byly od 18:30 do 21:30. Domů jsem se opravdu chodila jen najíst a vyspat. Náročnost byla dána jednak jazykem – akademická angličtina je zpočátku těžká, pokud na ni člověk není zvyklý, a jednak tím, že český vzdělávací systém mě na takovou formu vzdělávání zkrátka nepřipravil, a já to musela dohnat za pochodu. Bylo pozitivní, že profesoři byli velmi vstřícní a nápomocní, ale rozhodně mi nic neodpouštěli – za tuhle férovost jsem opravdu vděčná, protože mě naučila, že i v životě mimo atletickou dráhu si musím výsledky odpracovat. Postupně jsem si ale na styl studia zvykla a zejména ve druhém roce už jsem měla i čas na objevování San Francisca a o víkendech i různých přírodních rezervací v Kalifornii s kamarádkami z týmu.

V San Franciscu jste byla od srpna 2017 do května 2019, potom jste se vrátila do Čech?

Jen dočasně, od září mi začínal další magisterský program v Japonsku. Tentokrát v oboru Sport and Olympic Studies, tedy opět odklon od všeho, co jsem studovala doposud. Naštěstí se jednalo o obor mně osobně velmi blízký, a navíc jsem se do tohoto programu dostala díky návrhu na výzkum, který by spojoval všechna předcházející studia v jedno téma (ve zkratce by se mělo jednat o výzkum zásobování Olympijských her v Tokiu z ekologického zemědělství jakožto udržitelného zdroje). Když jsem úspěšně prošla oběma koly výběrového řízení, měla jsem obrovskou radost, protože mi přišlo, že v onom studijním programu v Japonsku do sebe všechno, co jsem v posledních letech dělala, zapadá. Oba předchozí studijní programy, vlastní zkušenost s vrcholovým sportem, studium japonštiny a Olympijské hry v létě 2020. To poslední se aktuálně kvůli koronavirové krizi trochu vychýlilo, ale třeba se nám všem z oboru nějak poštěstí se do Olympijských her zapojit i v novém termínu v roce 2021, přestože už bychom tou dobou měli mít pravděpodobně studium ukončené.

Měla jste být do organizace Olympijských her skrze školu nějak zapojena?

Skrze školu nikoli, dostat se do organizačního výboru Her je nesmírně složité, protože je to projekt, který běží vlastně už sedmým rokem od vyhrané kandidatury v roce 2013, a my jsme sem přišli teprve v září. Nicméně Český olympijský výbor mě požádal o spolupráci ještě před tím, než jsem do Japonska odletěla. Bylo v plánu, že jim budu pomáhat přímo v Tokiu s věcmi, které jdou jen těžko zařídit z Čech – fungovala bych jako jakási "spojka", a ještě bych si u toho procvičila japonštinu. S odsunem Her na příští rok bude ale asi zřejmě všechno jinak.

Jaký je život v Japonsku? Dokážete to porovnat se Spojenými státy a s Evropou?

Všechny tři lokality se pochopitelně liší jedna od druhé v daných aspektech více či méně. Pro mě bylo obohacující narušit stereotypy, se kterými jsem opouštěla ve svých 23 letech Evropu, a vytvořit si o obou zemích obrázek podložený vlastními zkušenostmi. Něco se o dané zemi dozvědět ve škole, z knih, filmů nebo médií je nesrovnatelné s tím, v té zemi opravdu žít. V Americe mě překvapily propastné rozdíly nejen mezi sociálními vrstvami, ale také mezi jednotlivými státy. Za dva roky jsem procestovala 15 států a každý byl jiný nejen z hlediska přírodních podmínek, ale také nálady, která vyzařovala z obyvatel toho daného státu. Obecně lze ale říct, že jsem si ve Státech zvykla na otevřenost a přátelskost lidí. Úsměv, ačkoli nemusel být vždycky naprosto upřímný, mě doprovázel snad všude, kam jsem vešla. Proto pro mě byl vždycky trochu šokující návrat do Čech na Vánoce nebo letní prázdniny – první dny jsem si musela zvykat na zástupy zachmuřených, stále někam spěchajících obličejů. I to má ale svoje kouzlo – naučilo mě to vážit si každého úsměvu, který uvidím, a také přimět k úsměvu ostatní i za cenu nespočtu nechápavých pohledů a protočených očí. V Japonsku je to zase vychýlené na druhý pól – vnímám to jako velmi odosobněné prostředí. Každý zde chová respekt nejen k člověku jako osobě, ale také jeho osobnímu prostoru (a to i v přeplněných tokijských vlacích metra) a i sdílenému prostoru. Respekt vůči druhým stojí za někdy až šokující spořádaností. Na ulicích nenarazíte na odpadkový koš, tak jak jsme zvyklí z Evropy, přesto byste pohledali volně ležící odpadek i v nejzapadlejších tokijských uličkách. Stejně tak nenarazíte na chumly předbíhajících se lidí rvoucích se do vagonu ve stanici metra i v nejhustší dopravní špičce. Všichni stojí ve vzorných řadách v takovém pořadí, ve kterém na místo, kde vlak zastaví, přišli.

To zní skoro až neuvěřitelně. Čím si tuhle disciplinovanost Japonců vysvětlujete?

Nechtěla bych se pasovat do pozice odborníka na japonskou kulturu a společnost, ale můj subjektivní názor je takový, že je to způsobeno hned několika faktory. Prvním je bohatá japonská kultura, která čerpá z několika filozofií a náboženství, z nichž nejvýrazněji se projevují šintoismus, buddhismus a konfucianismus. Šintoismus je filozofický směr úzce spjat s přírodou a vysvětluje respekt Japonců k životnímu prostředí. Konfucianismus se zase otiskl do sociálních zvyklostí a zjednodušeně mu lze připsat respekt k druhým, ale i společnosti jako celku. K tomuto kulturnímu fenoménu lze přidat ještě historicky-environmentální zkušenost Japonska – je to seizmicky velmi aktivní souostroví a skrze bohatou historii přírodních katastrof si Japonci dost možná vtiskli do své přirozenosti, že organizovanost a řád výrazně usnadňují krizové situace. K tomu ještě můžeme přidat dvě atomové bomby shozené na Hirošimu a Nagasaki, které také pravděpodobně odehrály svou roli ve formování současné japonské společnosti. Japonsko a Spojené státy jsou vůči sobě v mnoha aspektech v silném kontrastu, snažím si proto z obou zemí vzít to dobré a třeba to aplikovat v Čechách. Myslím, že více úsměvů a respektu k sobě i druhým by české společnosti neuškodilo.

Na sociálních sítích jsem zaregistroval, že jste byla nedávno v Řecku u příležitosti zažehnutí Olympijské pochodně, to bylo v rámci školy?

Částečně ano. Jeden z profesorů přišel s novým projektem, který má za cíl navrátit Olympijským hrám a celému Olympijskému hnutí hodnoty, které se v průběhu času vytratily. Všechny tyto hodnoty se odvíjí od humanismu a vycházejí z antických tradic spojených s pořádáním her, které v původní podobě nebyly zaměřeny pouze na sport, ale měly mnohem širší přesah do umění, filosofie, ale i politiky. Profesor sám je původem z Kypru, v Řecku několik let žil, a tak nás mohl Řeckem provést. Exkurze byla tedy jakýmsi prologem pro nadcházejících 10 let, kdy by se projekt měl postupně budovat. Projekt si rozhodně neklade za cíl přebudovat dnešní podobu Olympijských her od úplného základu, ale spíš rozšířit povědomí o souvislostech, které byly zapomenuty, anebo zastíněny penězi a marketingem. Během exkurze jsme mimo jiné navštívili antickou Olympii, kde se přímo v archeologickém nalezišti rituálně zapaluje olympijský oheň. Nedostali jsme se na oficiální ceremoniál kvůli opatření znepřístupňujícím ceremoniál veřejnosti z obavy šíření koronaviru.

Viděli jsme však generální zkoušku předchozí den, která je vlastně úplně totožná, jen nejsou přítomni oficiální hosté. Koronavirus nakonec uspíšil náš návrat do Japonska, kdy reálně hrozilo, že bychom se z Řecka nějakou dobu nedostali a nestihli tak začátek semestru. Všichni teď situaci kolem koronaviru napjatě sledujeme, a i my během dvoutýdenní exkurze jsme dennodenně řešili, jak pandemie vlastně ovlivňuje exkurzi samotnou, ale i jaké přinese následky do budoucna. Nelze odhlédnout od statistik, které od ledna všechny znepokojují, a ještě nějakou dobu znepokojovat budou, i tak lze ale vnímat pozitivní přínosy pandemie. Kvůli restrikcím, zavřeným univerzitám a muzeím jsme měli během exkurze paradoxně více příležitostí potkat inspirativní lidi a kvalitně s nimi strávit náš společný čas. To samé platí pro všechny, kteří kvůli omezením museli (snad) dočasně vystoupit z vyjetých kolejí – pokud nepracujeme v první linii ve zdravotnictví, záchranných složkách, či obchodech, máme příležitost zpomalit a věnovat se sami sobě a svým blízkým. Je to šance nahlédnout na věci z jiné perspektivy, ohlédnout se, reflektovat, a některé naše zvyky a postoje třeba i přehodnotit.

Aleno, děkuji vám za poutavé vyprávění vašeho neobyčejného života. A věřte, že si vás zase najdu, možná dříve, než po čtyřech letech.