Wihanův rok: Nejkrásnější violoncellový koncert

9. NEJKRÁSNĚJŠÍ VIOLONCELLOVÝ KONCERT

19. března 1896 proběhla v Londýně premiéra violoncellového koncertu Antonína Dvořáka. Ač je skladba věnována "Mému příteli, Hanuši Wihanovi", v premiéře seděl u violoncella anglický muzikant Leo Stern. Za více jak 120 let od premiéry se na světě objevilo několik teorií, proč koncert Wihan neodehrál.

Ta, která přežívala nejdéle, má kořeny v reálné situaci. Koncert začal Dvořák psát v době končícího pobytu v Americe a akcentuje dvě věci: zmíněný konec pobytu v New Yorku, kde se v posledních měsících Dvořákovi vůbec nelíbilo. 14. ledna 1895, tři měsíce před definitivním odjezdem do Čech napsal Emanuelu Chválovi: "Budu děkovat Bohu, až budu opět mezi svými a sedět třebas někde na Vysoké v lese." Navíc během posledního roku v New Yorku začalo váznout vyplácení měsíčních honorářů. Tahle skutečnost Dvořákovi pomohla, aby zkrátil poslední školní rok a 16. dubna odcestoval z Ameriky. Na začátku května vyšla krátká zpráva v časopise Dalibor: "Mistr Antonín Dvořák vrátil se dne 27. m. m. odpoledne rychlovlakem státní dráhy z New Yorku do Prahy, odkud vyjel dne 16. t. m. po lodi ‚Saale‘, která po desetidenní plavbě šťastně přistála v Brémách. Poněvadž mistr nechtěl dáti rušiti své shledání s rodinou, která vloni zůstala v Praze, byl příjezd jeho oznámen toliko příbuzným a osobním přátelům, z nichž k uvítání dostavili se: mistr Bendl, kapelník Národního divadla pan Anger, členové ‚Českého kvarteta‘ pp. Hoffmann, Suk, Nedbal a Wihan a president české akademie, stavební rada pan Hlávka." Návrat do Čech byl druhou věcí, která se ve violoncellovém koncertu zrcadlí.

Na koncertu začal Antonín Dvořák pracovat na podzim roku 1894. Na tom všem je nejzajímavější asi skutečnost, že Dvořák nepovažoval violoncello za hudební nástroj pro sólový koncert. Jeho charakteristika violoncella téměř zlidověla: "Nahoře to mečí, dole bučí." Nakonec samotný skladatel přiznal, že volba violoncella byla překvapením i pro něj samotného. V jednom z dopisů z Ameriky napsal: "Právě jsem dodělal první větu koncertu pro violoncello!! Nedivte se tomu, já sám se divil a divím dost, že jsem se k takové práci odhodlal." Ještě před odjezdem ale s největší pravděpodobností slíbil Wihanovi, že pro něj koncert pro violoncello napíše. Můžeme směle tvrdit, že za vznikem jednoho z nejkrásnějších violoncellových koncertů stojí polický rodák Hanuš Wihan.

Dvořák dokončil koncert až po návratu do Čech. Na konci přepracované třetí věty dopsal: "Koncert jsem dokončil v New Yorku, ale když jsem přišel zpět do Čech, pozměnil jsem konec úplně, jak nyní zde stojí." Za změnou konce koncertu nejspíš stála vážná nemoc Dvořákovi švagrové Josefíny Kounicové, jeho první lásky z mládí. Vzpomínka na Josefinu se objevuje již ve druhé větě koncertu, kde zazní citace melodie z Dvořákovi písně ‚Kéž duch můj sám‘ kterou měla Josefina ve zvláštní oblibě. Bezprostředně po Dvořákově návratu do Čech Josefína umírá, a to byl nejspíš ten definitivní impuls pro přepracování třetí věty. Do náhlého ztišení před závěrem Dvořák znovu vložil přesnou citaci písně ‚Kéž můj duch sám‘ hranou sólovými houslemi. Celý tento úsek hudby lze považovat za jakýsi Josefinin epitaf.

Skladatel počítal s tím, že koncert v premiéře odehraje Hanuš Wihan. Proto byl violoncellista jedním z prvních, který partituru četl a vyjádřil se k ní. V září 1895, při návštěvě u Josefa Hlávky, Wihan s Dvořákem celý koncert přehráli a Hanuš Wihan navrhl několik drobných změn v sólovém partu, z nichž některé Dvořák přijal a do skladby zapracoval. Jenže to nebylo všechno. Wihan zároveň požadoval, aby do závěru třetí věty byla na místo části Dvořákovy hudby vložena tradiční virtuózní kadence sólového nástroje, kterou sám vytvořil. (Wihanův návrh je uložen v Českém muzeu hudby.) Jenže s něčím takovým nemohl Antonín Dvořák souhlasit. Wihan neomylně vybral pro změnu tu nejintimnější část koncertu, ke které měl Dvořák velice silný osobní vztah. Ale dá se předpokládat, že Wihan naprosto netušil souvislosti, které stály za vznikem právě této části skladby. Při Dvořákově pověstné málomluvnosti se dá předpokládat, že o tom nevěděl vůbec nic. Představme si tu situaci, kdy sedí u stolu proti sobě dva tvrdohlaví muži. Samozřejmě muselo dojít ke srážce a z logiky věci vítězem nemohl být Wihan, ale Dvořák. Ten dokonce v dopise nakladateli Simrockovi považoval za nutné napsat tato slova: "Musím trvat na tom, aby mé dílo bylo tištěno tak, jak jsem je napsal. Dám Vám je také jen tehdy, když se mi zaručíte, že nikdo, ani můj vážený přítel Wihan, neučiní v něm žádných změn bez mého vědomí a svolení – tedy také žádné kadence, kterou Wihan provedl v poslední větě. Zkrátka musí to být v té podobě, jak jsem to cítil a myslil." A tahle neshoda žila dlouho svůj život jako důvod, proč premiéru koncertu Wihan nehrál.

Skutečnost je ale daleko prozaičtější a méně bombastická. Wihan s Dvořákem prostě nedokázali najít termín, který by vyhovoval oběma, a navíc vyhověl velkému zájmu o nové dílo. Hlavním důvodem, proč Wihan koncert v premiéře nehrál, bylo tedy jeho vytížení v Českém kvartetu. O tom, že roztržka mezi skladatelem a violoncellistou existovala, se nedá pochybovat. Ale podle všeho byla velice brzo zažehnána, protože ještě v únoru 1896 počítal Dvořák s tím, že premiéru odehraje Wihan, jak to dokládá dopis Francesco Bergerovi, který v Londýně připravoval premiéru koncertu, kdy Dvořák dirigování koncertu podmiňoval Wihanovou účastí: "Můj milý příteli Bergere! Je mi velmi líto, že Vám musím oznámit, že nemohu dirigovat provedení violoncellového koncertu. Důvodem je můj slib příteli Wihanovi, že koncert bude hrát on. Jestliže zařadíte koncert na program, nemohu v žádném případě přijet, ale velmi rád přijedu jindy. S přátelským pozdravem, upřímně Váš Antonín Dvořák."

Na to F. Berger o tři dny později odpovídá: "Milý příteli a ctěný Mistře! Byli bychom bývali velmi šťastni, kdyby pan Wihan hrál Váš koncert. Ale protože jste mi řekl, že nemůže přijet 19. března, mysleli jsme, že Vás potěšíme zařazením Vaší skladby a angažovali jsme pana Leo Sterna, který říká, že skladbu zná." Leo Stern skladbu skutečně znal. Dokonce přijel na dva týdny z Londýna do Prahy a každý den se scházel s Dvořákem nad studiem koncertu. Dvořák o tom později řekl: "Natrápil jsem se ho dost a dost, ale co naplat, vše udělal rád a ochotně a s nadšením se dal do práce. Študovali jsme a hráli každý den a pořád se mi to nechtělo líbit, on byl celý zoufalý, ale já pořád stál na svém, že je to dobré, ale že to musí být ještě lepší. A také skutečně bylo. Když jsem viděl, že už to půjde, řekl jsem: pojedeme do Londýna a budeme hrát!" Takže nakonec se premiéra koncertu odehrála pod taktovkou samotného autora, ale bez přítomnosti Hanuše Wihana... a slavila ohromný úspěch. Dvořákův violoncellový koncert se rozeběhl do světa, aby se stal skutečně tím nejkrásnějším koncertem pro violoncello. Leo Stern vzpomínal, že před premiérou musel pracoval téměř sedm hodin denně. "Violoncellový koncert je zcela nepodobný jakémukoli cellovému koncertu, který jsem dosud hrál a je velice obtížný po stránce intonace," shrnul vše nakonec. Johannes Brahms o koncertu řekl: "Kdybych býval věděl, že je možné napsat pro violoncello takový koncert, také bych se o to pokusil!"

Hanuš Wihan nakonec violoncellový koncert hrál. Poprvé pravděpodobně během svého turné v Holandsku, 25. ledna roku 1899 v Haagu a o pár dní později potom v Amsterodamu. A na konci téhož roku (20. prosince) v Budapešti, pod Dvořákovou taktovkou. Ale nikdy ho nezahrál v Čechách.

Foto archiv autora