Wihanův rok: První koncertní turné

2. PRVNÍ KONCERTNÍ TURNÉ

V životě každého hudebníka je tou nejdůležitější činností samotná hra před publikem. V době Wihanova studia na pražské konzervatoři zněl jeden bod v "Disciplinárním řádu pro žáky konzervatoře v Praze" takto: "Žákům se co nejpřísněji zapovídá, aby bez svolení ředitele jak za školního roku, tak i o prázdninách ve veřejných místnostech hráli neb někoho zastávali." A tak mnoho ze studentů svoje první vystoupení před publikem zažilo až po skončení samotného studia. Samozřejmě že hráli v rámci školy, ale tam publikum tvořili převážně jejich spolužáci a profesorský sbor.

Mohlo to mít i docela zajímavé následky. V časopise Dalibor se v článku o výuce hry na varhany pro budoucí pedagogy můžeme dočíst i následující: "Znám jeden případ, kde jistý kandidát po tři léta učil se pouze píseň ‚Otče náš milý pane‘ – a nenaučil se ji až po dnes pořádně zahráti. Jiný maje hráti, počal se chvěti po celém těle a odstoupil od varhan." Zní to trochu, jako kdyby to bylo zaznamenáno v nějakém satirickém časopise.

Hanuš Wihan se vydal na svoje první turné v létě roku 1875, společně s klavíristou Josefem Jiránkem. Dnes už budeme jen těžko dohledávat, kam mladí hudebníci zamířili. Lze předpokládat, že jejich cesta vedla po středních Čechách v okolí Mladé Boleslavi, kde bydlela Jiránkova rodina. (V roce 1867 – ve dvanácti letech – koncertoval J. Jiránek v Loučni společně se svým učitelem Bedřichem Smetanou!) 22. 6. koncertovali v Nymburce (kam se na závěr celého turné ještě jednou vrátili). Potom zamířili nejspíš k Orlickým horám. Určitě oba dvacetiletí hudebníci vystoupili v Náchodě, kde se v sobotu 26. června v sále "U zlatého beránka" uskutečnil jejich koncert.

Dopisovatel časopisu Dalibor o tom napsal (text vyšel v srpnovém čísle): "Náchodu se dostalo onoho na venkově v pravdě vzácného požitku, když oň zavadili dva umělci v hudebním světě českém známí a zvučného jména požívající: totiž virtuos na klavír p. Jiránek Josef, komponista a zároveň člen orkestru král. zem. česk. divadla z Prahy a pan Karel Vihan, koncertní mistr čella z Nizzy." Jak se zdá, s křestním jménem Wihanovým byly problémy od samého počátku jeho působení.

Na tomto místě je nutné podotknout, že Wihan měl v té době už za sebou první profesorskou zkušenost na Mozarteu v Salzburgu a vojenskou službu. V létě roku 1875, ještě před turné, vystoupil na začátku června (10. a 17.) v Praze v Kruhu mladých hudebníků, což byla odnož Umělecké besedy. Hudební listy o tom zveřejnili v srpnu článek, kde se mohli čtenáři dočíst: "V posledních schůzích jsme s potěšením naslouchali hře čelisty p. Vihana z Nizzy. Přednesem Mazurky od Poppra a sonáty od Rubinsteina zavděčil se nemálo všem přítomným."

Ale zpět do Náchoda. 26. června zahrál Johann Wihan následující skladby: Sonáta pro violoncello a klavír Antona Rubinsteina; Koncert pro violoncello George Goltermanna; Melodie Suisse Bernharda Cossmana a Mazurku Davida Poppera. Koncert byl oceněn "bouřnou, konce nemající pochvalou spoře shromážděného obecenstva“, tak mladí hudebníci ještě přidali tyto skladby: píseň „Du bist die Ruh“ Franze Schuberta; Valčík z opery „Faust“ Charlese Gounda a na závěr píseň „Kde domov můj?" Ještě jeden citát ze srpnového čísla časopisu Dalibor, který stojí za to: "Přednes veškerých čísel programu byl takový, že uchvátil vždy obecenstvo mocí neodolatelnou: i nelze určiti, zda bylo obecenstvo spíše uchváceno tónem v pravém uměleckém zápalu vyluzeným, či elegancí, jistotou a hravou lehkostí, s jakou páni koncertisté překonávali ty nejtěžší technické obtíže skladeb zvolených. Hra obou pánů je vyvinutá, korektní a v nejjemnějších stránkách dobře promyšlena: i pomníme-li jejich mladistvých let, máme před sebou síly, jež časem svým našemu českému umění hudebnímu zajisté okrasou a oslavou ne poslední se stanou."

Skutečností je, že se autor textu přesně trefil a pánové Jiránek a Wihan se skutečně stali "okrasou a oslavou" české hudby a oba dva se za patnáct let setkají jako profesoři na pražské konzervatoři. Zatímco Jiránek šířil mezi tím slávu české hudební školy v Rusku, Wihan se po létě vrátil do německy mluvících zemí.

Náchod je nejbližším místem od Police nad Metují, svého rodiště, kde Wihan prokazatelně koncertoval. A společně s Lázněmi Dušníky a pravděpodobně Machovem i nejbližším místem k Polici, kde pobýval. Jako violoncellista se do Náchoda vrátil ještě jednou. V březnu roku 1892 tady proběhl jeden z koncertů "Na rozloučenou" Antonína Dvořáka, které absolvoval se svými kolegy profesory konzervatoře, Hanušem Wihanem a Ferdinandem Lachnerem.

Ale ještě jednou se vrátíme do Náchoda v létě roku 1875. "Bohužel návštěva koncertu byla slabá – as 80 pravého umění milovných ctitelů. To slabé zúčastnění se při takové produkci dokonalých českých umělců neposlouží valně k chloubě města českého." A v roce 1941 publikoval Viktor Jahn v novinách U nás článek "Wihanův koncert v Náchodě", kde píše: "Možná, že mysl obecenstva byla tehdy příliš zaujata novou železniční tratí Choceň-Meziměstí, na které přesně po měsíci (26. července) nastala doprava. Náchodští si asi neuvědomili, že k nim přijel, po dostavníku ze Skalice, rodák z blízké Police n. M., neboť v referátě není o tom zmínky."

Každopádně z celého koncertu, potažmo celého turné, lze odvodit jednu důležitou věc: pánové Wihan a Jiránek prokázali ve svých dvaceti letech, že jsou skvěle připravenými hudebníky a těsně po skončení studia už dokázali svou hrou okouzlit obecenstvo v Čechách. O téměř šest desítek let později bude profesor Jiránek na první turné vzpomínat. Ke 40. výročí založení Českého kvarteta mimo jiné napíše: "[Josef Suk] byl pravým opakem prof. Wihana, jenž při zkouškách býval nevrlý a nevlídný. Takový býval už v mládí, jak jsem seznal v r. 1875, kdy po absolvování spojil se se mnou k několika koncertům na českém venkově." Je to jedna z nejtrefnějších charakteristik Hanuše Wihana. Vztekloun a rapl s až cholerickými záchvaty vzteku. K dokreslení Wihana, jako hudebníka, ještě dvě vzpomínky jeho kolegů. První je od hudebního skladatele Vítězslav Novák: "Dostalo se mi v životě vzácného štěstí, že jsem při tvoření nejednou pocítil podobnou extasi – Wihan jistě prožíval při hře velké chvíle. Bral hudbu nesmírně vážně, a proto byl někdy až bezohledně drsný vůči diletantismu. »Právě že mám své umění tak rád, bývám občas hrubým« napsal o sobě A. Rubinstein. S Wihanem to bylo stejné."

A druhá je vzpomínka klavíristy Jana Heřmana. "Nuže, jedna vzpomínka, kterou dovedu si ještě dnes vyvolati přeintensivně – pod pravou lopatkou. Bylo to mé vůbec první hraní s Českým kvartetem – zkouška na Fibichův klavírní kvartet. Dostalo se mi tehdy pravé indukce živého rytmu ve formě tří mocných štulců, jež mi nečekaně mezi hrou za ohromivšího mne řevu jakýchsi slabik »Pam-pa-dá« zasadil do žeber zle se nade mnou tyčící rudý Mistr Wihan. Tenkrát jsem se strašlivě vylekal, ale hlavní věc, ten živý rytmus, jak si jej Mistr představoval, do smrti nezapomenu a dobře jsem jej pochopil. A za to starému Wihanovi vděčím."

Na druhou stranu v osobním životě dokázal být Wihan laskavým a štědrým člověkem, který měl vždy soucit s těmi méně šťastnými. V době své největší slávy nakoupil třeba boty pro děti v Brandýse nad Orlicí, protože si všiml, že některé z nich jdou do školy bosky. Po smrti skladatele Karla Bendla finančně podporoval jeho dceru Marii (Mary) – a když se později vdala a opustila uměleckou dráhu, koupil jí celou výbavu... Člověk prostě není jednobarevná omalovánka.