Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Hyde Park
  • Magazín
  • Za čokoládu z Braunau do Böhmen und Mähren
banner

Za čokoládu z Braunau do Böhmen und Mähren

Petr Rathner

Čtvrtek, 25. března 2021

Za čokoládu z Braunau do Böhmen und Mähren

"Tak pojďte pobejt," vítal nás vždy můj "český" děda, švec - Antonín Kleiner od roku 1940 ve své skromné sednici, v malebném domečku na Záměstí v Polici. Děda žil a svoje ševcovské řemeslo mistrně provozoval původně v Broumově.

Narodil se v Hlavňově. Ve dvanácti letech osiřel, a tak se jej ujala rodina místního sedláka. Když mu bylo 15 let, dal jej jeho pěstoun do učení k německému mistru ševci do Broumova. V roce 1905 se děda oženil a jeho domovem už navěky měl zůstat Broumov. Svou ženu Adélku poznal v Hostinci Hamburg, dnešní restauraci U generála Laudona. O tom ostatně vypráví povídka O ševcovském tovaryši, kterou v nejbližší době na Našem Broumovsku zveřejníme.

Děda s babičkou měli čtyři děti. Nejstarší byl Josef, v roce 1911 se narodila moje máma a po ní přišly na svět ještě sestry Anna a Elleonora. V předválečných letech byly již dvě děti, jak se říká - "z domu". Josef se oženil první a máma poznala při tancovačkách na Hvězdě svého Augustina.

Děda s babičkou, strýc Josef se ženou Bertou a obě svobodné dcery se po Mnichovu a zabrání Sudet Němci po několika měsících z Broumova odstěhovali. Děda s babičkou si koupili menší domek v Polici nad Metují na Záměstí. Strýc se usadil v Kuklenách u Hradce, Ella odešla studovat do Prahy. Teta Anna se vdala do Dobříkova u Zámrsku. Udělala dobře, protože v Broumově byla silně angažovaná v Sokole, který byl Němcům a později i komunistům trnem v oku.

V úvodu jsem záměrně použil termín "český děda". Měl jsem samozřejmě i "německého" dědu - kováře. Nebýt Hitlera a Mnichova, nemuseli oba své domovy opouštět. První děda měl výhodu, mohl si vzít s sebou do Police své ševcovské řemeslo. Německý děda ale musel opustit a zanechat v Broumově pod klášterem svoji kovárnu, známou jako "Rathner Schmiede". Stojí na břehu Stěnavy dodnes a slouží jako garáže.

Do Police k dědovi a babičce jsme jezdívali s mámou celou válku. Většinou koncem týdne, někdy i dvakrát do měsíce. Roubená chaloupka na Záměstí se stala po několik let mým druhým domovem. Doma v Broumově bylo smutno, táta musel hned narukovat do Wehrmachtu, a tak jsem jej ani nepoznal. U dědy bylo živo, vždy u něj seděl na verpánku jeho přítel, pan Žídek. Prý jsem na něj hned německy křičel: "Žídek weg". A Žídek musel vzít za vděk židlí od kuchyňského stolu. Děda mi vysvětlil, že u něj v Polici se nesmí mluvit německy. Česky jsem neuměl, a tak jsem toho moc nenamluvil, jen tak seděl na verpánku a díval se. Vydržel jsem se dívat na dědu až do večera, to říkal, že má fajrot. Bylo úžasné jej pozorovat, jakou rychlostí dělá do podrážky boty šídlem dírky. Botu měl připevněnou k noze potěhem. Nabral si do úst několik floků, které pod údery kladívka bleskově mizely v připravených dírkách. Potom orašplovat, oříznout knejpem, přišít dratvemi a lepit popem. Jen občas se mně babička německy zeptala, jestli nemám hlad. Ale česky jsem se učil rychle. Moje první slova byla: sedm, osm, devět, deset, spodek, filek, král, eso a barvy karet. Ta malá světnička o třiceti šesti čtvercích sloužila dědovi a babičce po 24 krásných společných let jako kuchyň, ložnice, obývák, koupelna a ševcovská dílna. Půda, na které to vonělo nevyzvednutou obuví, kůžemi, gumou a roštím, sloužila každý rok při Kvíčerovské pouti jako noclehárna pro čtyři rodiny s osmi vnoučaty.

Do Police jsme jezdili s mámou vlakem. V Teplicích přistoupili finančníci a kontrolovali propustky do Čech. Kdo neměl propustku, musel v České Metuji vystoupit, protože tady byla hranice mezi Říší a Protektorátem. My jsme vystupovali až ve Žďáře, do Police se šlo už pěšky. Tedy máma. Já jsem se pohodlně vozil. V létě v kočárku, v zimě na saních. Vzpomínka na cestu, kterou jsem sledoval zabalený až po uši ve fusaku, je i po osmdesáti letech živá. Ještě vidím před sebou spěchající záda mámy, ve zkroucených rukou napnutý provaz od saní. A vlevo a napravo nic, jen ubíhající a nekonečné vysoké sněhové závěje.

Děda za války nikdy nebyl dlouho bez práce. Ale někdy mu přece jen došel materiál, a pokud nedostal nějaké řemeny nebo kůže od sedláků, bylo hůř. A tak musela jít v roce 1942 do práce babička. Našla zaměstnání jako uklízečka v Pellyho domě v rodině pana Otty Schimmera.

Historie rodu Pelly sahá až do napoleonských válek. Rodiny Pelly podnikaly v textilním průmyslu, ve výrobě likérů, budovaly cihelny a tkalcovny. V roce 1942, po smrti Viléma Pelly mladšího převzala správu Pellyho podniků jeho sestra Vilemína. Krátce nato byla z Pellyho podniků vytvořena akciová společnost a do jejího vedení vstoupili Němci. Žena pana Schimmera se jmenovala Elizabeth a pocházela z Kudovy Zdróje, kde měli její rodiče cukrárnu. Manželé Schimmerovi se brali v Jugoslávii. Narodily se jim tam dvě dcery, Ljubica a René. Později se jim v Polici ještě narodil syn Willi.

Babička chodila k Schimerovým uklízet dvakrát týdně. Pokud jsem byl s mámou v sobotu u dědy, tak mně brávala s sebou. Paní Schimmerová byla hrozně hodná a milá paní. Zavedla mě hned do tělocvičny a dovolila mi, abych se po celou dobu, co bude babička uklízet, houpal na kruzích. To bylo něco! Bradla, švédské bedny, všelijaké tyče a lana, veliké míče a moc jiného podivného nářadí. S dětmi paní Schimmerové jsem si nikdy nehrál, ale pamatuji si, že jedna z jejich dcer byla moc hezká. Byla mnohem starší, a když na mně promluvila, tak jsem se hrozně styděl. Jakmile byla babička s úklidem hotová, paní Schimmerová ji poděkovala a zaplatila. Babička zase odpověděla "danke" a "küss die Hand", což bylo v němčině zkrácené "ruku líbám". Já jsem dostal velikánskou čokoládu. Paní Schimmerová mě pohladila a řekla, abych ji dal mamince. A zřejmě věděla proč. Při odchodu z velkých dvoukřídlých dveří jsme paní domu pozdravili "Grüss Gott". Pana továrníka, pokud zabloudil do tělocvičny jsem se bál, měl takový hromový hlas.

Když jsme přišli zpátky k dědovi, odevzdal jsem čokoládu mamince. Nesměl jsem z ní ani kousíček ochutnat, směl jsem se jen podívat. Začátkem příštího týdne jsme šli na příslušný německý úřad v Broumově a máma dala tu čokoládu jedné úřednici. Čokoláda byla za války totiž tuze vzácné zboží a my jsme za ni od té paní dostali opět propustku za dědou a babičkou do Police.

Kromě úklidu v Pellyho domě měla babička ještě jedno menší zaměstnání, dělala po večerech v polickém kině uvaděčku. Hrály se nejen skvělé české filmy, převážně veselohry, které známe z filmových večerů pro pamětníky, ale i německé filmy v původním znění. Jednou v roce 1944 mě babička vzala s sebou. Po cestě mi vysvětlila, že ten film není pro děti, a že musím být zticha, nebo dostane vyhubováno. Před vchodem do kina mě ukryla za svou širokou sukni a schovala na balkoně. Ještě jednou mi důrazně dala prst na ústa, to abych nezapomněl, a věnovala se kontrole vstupenek. Bylo mi tehdy sedm let, učil jsem se v Broumově u pana Fiedlera na housle. Zřejmě mám kapku hudebního talentu, zdědil jsem jej po babičce. Večer, když s dědou ulehli do postele, zhasli světlo a modlili se "Otče náš,..." Já jsem na kanapi, kterému děda důvěrně říkal faulenc, ani nedýchal a noční světnicí se nesl tichý, sametový babiččin hlas: "Za ostrůvkem v řece Volze, v ranní páře nad vodou, objevil se znenadání Stěnka Razin s lodí svou." Stěnka Timofejovič Razin (1630-1670) byl ruský kozák, pirát, povstalec a lidový hrdina. Píseň je známá jako "Píseň o Volze".

V kinosále zhasli, lidé ztichli, rozhrnula se opona. Na programu bylo promítání výpravného německého filmu Žena mých snů. V hlavní roli se představila jedna z největších hvězd tehdejšího, ale hlavně německého filmového nebe - maďarská herečka Marika Rökk. Zpívala ve filmu dvě písně a jedna z nich se mi natolik zahryzla do paměti, že jsem si ji doma na housle hned přehrál. Ta prokletá melodie toho foxtrotu mě pronásleduje dodnes: "In der Nacht ist kein Mensch nicht gern alleine..." S tím lze ostatně souhlasit, že "v noci není žádný člověk rád sám".

Marika Röck byla i vynikající stepařka, narodila se roku 1913 a dožila se 91 let. Poslední vystoupení měla v německé televizi ještě v roce 1998. Před několika měsíci jsem poslouchal v autě hudební pořad. Tuším, že jej uváděl pan Hybš, a ohromně mě potěšilo, že v jeho pořadu tahle filmová melodie zazněla. Babička mě potom již do kina nikdy nevzala, ostatně už nebyla ani příležitost. Za několik měsíců skončila válka a Sudety se vrátily tam, kam přes osm staletí patřily. Babička už nechodila uklízet do Pellyho domu a nám skončilo cestování do Police za čokoládu.

V prosinci roku 1945 na základě dekretu presidenta Beneše o konfiskaci majetku kolaborantům a Němcům je akciová společnost Pelly znárodněna. Paní Schimmerová se odstěhovala s dětmi do malého bytu v Husově ulici v Broumově. Její manžel našel azyl a podnájem v rodině paní Sagnerové v dnešní Soukenické ulici. Paní Schimmerová, jako žena bývalého "vykořisťovatele" neměla na růžích zrovna ustláno. Ale její služebná, polická babička na ni nezapomněla. Přijížděla za ní a jejími dětmi občas z Police autobusem, zastavila se u nás a řekla: "Pojď se mnou, navštívíme paní Schimmerovou, mám pro ni a její děti nějaké jídlo!" Paní Schimmerová plakala, políbila babičku, poděkovala a řekla, že už mi žádnou čokoládu dát nemůže. Ve dveřích na rozloučenou vzájemné "Grüss Gott", ale na "ruku líbám" jako za války, už nezbylo.

Paní Schimmerová se časem z Broumova odstěhovala a další roky žila na Honech a v Polici. Mladší dcera René chodila do školy v Polici. Těžce nemocná ve svých čtrnácti letech zemřela. Je uložena na polickém hřbitově a její pohřeb uhradil dle sdělení pamětnice z domova důchodců pan Václav Hybš. Dcera Ljubica pracovala v broumovské Vebě, ve které se v padesátých letech montovaly švýcarské technologie. Za jednoho montéra, který pracoval na stavech, se Ljubica vdala a odešla s ním do Švýcarska. Syn Willi se oženil s Maďarkou, která pracovala ve Vebě. Několik roků byl zaměstnán jako poštovní doručovatel a později se vystěhoval se svou ženou do Kanady. Paní Schimmerová odešla po odchodu svých dětí za sestrou do Západního Německa.

Pan Schimmer byl velmi vzdělaný člověk, znal několik jazyků. Za svého pobytu u Sagnerů vyučoval francouzštinu, angličtinu a vykonával různá povolání. Pracoval jeden čas na Státním statku v Adršpachu, jako úředník ve Stavoslužbě Broumov. Konfiskace majetku, odchod do Broumova do podnájmu a rozchod s rodinou byly zřejmě důvodem k jeho náklonnosti na alkohol. Pití se mu nakonec stala osudným. Odešel dobrovolně ze života a oběsil se v bytě u paní Sagnerové, kde jej objevil její syn. Po smrti pana Schimmera bydlel v jeho podnájmu před svou cestou do Kanady ještě nějaký čas jeho syn Willi s manželkou.

Epilog: Po dědově smrti se babička odstěhovala do Hradce Králové k synovi a chaloupku prodala mladým Pohlovým, kteří se každé prázdniny přátelili s mými pražskými bratranci. Dnes už domeček nestojí. Pokud jedu přes Polici do Ruprechtic, zajedu si k němu vždy na pár vzpomínek na dětství, ale vítá mě už jen prázdná parcela a několik planěk od plotu. Je jen dobře, že Police má opět své Pellyho domy, Pellyho park. A nejen to: Požárníci jsou opět hasiči, Hygie holiči, Narpy papírnictví, dětské vyvařovny jídelny. Obnovy jsou opět obuvníci, VB je zase policie a do Broumova na náměstí se vrací Café Herzog. Vydrží to..................??

Ruprechtice, červenec 2018, Petr Rathner

Autor děkuje Panu Jiřímu Kopeckému, Paní Novotné v domově důchodců a panu Erichu Sagnerovi z Martínkovic, bez jejichž cenných informací by tato story nebyla vznikla.

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Telefon: +420 777 314 251
Email: rene.herzan@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)