"Co je unikátní? Vidět komedii starou dva tisíce let," říká Tomáš Weissar
Neděle, 1. července 2018
Ve středu 4. července se v klášterní Kreslírně představí studentský divadelní spolek Titivillus s reprízou inscenace Curculio aneb Darmojed. Jde o český překlad dosud nepřeložené komedie Curculio, jejímž autorem je Titus Maccius Plautus. Přinášíme rozhovor s vedoucím divadelního spolku Tomášem Weissarem, který se zároveň podílel na překladu hry.
Můžete nám inscenaci představit? Na jaký příběh se můžeme těšit?
Plautova hra Curculio, v našem překladu Darmojed, patří do žánru tzv. palliaty. Jde o latinskou komedii, která čerpá ze starších námětů komedií řeckých, ale přizpůsobuje je římskému prostředí. Co je podstatné, tyto komedie byly, na rozdíl od toho, jak známe divadlo dnes, velmi typizované. To znamená, že tam vystupovaly víceméně stále stejné postavy, resp. určité typy postav, a i zápletky jednotlivých kusů byly velmi podobné. Typicky tu nacházíme mladíka, který je zamilovaný do krásné otrokyně – prostitutky, ale nemá peníze na to, aby ji mohl vykoupit z otroctví a vzít si ji za ženu. Navíc si na jeho milou zpravidla dělá zálusk někdo jiný, většinou o dost mocnější a movitější – chvástavý voják neboli miles gloriosus. Mladík má ovšem k ruce chytrého otroka, který mu pomůže vymyslet plán, jak z té situace ven, a tak se nakonec vše v dobré obrátí a mladík svou vyvolenou získá. Přesně takový je příběh také naší komedie.
Jak dlouho vznikala a čí to byl vůbec nápad pustit se do realizace?
Samotný překlad vznikal postupně dva roky, jeho inscenace pak další půl rok. Nejprve jsme na něm začali pracovat v rámci výuky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity pod vedením doc. Daniely Urbanové a dr. Elišky Poláčkové. Měli jsme sice jakousi vzdálenou představu, že kdyby se nám práce podařila, mohli bychom překlad třeba publikovat, ale to všechno se začalo jevit jasnějším až mnohem později, když jsme viděli, že naše snažení opravdu přináší kýžené plody a že to, co nám pod rukama vzniká, by mohlo být „použitelné“. Je potřeba zdůraznit, že oproti dosavadní překladatelské tradici jsme se snažili o překlad dramatický, tedy takový, který by měl být, zjednodušeně řečeno, proveditelný na jevišti. A vzhledem k tomu, že na našem ústavu působí už několik let také poměrně úspěšný divadelní spolek, nebylo daleko k myšlence podrobit nový překlad zkoušce ohněm a pokusit se ho přímo zinscenovat. Věděli jsme, že nás čeká spousta práce, ale lákalo nás to, tak jsme se do toho pustili a myslím, že to stálo za to.
Proč by měli diváci na inscenaci zavítat? Co jim nabídne zajímavého?
Myslím, že to, co může hra nabídnout a co je zcela unikátní, je vidět na vlastní oči komedii starou dva tisíce let a poznat styl humoru, kterým se bavili staří Římané. Samozřejmě, že bylo nutné ho do značné míry adaptovat, aby byl pro dnešního diváka srozumitelný, ale ten styl jsme snažili co nejvíce zachovat a nutno přiznat, že jsme se velmi obávali toho, zda to bude fungovat. A funguje. Prozatím jsme odehráli již pět repríz představení a vždy jsme se setkali s dobrým diváckým přijetím.
Jde o český překlad dosud nepřeložené inscenace? Kdo je autorem překladu?
Stejně jako je netypický přístup k překladu, je poměrně netypický i způsob, jakým vznikal. Je to totiž produkt skupinové spolupráce celkem čtyř lidí s různými specializacemi – doc. Daniela Urbanová, která celý projekt iniciovala, je odbornicí na Plautův archaický jazyk, teatroložka dr. Eliška Poláčková nám pomáhala pochopit dramatické aspekty textu, dr. Radek Černoch je zase odborník na římské právo, na nějž se v tomto typu komedií vyskytují narážky velmi často, a já jsem kromě svých znalostí latiny mohl navíc přispět praktickými zkušenostmi s divadlem, které jsem získal jednak ještě za gymnaziálních studií v Broumově, kde jsem byl po několik let členem divadelního souboru NE.DIV.SE pod vedením Dáši Židové, a jednak řízením již zmíněného divadelního spolku Titivillus, který působí při Ústavu klasických studií na FF MU v Brně.
Jak těžké bylo v dnešní době překládat takovouto hru?
Potýkali jsme se se spoustou problémů. Plautův humor je totiž z velké části založen na jazykových hříčkách a nejrůznějších dvojsmyslech, často s erotickým nádechem, a něco takového se přirozeně do jiného jazyka převádí těžko. Kromě toho je text plný narážek na nejrůznější dobové reálie, nejčastěji z oblasti římského práva, jak už jsem říkal. Takže tyto všechny věci bylo třeba nějak adaptovat, vymyslet podobně fungující slovní hříčky v češtině, odkazy na neznámé reálie nahradit něčím srozumitelnějším nebo je nenásilně dovysvětlit – k tomu jsme zavedli v inscenaci novou postavu, personifikovanou poznámku pod čarou. Zkrátka by se dalo říct, že jsme si lámali hlavu téměř nad každou druhou větou a často velmi dlouho diskutovali nad nejvhodnějším překladatelským řešením.
Kdo jsou herci, které uvidí diváci na scéně?
Jedná se o studentskou inscenaci, a tak i všichni herci jsou studenti brněnské filozofické fakulty. Většinou se jedná o studenty klasických studií – latiny, staré řečtiny, dějin starověku nebo mediteránních studií – ale máme tam i studenty divadelní vědy. Nejsou to tedy profesionálové, ale v některých z nich se v průběhu zkoušení objevil značný herecký talent.
Nějaké vtipné historky z "natáčení" / příprav?
Při zkoušení jsme si užili spoustu legrace, ale nejvtipnější ze všeho byl asi kousek, který se podařil samotnému Darmojedovi na jedné z brněnských repríz, když nečekaně vystoupil na jeviště o půl dějství dříve, než měl. Poznámka pod čarou, která měla reagovat na jeho repliku, to samozřejmě nečekala a byla z nenadálého vývoje události natolik zmatená, že se nezmohla ani na slovo. A tak si Darmojed pokračoval svůj monolog dál a my jsme v předních řadách honem rychle museli přemýšlet, co budeme dělat. Nakonec jsem se rozhodl režisérsky zasáhnout sám a z publika jsem zakřičel: "Darmojede, vrať se, přeskočil jsi půlku dějství!" A tak Darmojed zaplul zpět do zákulisí a na scénu přišel kuplíř Pornotékus, který tam měl původně být. Celá ta situace měla tak značný divácký úspěch, že jsme se ji nakonec rozhodli zafixovat a zařadit přímo do scénáře.
