Ještě týden bude trvat v Galerii Dům v Broumově výstava Jiřího Mědílka Realita

I. Realita

Walter Brugger ve „Filosofickém slovníku" pod heslem realismus mimo jiné píše: „V estetice znamená realismus na jedné straně vazbu na skutečně jsoucí a jeho tvary – v protikladu k abstraktnímu či neobjektovému umění – na druhé straně, v extrémní podobě, naturalismus." Výstava „Realita" Jiřího Mědílka jakoby měla vlastní realitu. Realitu posunutou k abstraktnímu výrazu, ale vycházející z reality, tedy z čehosi jsoucího, co můžeme definovat na základě vlastních vjemů. Malíř ale předpokládá, že naše vjemy jsou ovlivněny naší schopností usuzovat z nich a mohou nás klamat. Své osobité vnímání reality-jsoucnosti vyjádřil ve své básni nazvané „22. března" takto: „Pak slunce změnilo kraj. / Lehce tvořilo tvary. / Krajina – země / s plochami polí..." Pod dojmem slov z básně si dokážeme představit zamyšleného pozorovatele krajiny, který se na chvilku zastavil na nějaké vyvýšenině v poli či na louce. Možná ani ne proto, aby sledoval krajinu, ale třeba jen z toho důvodu že vysvitlo první hřejivé jarní slunce. Teprve po chvilce začal naplno vnímat kraj kolem sebe, jeho formování, kdy tající sníh, v paralele ke geologickým procesům, vytvářel její nový ráz a tvář. Krajina – jakákoliv – je tou nejsamozřejměji vnímatelnou realitou kolem nás. Ne nadarmo Mědílek-básník píše o tvoření tvarů či plochách polí. Odhaluje tak svoje malířské vidění, kdy skládá z jednotlivostí celek. Celek abstrahovaný až na dřeň, už překračující hranici zjednodušování a vstupující na pole abstraktní. Přesto v jeho vykreslených a pevně zasazených barevných plochách vidíme onu prvotní inspiraci krajinou a reálným světem.

Přestože si většina návštěvníků představuje pod pojmem „realita" něco jiného, než nabízí Jiří Mědílek, už samotným názvem výstavy nutí diváka zamyslet se nad tím, proč se tak jmenuje. V tomto kontextu není zas tak složité si vzpomenout na kvantovou mechaniku, která umožňuje nejfundamentálnějším částicím hmoty porušovat přírodní zákony, tak jak je známe a vnímáme u větších těles. Z nahodilosti a chaosu posléze vzniká pojmenovatelný prostor, vyjádřitelný nejen fyzikálními zákony a matematickými rovnicemi, ale i jakoukoli uměleckou činností. Jakoby Jiří Mědílek odhaloval právě ty nejmenší stavební kameny reality, které svými vlastnosti realitu mohou porušovat. Tyto abstraktní základní kameny jsou nutnou podstatou pro to, aby výsledná realita byla opravdu reálná.

Filosof Nicolai Hartmann (1882-1950) definoval stavbu světa následovně: „Všechna rozmanitost bytí v reálném světě je uspořádána do čtyř základních vrstev. Dvě nižší vrstvy, vrstva věcí a fyzických procesů a vrstva života, tvoří dohromady oblast prostorového vnějšího světa. Nad nimi se prostírá oblast všeho neprostorového, které se dělí na vrstvu duševních jevů a vrstvu ducha."[1] Můžeme pouze odhadnout, do které z vrstev patří Mědílkova plátna. Dokážeme si je představit jako pozadí, jako kulisu, která ukončuje prostor i Hartmannův neprostor, protože zasahují jak do vrstev prostorového vnějšího světa, svou inspirací krajinou a jejími definovatelnými tvary, které Mědílek-básník zaznamenává v básni „Nakonec", kde popisuje svět v jeho nejjednodušších částech: „Poznáš obyčejné věci: / [...] tvoje nebesa, / dva tři pevné tvary / které jsi nahmatal." Dva tři pevné tvary, které jsou orientačními body, jistotou v okolním světě. Ale obrazy zasahují i do oblastí všeho neprostorového, svým ignorováním perspektivy a abstraktním výrazem. Ze všech známých jevů trojrozměrného světa jakoby autor zaznamenával pouze půdorys, nejzákladnější výměru, místo, kde se později hloubí základy. Nelze odtušit, zda výsledná stavba bude domem, statkem, administrativní budovou či chrámem. V urbanistickém plánu existují pouze plochy určené pro zástavbu. Jaká nakonec bude, je už věcí následnou a pro danou chvíli ne zcela podstatnou.

Ještě jednou se lze vrátit k Bruggerově definici realismu: „[Realismus je] podle smyslu slova ‚stanovisko skutečnosti' [...] Bylo by ale omylem definovat ‚skutečné' (reálné) jako něco nezávislého na našem myšlení." Mědílkovo myšlení a z něj plynoucí tvorba existuje v symbióze se skutečností. Jedno je závislé na druhém: skutečnost díla by nemohla existovat bez autorova myšlení a rozvažování a naopak – myšlení/tvoření je stejně tak závislé na skutečnosti/realitě. V této rovnici můžeme najít odpověď na otázku, proč autor vybral pro svou výstavu název „Realita", který zdánlivě s expozicí nesouvisí.

II. Ticho

= Když se stavěl chrám, vystavělo se především jeho veliké ticho. Chrám se skládá z kamenů a na kameny by se dal zase kdykoliv rozebrat, kdyby to někoho napadlo. Kameny obestavěly ticho a zároveň je chrání. Jsou tak vtěsnány do situace schránky na písně, vyrůstající jako plaménky ticha na stěnách. = Vladimír Preclík: Podvečer v Broumově

Ticho je ve své podstatě stav, který v současném světě už neznáme. I když se člověk dostane na absolutně opuštěné místo, vždycky je rušen nějakým zvukem: vítr, déšť, divoká zvěř... Současná města ticho nenabízejí vůbec, stejně jako nenabízejí nikdy tmu. Jedinými místy kde dnes lze najít ticho, jsou specializovaná pracoviště fyzikálních a lékařských ústavů. Ovšem v dobách dřívějších bylo ticho možné poznat. A zažít. Ač města hučela podobně jako dnes (samozřejmě že s podstatně nižší intenzitou), přesto uvnitř chrámů, za mohutnými zdmi, čekalo obestavěné ticho.

Stejně jako nikdy nemůžeme plně poznat realitu, protože existuje pouze jako počitek v našem vědomí, tak nemůžeme poznat ani ticho. Přesto se obě dvě témata objevují v obrazech Jiřího Mědílka. Jeho ticho je uzavřené namísto ve zdech chrámu, v  přesně vymezených barevných plochách. Ale není to ticho ve fyzikálním ústavu, kde je z něj člověk vyděšen a vlastně ho ani není schopen přijmout. Ticho jeho obrazů lze spíš chápat jako mlčení. Ale nikoliv mlčení jeho díla (ve smyslu absence sdělení), ale mlčení ve smyslu: „S panem Mědílkem se krásně mlčí." Není to ticho udivené, ani pověstné ticho před bouří, ani ticho meditativní, ani ticho plné otázek. Je to ta chvíle, kdy si dva přátelé sednou na vyvýšené místo v krajině a rozhlížejí se kolem sebe. Je to to ticho mezi nimi. Ticho, které je nejsamozřejmějším vodičem myšlenek a pocitů. Ticho, kdy jsou každá slova zbytečná a naprosto by zničila danou situaci. Ticho ve smyslu Démokritovy představy prázdna, kdy „principy všeho jsou atomy a prázdný prostor, všechno ostatní je dojednané /mínění/."[2] Ticho sdělitelné i v našem světě plném zvukového znečištění, ovšem sdělitelné pouze mlčením.

Dojem půdorysného zachycení chrámu ještě zvýrazňují jasné a syté barvy na jednotlivých plátnech. Jakoby po uzavřeném tichu uvnitř, měla ostrá hrana sama od sebe potřebu se vykřičet. Podobně jako stěny chrámu tyčící se do výšky, křičí svou nadvládu nad prostorem, ze kterého urvaly kus samy pro sebe.

Pro Marka Rothka nebo Theo van Doesburga byl čtverec tím, „čím byl pro první křesťany kříž." Pro Jiřího Mědílka je čtverec, geometrický tvar, prostorem, jasně vymezenou plochou, možná půdorysným záznamem krajiny určené k urbanizaci. Jeho obrazy nediktují. Jeho obrazy nechávají prostor pro ticho. Tím jsou zcela nečekané v komplexnosti světa, který je postaven na co nejrychlejší výměně informací, které se okamžitě stávají minulostí a ve valné většině zapadnou kamsi, odkud se lze jen velice těžko vracet. Prostor pro ticho je možné totiž vytvořit pouze ve chvíli, kdy se lidé zastaví a nechají se jím oslovit.

III. Realita ticha / ticho reality

Nizozemský spisovatel Harry Mulisch tvrdí, že lze pochopit zdánlivě nepochopitelnou a neuchopitelnou postavu či situaci tak, že ji „virtuálně" dosadíme do extrémního děje. Pokud za extrémní situaci dosadíme fakt, že Jiří Mědílek ve svých obrazech zobrazuje Vesmír, zjistíme, že zobrazovanou částí není místo plné děje, tedy galaxie, ale spíš onen „klidný" mezigalaktický prostor. V jeho obrazech není ani náznak singularity, místa, které s největší pravděpodobností existuje uvnitř černé díry a jež pohlcuje vše kolem sebe. Nezachycuje ani měřitelné pozůstatky Velkého třesku, samotného počátku všeho. Na jeho obrazech nejsou stopy existence jakékoliv civilizace – ať už minulé, současné ale ani budoucí. Na dílech v expozici galerie je realita vesmíru. Realita tichá, tichá tak jaká může být jen v mezigalaktickém prostoru. Realita těžko uchopitelná, ale chápatelná. V jedné eseji napsal Albert Einstein: „Obsahu nabývají pojmy teprve tím, že jsou spojeny se smyslovými zážitky – třeba i nepřímo."[3] Ale jak smyslově postihnout realitu ticha uprostřed vesmíru? Vždyť ani nedokážeme definovat prázdno bez toho, abychom nejprve definovali něco jsoucího, tedy reálně existujícího. Snad jen nepřímý zážitek, plynoucí z nutnosti existence něčeho takového, by mohl pomoci k pochopení obsahu pojmu realita ticha / ticho reality.

Kurátor výstavy Petr Vaňous cituje v katalogu k výstavě v Galerii Dům Gabriela Marcela: „‚Tím, že existujeme v čase, jsme povoláni k tomu, abychom žili v ne-vyřešeném.' Možná i proto lze hovořit v souvislosti s dílem Jiřího Mědílka o ambici směřující k nadčasovosti, nebo nečasovosti." Petrem Vaňousem zmiňovaná nečasovost – v představě extrémního děje singularita – ale nejspíš není dějem odehrávajícím se přímo na plátně, ale dějem tušeným, existujícím – nutně logicky! – někde za ním. Mimo obraz i mimo naši schopnost vnímání a chápání. Tím jakoby se autor odkazoval na dobu samotného vzniku výtvarné moderny, kamsi do doby impresionistů, kteří ve svých rozechvělých barevných obrazech zachycovali pouze onu danou vteřinu přítomnosti, možná vteřinu ticha, a všechny děje zůstávali a zůstávají mimo. Sice na dosah ruky, ale bez přispění diváka nejsou ničím.

[1] podle H. J. Störig: Malé dějiny filosofie.

[2] Diogenes Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů.

[3] Albert Einstein: Fyzikální problém prostoru, éteru a pole.

[4] Kazimir Malevič: Bezpředmětný svět.

Foto a prezentace Jan Flieger