Sigismund Bouška a japonský dřevořez

Petr Bergmann, foto archiv Muzea Broumovska

Pondělí, 3. července 2023

Sdílet na:

Od polovina června do 26. srpna je v Muzeum Broumovska k vidění unikátní výstava, která představuje sběratelskou činnost benediktinského mnicha Sigismunda Boušky v oblasti japonského dřevořezu.

Jednou z nejvýraznějších osobností českého původu na Broumovsku byl benediktinský mnich a farář Sigismund Bouška. Narodil se v Příbrami v roce 1867 a rodiče mu dali jméno Ludvík. Řádové jméno Sigismund přijal po vstupu do benediktinského kláštera v Břevnově, kdy začal v Praze studovat teologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Od dětského věku se Bouška věnoval umění a tato vášeň mu vydržela až do konce života. Dobře zpíval a hrál na hudební nástroje, skládal kostelní hudbu, režíroval hry s církevní tematikou, psal básně a povídky, kritické studie soudobých umělců, teologické rozbory, podílel se na redakci časopisu, překládal z řady jazyků, včetně provensálštiny a katalánštiny. Bouška byl rovněž zdatným malířem a grafikem, ilustroval knihy a umění také sbíral. Přátelil se s literáty, malíři, sochaři, kritiky umění a nakladateli nejen z Čech, ale také z mnoha zemí Evropy.

V roce 1887 přišel Sigismund Bouška jako dvacetiletý, čerstvě vysvěcený kněz do Machova, kde se stal kaplanem. Většinu svého dospělého života pak prožil na Broumovsku; z Machova docházel vyučovat náboženství do blízkých obcí Božanov, Suchý Důl, Hlavňov a dalších. Poté působil opět jako kaplan, a to v Polici nad Metují, od roku 1909 byl v Broumově zpovědníkem. V roce 1914 se stal farářem v Bezděkově nad Metují, kde sloužil až do roku 1926. Následně odešel na benediktinskou faru v Počaplech u Terezína, odkud se v roce 1935 vrátil do regionu, aby pak dožil ve Rtyni v Podkrkonoší. Zemřel v roce 1942 v nemocnici v Náchodě.

Právě během působení v Broumově se u Boušky objevuje zájem o velmi specifickou uměleckou disciplínu: japonský dřevořez. Není přesně doloženo, kdy a jakým způsobem se Bouška k japonským dřevořezům dostal a proč jej právě tato výtvarná technika, populární zejména ve Francii a v Německu, tolik zaujala, ale lze dovodit, že k tomu došlo někdy před rokem 1910. Japonským uměním se opakovaně zabýval časopis Nový život, který vycházel v letech 1896 až 1907 a na jehož redakci se Bouška podílel; už v roce 1904 přinesl časopis reprodukce Hokusaiových dřevorytů, v roce 1907 se pak tamtéž o dřevorytech zmiňuje Alois Svojsík ve svých „cestovních poznámkách“ z Japonska.

Japonský dřevořez učaroval ale také řadě umělců, kteří byli Bouškovi blízcí, například Zdence Braunerové, která jako jedna z prvních uplatnila vlivy japonského umění ve svých pracích a experimentovala s technikou dřevořezu. Jezdila do Francie za svou sestrou, která se tam provdala, a setkávala se s japoneriemi hlavně v Paříži. Pod shovívavým dohledem Josefa Váchala se o dřevořezy pokoušel také Sigismund Bouška, který vytvořil desítky ex-libris, z nichž některá byla silně ovlivněna japonskou estetikou. Vzhledem k tomu, že Bouška také cestoval po Německu, je možné, že se s japonským dřevořezem ve větší míře setkal právě tam: například v Lipsku a Drážďanech existovaly už tehdy rozsáhlé sbírky a s dřevořezy se tam čile obchodovalo. Bouškovým učitelem v oboru a hlavním dodavatelem tisků byl Julius Kurth, znalec, kurátor, sběratel a obchodník s uměním, který Boušku zasvětil a pravděpodobně v něm zálibu v japonském dřevořezu vyvolal, rozhodně ji však podporoval a pomáhal rozvíjet.

Jisté je, že již v roce 1911 měl Sigismund Bouška natolik početnou a kvalitní sbírku dřevořezů, že byl schopen ve spolupráci se sběrateli z Německa uspořádat první výstavu v Praze a následně v Brně a Náchodě. Na broumovském opatu Čtvrtečkovi si Bouška v té době vymínil v benediktinském klášteře jednu celu navíc, ve které zřídil pro svou sbírku vlastní galerii. První galerie japonského dřevořezu v tehdejším Království českém byla tedy otevřena pravděpodobně již na přelomu let 1910 a 1911 v Broumově.

K pražské a brněnské výstavě vydal Bouška katalog, který svědčí nejen o bohatství a vysoké úrovni jeho sbírky, ale také o jeho erudici, kterou se mu v oblasti japonského dřevořezu podařilo v krátké době získat. Bouška velmi záhy rozpoznal vrcholnou hodnotu starých tisků z konce 17. a počátku 18. století, které se staly hlavním předmětem jeho sběratelského zájmu. Tamější umělecký vrchol odpovídá v Evropě vrcholnému baroku. A právě v barokních kulisách Broumovska se o dvě století později oddával Bouška své zálibě v japonském umění. Japonsko však bylo na přelomu 17. a 18. století vnějšímu světu zcela uzavřeno, žádný kontakt mezi japonskou a evropskou kulturou tehdy nebyl možný. Ke změně došlo až v poslední třetině 19. století, kdy se Japonsko otevřelo světu a Spojené státy americké i Evropa byly relativně rychle doslova zaplaveny japoneriemi všeho druhu.

Zájem evropského publika a milovníků umění vyvolala především světová výstava v Paříži, kde byl instalován první japonský pavilon a stal se naprostou senzací. Orientalismus, a zejména japanismus, tedy stylizace podle vzoru japonského dekoru a tvarosloví, se začal projevovat v řadě uměleckých a průmyslových odvětví: od textilu přes keramiku a sklo, oblíbené japonské paravány a jiné typy nábytku až po papír a polygrafii – anebo oblibu v zakládání „japonských“ zahrad.
Do Japonska se vydávali dobrodruzi, obchodníci i umělci. Čilý obchod měl rovněž značný vliv na Japonsko a dovoz evropských barev měl za následek úpadek kvality japonských dřevořezů, jak si všímá právě Bouška. Ten byl ortodoxním vyznavačem primitivního dřevořezu, tedy prapůvodní techniky, kdy se tisklo jednou, nejvýše dvěma barvami, případně byly tisky kolorovány přírodními pigmenty. Anilinové barvy, jimiž Evropa od poslední třetiny 19. století zásobovala Japonsko, podle jeho názoru staletou tradici tohoto výtvarného projevu zcela degradovaly.

Sigismund Bouška nebyl jen sběratelem, byl především prvním znalcem japonského dřevořezu u nás. Jeho dispozice jazykové a stylistické, jeho vrozený a dlouhodobě kultivovaný výtvarný talent a preciznost, kombinovaná s enormní pílí, mu usnadňovaly studium nejen dřevořezů, ale také autorských, cenzorských a tiskařských značek na tiscích. Vedl si skicáře a zápisníky, v nichž si pečlivě překresloval, popisoval a analyzoval tisky a signatury, skicoval tužkou nebo tuší, případně prováděl imitace, některé v akvarelu.

Výstava, která přibližuje Bouškovu sběratelskou a znaleckou činnost, vychází většinou právě z těchto skicářů. Ty pocházejí ze soukromé sbírky – a není bez zajímavosti, že jeden ze skicářů je číslovaný jako čtyřicátý osmý. Několik skicářů je uloženo v Náprstkově muzeu v Praze, další fragmenty Bouškovy japanofilské pozůstalosti jsou uloženy v Památníku národního písemnictví, případně v Národní galerii. Neznámé množství je pak rozptýleno mezi soukromými sběrateli, a to jak v Česku, tak v zahraničí.

Ze souboru japonských dřevořezů z Bouškovy sbírky (která se však nezachovala vcelku), z katalogu, který připravil ke zmíněným výstavám, ale především z jeho poznámkových bloků a skicářů vysvítá, že Bouška byl víc než poučeným sběratelem a nadšencem – byl špičkovým odborníkem své doby. V českém prostředí možná dosud nepřekonaným. Způsobilost, s jakou zvládal přesný záznam signatur, detailnost soupisů žáků jednotlivých škol, rozbory jejich děl i preciznost při opravách chyb jsou až zarážející. Tím spíš, že Bouška neměl příliš možností, odkud čerpat. Nejen, že v jeho době absolutně neexistovala česká literatura k tématu, jakákoli kritická studie, s níž by mohl pracovat, ale na počátku 20. století teprve vznikala i literatura zahraniční.

Dokonce, a to je nejzajímavější, nebyl japonský dřevořez předmětem výrazného zájmu ani v samotném Japonsku. Teprve když američtí a evropští sběratelé, kunsthistorici, japanisté a orientalisté ve spolupráci s muzei a galeriemi projevili o japonské tisky nebývalý zájem, Japonci si uvědomili hodnotu techniky, kterou do té doby vnímali spíše jako běžný způsob reprodukce. Rozhodně v Bouškově době neexistovaly sofistikované soupisy, datace, identifikace a podobně, znalecké manuály, s nimiž by bylo možné pracovat. Bouška tedy nutně vycházel především z komunikace s dalšími znalci, sběrateli a obchodníky, zejména v Německu. Ovšem nejvíc dal pravděpodobně na vlastní úsudek a samostudium. Právě to činí jeho závěry, přehledy a studie signatur obdivuhodnými.

Bouškovy japanologické aktivity jsou sice dnes již překonány, jeho metody jsou zastaralé, ale přesto jeho odkaz domácí, potažmo evropské obci japanologů neztratil zcela na významu: mnozí badatelé se k němu opakovaně vracejí. Tím smutnější je fakt, že se v druhé polovině 20. století nenašla ochota uchovat jeho sbírky a rukopisné poznámkové bloky a skicáře vcelku. Jejich detailní zpracování teprve čeká na svého zhodnotitele, který Bouškovy poznatky prověří a uceleně publikuje.

Výstava v Muzeu Broumovska nabízí malý vhled do Bouškovy práce v této oblasti. Je spíše představením než hloubkovým zpracováním pouhých dvou skicářů, které od autorovy smrti nikdo neotevřel. Přesto se jedná o počin důležitý. Jde o prezentaci jedné z mnoha uměleckých disciplín, které Sigismund Bouška za svého života zvládal na vysoké úrovni. O prezentaci, která dotváří obraz jeho vrstevnaté a bohaté tvůrčí osobnosti.