Pamětníci o Broumovsku: Na Vebu jsem byl opravdu hrdý!

Text a foto Michaela Mašková

Sobota, 26. srpna 2023

Sdílet na:

„V Čechách, jako v jedné z mála zemí, byl textilní průmysl na velmi vysoké úrovni,“ říká Jiří Branda – jeden bývalých návrhářů Veby, které v broumovské výstavní síni LokArt představila výstava Návrháři z Veby. Jiří Branda pracoval ve Vebě dvacet let jako návrhář, desinatér a vedoucí vzorovacího střediska. Kvůli komunistickému režimu nakonec s rodinou emigroval do Kanady, aby se po více než třiceti letech znovu vrátil do Čech.  

Stojíme spolu na výstavě Návrháři z Veby ve Výstavní síni LokArt, neboť Vy jste jedním z návrhářů, které výstava představuje. Jak jste se k té profesi dostal?

Byl jsem nejmladší ze tří dětí a maminka byla vdova. Když mi bylo 15 a nevěděl jsem, co mám dělat, řekl mi jeden rodinný přítel, že moc hezky kreslím a zda nechci být textilním návrhářem. Ten nápad se mi líbil, zdálo se mi, že by to mohlo být zajímavé zaměstnání. A tak jsem složil přijímací zkoušky na průmyslovou textilní školu v Ústí nad Orlicí. Tam se ovšem především zabývali přadláctvím a tkalcovstvím, nešlo o čistě výtvarné obory. Byl jsem z toho trochu rozčarovaný, nebyla to totiž čistě kreslířská škola, ale když mi nabídli tkalcovinu, rozhodl jsem se to zkusit. Svou roli však hrála blízkost školy – já jsem rodák od Pardubic a textilní návrhářská škola byla až v Brně. Školu jsem tedy dodělal a když jsem před maturitou přemýšlel o tom, co budu dělat dál, objevil se ve škole náhle zástupce z Veby. Přišel se zeptat, zda tam není maturant, který rád kreslí. Bylo to úplně přesně načasované! Potřebovali totiž návrháře, který by krásně kreslil a zároveň rozuměl žakárské výrobě. To byla moje výhoda. Ve škole jsme se totiž učili nejrůznější technologie, neboť textilní průmysl je velice složitá záležitost.

Ve Vebě jste pracoval 20 let, což je docela dlouhá doba. V čem byla Veba unikátní?

To ano. Když jsem začal pracovat ve Vebě, byl mým vedoucím pan Josef Osoba, který celé vzorovací středisko založil. Veba byla tehdy poměrně nově založený podnik za socialistického režimu – byl to podnik složený z mnoha malých textilních závodů. V Čechách byl ještě před válkou úžasně veliký textilní průmysl, ale nebyly to gigantické podniky jako později pětitisícová Veba, ale malé závody, které se za socialismu spojily dohromady. Zároveň se rozdělily na hedvábní průmysl, oděvní, bavlnářský, lnářský, vlnařský… My jsme patřili pod bavlnu a nebyli jsme jediní. V těsném sousedství byla Tepna Náchod, Tiba Dvůr Králové, Mileta Hořice, o něco dál Perla Česká Třebová, Seba Tanvald. To byly všechno naše spojenecké závody, které také vyráběly z bavlny. Veba však byla unikátní v tom, že se věnovala žakárské výrobě. Kromě toho se vyrábělo i hladké zboží. Žakár však byl něco unikátního.

Co to znamená „žakárská výroba“?

Francouzský tkadlec a vynálezce Josef Marie Jacquard vymyslel na počátku 19. století poloautomatický stroj, pomocí něhož se dají při tkaní ovládat a programovat pohyby jednotlivých osnovních nití. Umožnilo to vytvářet velmi velké a složité vzory. Funguje to takto: Jacquardův stroj se umístí nad tkalcovský stav, od něho visí šňůrky, na nichž jsou přidělané nitěnky (kovové drátky s očkem). Do nich se osnova navlékne a stroj všelijak nadzdvihává a snižuje osnovu, takže když pak prochází útek zprava doleva, vytváří se daný vzor. Nevytváří se však sám od sebe, musí mít zadaný program. To dříve dělaly takové dřevěné špalíčky s kolíčky, které zapadaly do dírek, to bylo nesmírně těžké. Později se nahradily dekturovými štítky s dírkami, které byly spojené – to ještě já pamatuji ve Vebě. Pootáčel jimi šestiboký hranol. Ještě později je nahradily děrné štítky.

Ovšem k tomu, aby mohl žakárský stroj pracovat, musí někdo vzor navrhnout a musí ho také umět připravit, tedy naprogramovat. Ve vzorovacím středisku jsme proto potřebovali tři druhy zaměstnanců – jednak to byli návrháři, kteří návrhy vytvářeli, dále to byli desinatéři, kteří vytvořili tu tzv. patronu – tzn. zakreslený každý vazní bod na čtverečkovaném papíru, a nakonec byli vytloukači, kteří si zakreslený vzor položili před sebe a seděli u vytloukacího stroje. Ten se trochu podobal pianu, měl klávesnici a pedál, jímž se vytloukla jedna karta. Bylo to velice pracné a složité. Dnes si to neumíme představit, ale jeden vzor široký 25 centimetrů a dlouhý 40 centimetrů, když se rozkreslil do jednotlivých vazních bodů, vznikl obrovský výkres třeba osm krát dvanáct metrů rozdělený do menších čtvrtek. Ty jsme si pak skládali na podlaze k sobě, zvětšovali je, kreslili ručně. Bylo to velice pracné. Až později zjednodušily práci počítače.

To zní opravdu velmi složitě. Vy jste zmínil existenci vzorovacího střediska. Tím byla Veba později v 70. letech proslulá. Je to tak?

Veba Broumov byla jedním z největších textilních podniků v Československu. Zaměstnávala přibližně 5000 lidí a měla mnoho závodů. Kromě Broumova, byla také v Polici nad Metují, v Bukovici, v Olivětíně, v Machově, a v dalších městech. Závod v Olivětíně měl jednu z nejmodernějších a největších tkalcoven v Evropě. Na Vebu jsem byl opravdu hrdý! Vzorovací středisko bylo původně v Polici nad Metují, časem jsme však potřebovali být blíže podnikovému ředitelství, takže jsme byli přemístěni do Velké Vsi u Broumova, kde jsme v druhém patře s vyhlídkou na Stěnavu měli náš ateliér.

Za vznikem vzorovacího střediska stál na počátku, jak už jsem zmínil, pan Josef Osoba z Pěkova. Byl jsem s ním ve velice dobrém vztahu, byl to takový můj vzor. To on mě vychovával, díky textilní škole jsem spojoval oba obory – návrháře i designatéra. Když šel pan Osoba do důchodu, stal jsem se na nějaký čas vedoucím vzorovacího střediska já. Jsem rád, že vzorovací středisko ve Vebě stále existuje. Některé nové věci jsou také kouzelné, o tom žádná.

Dříve jednotlivé textilní podniky neměly svoje vzorovací střediska, návrhy si kupovaly v podobě jednotlivých karet. Jedna z takových velikých a dobře známých firem byla ještě před válkou firma Gaberle v Červeném Kostelci (Václav Gaberle – výroba textilních a žakárských karet, Červený Kostelec, pozn. red.). Firma Gaberle vyráběla návrhy, zajišťovala karty a její zástupci s nimi objížděli Evropu. Když si někdo vzor vybral, podívali se, jaké mají zařízení, a to si zaznamenali. Pak to vyráběli na míru bez ohledu na zemi. To byla úžasná firma s tradicí, celá řada mých kolegů se zde vyškolila a já jsem od nich nasával vědomosti. Měli tam třeba výborného návrháře pana Schneidera, my jsme dokonce měli výraz „schneiderovské kontury“, jež se vyznačovaly elegancí tvarů. Stručně řečeno, odtud jsme brali vědomosti, žádná škola na to neexistovala, textilní řemeslo se zkrátka předávalo.

Tady na výstavě vidíme spoustu různých výrobků s nejrůznějšími vzory. Kde jste brali inspiraci?

Jak si asi umíte představit, žádný návrhář nežije ve vakuu – musí vědět, co se děje ve světě a co vyrábí konkurence. Samozřejmě je tím inspirován, i když by neměl návrhy kopírovat. V Československu to fungovalo tak – vyráběli jsme zboží do 85 zemí světa a každý stát měl jiné požadavky, jiný vkus. V některých státech se z damašků vyrábělo povlečení, jinde z něj šili oblečení, jako třeba v arabských státech a v Africe. Museli jsme tedy návrhy a barevnost přizpůsobovat trhu a sledovat, jaká je ve světě móda. Export tehdy zajišťoval státní podnik Centrotex Praha. Fungoval také Ústav bytové a oděvní kultury v Praze na Příkopech (ÚBOK). Ten měl několik oddělení, my jsme jako bavlnářský průmysl spadali pod akademického malíře pana Zdeňka Frýbla. Směl jezdit na světové výstavy do Paříže, Milána – to byla Mekka výtvarného umění, či do Frankfurtu na výstavy, které ukazovaly nejnovější tvorbu v oblasti textilu. Přivážel nám inspiraci. Zároveň jsme měli přístup k zahraničním časopisům, které se zabývaly textilní bytovou tvorbou i interiéry domů, ať už to byla Skandinávie, Francie, či Itálie. ÚBOK tyto časopisy, které byly v tehdejší domě pro normálního smrtelníka nedostupné, kupoval. Měli takový bavlněný pytlík, do něhož těch dvacet magazínů dali a ty pak kolovaly z Perly do Tepny a z Tepny do Veby atd.

Odráží se tato zahraniční inspirace a zároveň požadavky odběratelů na textilních vzorech z Veby, které vidíme tady na výstavě?

Určitě. Cílem každého výtvarníka je zjistit vkus zákazníků a do něj se strefit. Samozřejmě jiný vkus byl na východním Slovensku, jiný na Moravě a jiný v Praze. Věděli jsme, že Slováci mají rádi kytičky, růžičky, na Moravě zase lidové ornamenty. Vždy jsme se snažili dát část toho, o čem jsme věděli, že se líbí a k tomu přidat něco moderního ze světa.

Zúčastňovali jsme se také nejrůznějších výtvarných soutěží o nejlepší design, tam jsme se mohli trochu víc odvázat. To bylo osvobozující. Moderních návrhů jsme však museli mít poměrně málo, neboť vkus tradičního zákazníka je spíše konzervativní.

Pokud jde o zahraniční vývoz – různé země mají různý vkus i představu o barevnosti. Museli jsme vědět, co se kde líbí.

Cítil jste v tvorbě svobodu? Měli jste volnou ruku, nebo zadání přicházela „shora“?

Po této stránce mohu říct, že ano, bylo to svobodné. Ale zároveň jak vidíte tady na výstavě, je zde spoustu propagačních ručníků, které třeba oslavovaly výročí založení komunistické strany nebo odborového hnutí. To jsme prostě museli dělat, i když jsme tomu zrovna nefandili. Prezentují se tu též různé podniky, olympiáda v Moskvě, cestovní kancelář atd. To byla však jen malá část naší tvorby, i když na této výstavě to tak nevypadá.

Poznáváte zde nějaké své návrhy?

Musím se přiznat, že po tolika letech v cizině si nejsem přesně jistý, které návrhy jsem dělal. Z Československa jsme neodešli dobrovolně a velmi se nám stýskalo. Snažili jsme se tedy blokovat vzpomínky a nemyslet na to, co bylo a hledět spíše do budoucnosti. Navíc se nezdálo, že bychom se sem mohli někdy znovu podívat, odešli jsme nelegálně a při návratu by nás čekaly dva roky vězení.

Zmínil jste, že odchod do Kanady nebyl jednoduchý, podařilo se Vám s k Vaší profesi v emigraci ještě vrátit?

Pokoušel jsem se. Nejbližší obor, který byl dostupný, byla výroba tapet. Udělal jsem si tehdy takové portfolio a šel do jednoho města, kde se tapety vyráběly. Řekli mi však, že návrháře nepotřebují, že se všechno dělá v New York City. Měl jsem rodinu a tři děti, stěhovat se kvůli tomu do USA se mi nechtělo. Pracoval jsem pak v podobném oboru – ve výrobě nejrůznější přání, ať už k Vánocům či narozeninám. Společnost se jmenuje Carlton Cards a je to jedna ze dvou největších firem v severní Americe. Zajímavé je, že tu firmu založili dva bratři židovského původu z Moravy, jmenovali se Steinovi. Bohužel jsem přišel v takovou dobu, kdy se výroba začala přesouvat do Mexika kvůli nižším nákladům. Takže i o tuto práci jsem pak přišel. Na Československo však nevzpomínám ve zlém, všem jsem odpustil. Nám bylo nejvíce vyčítáno, že jsme křesťané. Měli jsme tři děti, při každé prověrce na mě hulákali, že takhle se toho křesťanství nikdy nezbavíme, budu-li své děti vychovávat ve víře ve Stvořitele. Později mě zbavili pozice vedoucího vzorovacího střediska a nechtěli mě nechat dodělat si vysokou školu. Přišel jsem asi o 25 procent svého platu, dostal jsem za vedoucího komunistu, který navrhovat neuměl, takže jsem svojí práci dělal dál za něj. On přitom bral moje peníze, jezdil místo mě na zahraniční výstavy, sklízel uznání. Já jsem byl považován za nespolehlivého. Kvůli dětem jsme se nakonec rozhodli, že se pokusíme dostat na svobodu.

Proč jste se rozhodli po tolika letech vrátit do Čech?

Kvůli rodině. Po otevření hranic po revoluci se přijel prezident Václav Havel do Toronta všem emigrantům, českým Kanaďanům, omluvit a řekl, že jsme vítaní zpět. Naše děti tedy začaly jezdit do Čech, a nakonec si tu dvě z nich našly známost a založily rodiny. Máme tu šest vnoučat, chtěli jsme jim být blíž. Čechy pořád vnímáme jako nádhernou zemi, kde se nám líbí a obdivujeme architekturu, která třeba v Kanadě chybí. Jsem hrdý, že tady máme nádhernou evropskou kulturu.

Potěšila Vás tato výstava?

Určitě, moc! Ani jsem nevěděl, že ty staré výrobky ještě existují. Musí toho být však víc, téměř zde nevidím vzory na damašky. Těch jsme navrhovali také mnoho. Je to těžko srovnatelné s tím, co se dnes dělá na počítačích. My jsme všechno malovali ručně. Také každá továrna měla svoji barevnici a já jsem si nemohl vymyslet barvu, jakou jsem chtěl. Měli jsme danou škálu, která byla k dispozici. Z toho jsme vycházeli. Také jsme si je museli umět dobře namíchat. Člověk musel mít dobré oči a vkus, aby to dokázal udělat přesně. Velice mě to bavilo. Neumím si představit, že bych v dnešní době seděl u počítače.

Vzpomínáte rád na dobu ve Vebě?

Ano. Jsou to nádherné vzpomínky, moc rád na to vzpomínám. Jsem hrdý na to, že v Čechách jako v jedné z mála zemí byl textilní průmysl na vysoké úrovni. To mohu říct, protože když jsem studoval tkalcovinu, jezdili jsme hodně na exkurze. Projel jsem Československo křížem krážem a viděl také velmi staré stroje, které byly však stále kvalitní. Bylo tak úžasné dívat se na historii textilní výroby. Je smutné, že textilní průmysl kvůli levné asijské výrobě tolik upadl.

Dvacet let ve Vebě je dlouhá doba, mám v sobě spoustu vzpomínek, své kolegy jsem měl moc rád. Bohužel většina už nyní nežije. Ta dvacetiletá praxe je ale něco úžasného, to ve mně zůstalo. Člověk se dívá na výlohu i na lidi a říká si, to je krásná barevná kombinace, nebo naopak. Je to ve mně, to se nedá vymazat.