Tady mám kořeny

Bára Fialová, foto archiv T. Dimtera

Neděle, 9. června 2024

Sdílet na:

Jeho rodina patřila mezi pouhé tři nebo čtyři, které po druhé světové válce nemusely Adršpach opustit. On sám se stal oceňovaným překladatelem z němčiny, od roku 2022 je šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta a v posledních komunálních volbách získal v Adršpachu nejvíce hlasů ze všech kandidátů. O budování obecní komunity, potřebnosti diskuse, běhání v Nepálu i knihách, které se chystá vydat, jsme si povídali s místostarostou obce Adršpach Tomášem Dimterem.   

Vy jste studoval filozofii, jste překladatel, literární kritik… Co Vás to napadlo, pustit se do politiky?  

Lokální politika není ani politika. Je to dané tím, že naše rodina, která tady žije víc než tři sta let, byla jednou ze tří, čtyř rodin, které po roce 1945 nebyly odsunuté. Přestože pracuji už nějakých dvacet let v Praze, tak tady mám kořeny. A mám pocit, že po všech těch letech je potřeba nabídnout obci a lidem zúročení zkušeností, náhledů na svět… Když něco udělat můžete, tak byste to udělat měli. 

Zmínil jste, že Vaše rodina byla jednou z mála, která nebyla odsunutá. Čím to, že si vás tady nechali?

Vyjmutí z odsunu bylo v našem případě dáno dvěma „polehčujícími okolnostmi“. Jednou byla nepostradatelnost dané osoby pro národní hospodářství. Druhou bylo v našem případě smíšené manželství. Babička byla Slovenka, která do Adršpachu přišla za prací v roce 1922, když jí bylo 11 let ze slovenských Bánovcí nad Bebravou. Děda byl Němec, který v mládí pravidelně jezdil na „handl“ do české rodiny do Police, pracoval jako strojní zámečník v uhelných dolech v nedalekých Radvanicích.

Co znamenalo „nepostradatelnost pro národní hospodářství“?  

Doly patřily mezi odvětví důležitá pro stát, takže aby se chod takových podniků v převážně německých oblastech udržel, nebyli do odsunu zařazeni lidé, kteří v takovém odvětví působili a jejichž náhrada by nebyla tak snadná. Kdyby byl děda sedlák nebo živnostník, tak bychom byli velmi pravděpodobně odsunuti už v první vlně, ale v důležitých odvětvích, jako bylo strojírenství nebo těžební průmysl byla tendence udržet provozy v chodu. Lidé, kteří přicházeli v rámci dosídlení, často takové znalosti neměli. 

Rozhýbat společenský život

Ve volbách jste získal největší počet hlasů, přesto jste místostarosta. Jak to?  

Ohromně si vážím důvěry spoluobčanů, kterou mi dali ve volbách, ale dva roky před vstupem do komunální politiky jsem přijal místo šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta, ke kterému mám své závazky. Navíc od samého začátku, což jsme deklarovali i na kandidátce, byl jedničkou Jakub Vajda, který působil v předchozím zastupitelstvu a měl na řadu věcí jiný názor než letití zastupitelé. A v principiálních věcech, které se týkají chodu obce a jejího rozvoje, se shodujeme. Kuba je mladý, energický, dostatečně schopný a znal všechna problematická rozhodnutí takříkajíc z první ruky. Udělat z něj starostu se ukázalo jako ideální řešení. 

S čím jste ty volby vyhráli?  

Snažili jsme se postavit program tak, aby nabídl lidem unaveným ze střídání téměř stejných a vyčerpaných osob ve vedení obce odlišnou perspektivu. Chtěli jsme zapojit do chodu obce nové lidi a nabídnout nová témata.  A současně jsme odmítali určitou „kontaminaci“....

Minulým vedením?  

Přesně tak. Na kandidátce jsme měli lidi, kteří s výjimkou Jakuba nebyli spjati s předchozím vedením obce, byli mladí, měli rozhled a ochotu měnit věci způsobem, který by odpovídal dnešní době. Domnívám se, že každá generace si musí definovat, co jsou její priority, a podle toho jednat. A ukazovalo se, že ochota naslouchat odlišným názorům na život v obci byla v posledních letech před naším vstupem do komunální politiky nízká. To není nic neobvyklého, časem se přece unaví každý. Nicméně dělat politiku formou výnosů a usnesení bez ohledu na konkrétní osoby, kterých se to týká, je sice někdy nutné pro realizaci věcí, ale Adršpach je malá obec, takže řešit věci bez diskuse se může vymstít.

Má to pak velký vliv na vztahy v obci…

My preferujeme diskusi s lidmi o všech věcech, které by měly ovlivnit jejich a taky náš budoucí život. Vztahy na malé vsi bývají složité a zdánlivé maličkosti mohou zadělat na nenávist, která se táhne roky. Jednou z našich priorit bylo rozhýbat společenský život, který v Adršpachu vždycky existoval, ale po covidu stagnoval. Teď mám pocit, že ožil. Druhým rokem pořádáme masopust, letos poprvé chasa vztyčila májku, ale v pevném programu obce najdeme na tři desítky akcí, kde se lidi potkávají a na kterých se postupně objevují i lidé zvyklí zůstávat spíše doma. 

Co je vaše priorita na tohle volební období?  

Jako většina obcí se potýkáme s odlivem mladých a postupným stárnutím populace, takže cílem číslo jedna je zastavit tento trend. A pokud chceme přitáhnout mladé lidi, tak jim musíme nabídnout možnost dostupného bydlení, kvalitní školku a školu, slušnou lékařskou péči. A samozřejmě rozvinutou „sousedskou komunitu“, do které se nově příchozí budou moci zapojit. Je nutné vytvořit z obce živý organismus, kde to může občas vřít, ale to je vždycky lepší, než kdyby to jen hnilo… 

Adršpach je vesnice rozdělená na dvě části. Dolní Adršpach je zatížený cestovním ruchem, ze kterého ale profituje mnoho lidí, zejména pronajímatelé ubytování nebo pohostinství. Hornímu Adršpachu dominuje továrna, život řízený provozem na tři směny. Ale pořád je to jeden Adršpach, bez ohledu na vzájemnou řevnivost nebo ironické komentáře jednoho konce obce na druhý… A upřímně: Adršpach je posazený v nádherné krajině, život tady umí být krásný. 

Jak zabránit tomu, aby pozemky v Adršpachu byly skupovány lidmi, kteří tady chtějí jen postavit penzion a vydělávat peníze?

Zatím se držíme usnesení předchozího zastupitelstva, které zakázalo prodej obecních pozemků. Bylo to podle mého správné rozhodnutí, protože, s trochou nadsázky řečeno, se tady na každé prodané parcele, na níž její majitel slibuje stavbu rodinného domu, avizovaný rodinný dům obratem změní na penzion nebo apartmánové bydlení. To do Adršpachu mladé a trvale žijící obyvatele nepřiláká. Ale takový problém se řeší ve všech turisticky významných lokalitách, které mimo sezónu vypadají jako města duchů. Takže dokud nepadne rozhodnutí, jak má obec v následujících letech a desetiletích vypadat – zda jako disneyland penzionů, apartmánů a jiných typů ubytovacích kapacit, anebo jako organicky vyvážený fungující celek – je podle mého osobního názoru lepší usnesení o zákazu prodeje obecních pozemků držet v platnosti.  

V jednom rozhovoru jste říkal, že byste byl ještě pro větší regulaci vstupu do skal. Je to tak?  

Ano, osobně bych byl pro větší regulaci, ale takové rozhodnutí musí mít podporu zastupitelstva. Teď máme maximální hodinový limit nastaven na 400 osob, ale samozřejmě, že v některých měsících nepřijde tolik lidí ani za celý den, ale v hlavní sezóně bychom tento limit překročili i pětinásobně. Díky rezervačnímu systému odpadlo 95 procent problémů spjatých s dopravou v obci. Ale nejde jen o dopravu, Adršpašské skály jsou jedinečná přírodní rezervace a naším cílem musí být její zachování pro další generace, takže pokud se z dlouhodobého hlediska ukáže negativní vliv návštěvníků na skalní město, nemůžeme se tématu další regulace vyhýbat. 

Zážitek na celý život

V životě se věnujete knihám. Připravujete zase nějakou knížku o Adršpašsku?  

Dokonce dvě. Jednu s Markem Fichtnerem, což je místní rodák, jehož rodina také nebyla odsunuta. Marek začínal jako kuchař v místní hospodě, ale vypracoval se na pomocníka šéfkuchaře na největší turistické lodi světa, kde měl pod sebou 120 kuchařů. A teď je šéfkuchařem v trendy restauraci Červený jelen v Praze, v anketě Zlatý kuchař byl jednou první, letos druhý, dvakrát byl porotcem v soutěži Masterchef. Zároveň stojí za restaurováním křížku na Křížovém vrchu, který nahoře vztyčili jeho předci. Takže připravujeme knížku o něm a o vaření.

Další knížka je na zakázku a jmenuje se Za tichem. Jde třetí díl série, která představuje zajímavé turistické cíle mimo hlavní lákadla regionu. První byla o Novohradských horách, druhá o Křivoklátsku a já bych měl psát o Adršpachu. Už ji mám v hlavě, ale jisté je, že se milovníci tajných stezek v okolí Ádru bát nemusí, že bych prozradil tajemná zákoutí našeho regionu. Chci ukázat, že Adršpach je krásný vždycky, stačí být vnímavý. Samozřejmě skály jsou spektakulárně krásné, ale to místo se vám neotevře, když skalami jen proletíte a za dvě hodiny už míříte za jinou atrakcí. Je třeba tady pár dnů zůstat, nebát se deště nebo turistů, pak se vám Adršpach ukáže v plné nádheře. Ale ty nejkrásnější věci si musí každý objevit sám. 

Ty jsou v tom tichu…

Ty jsou v tom tichu. To nejhezčí, což se týká i ticha, můžeme zažít i ve skalách uprostřed sezóny, když jsou kolem nás lidi. Stačí se zastavit, zvednout zrak nad sebe a uvidíte, jak poštolka učí své mladé lítat, když se zaposloucháte, postřehnete v dálce cinkot karabin, který signalizuje, že někde nedaleko zažívá kdosi úžasné dobrodružství. Když ráno běžím Ádrem, tak dobře vím, kde se pasou srny a kde mi možná přeběhnou přes cestu. Taky vím, kde najdu vlčí stopy nebo kde můžu zaslechnout křik táhnoucích jeřábů nebo v jaké skulině vyvádí puštík mladé. 

Když mluvíte o tom běhání, děláte na závodech podporu zkušenému extrémnímu triatlonistovi, ironmanovi a ultramaratonistovi Petru Vabrouškovi…

S Petrem se známe mnoho let, vydávám mu knížky, které vznikají na společných cestách, protože to je jediná šance, jak být pár dnů spolu. Takže spolu vyrážíme na vzdálená místa, kde je předpoklad, že budeme moci na knihách nerušeně pracovat. A závodit. Cestou na nejtěžší závod světa, který se konal v Himálaji pod Annapurnou, jsme připravili zatím poslední knihu „Triatlon. 226 otázek a odpovědí“. Jako bonus mu při závodě dělám doprovod… Což prakticky znamená, že ho v autě doprovázím na 180 kilometrech cyklistiky, měřím mezičasy, průběžně ho krmím a na posledních úsecích běhu i doprovázím…

To jste si musel dělat i kurz první pomoci, ne? Co kdyby vám tam někde odpadl?  

Kurz první pomoci mám, ale Petr už má za sebou snad pět tisíc závodů, zažil všechno možné. Takže na závodech jsem vždycky já ten nervózní, zatímco on je nachystán na každý problém. Jako třeba když mi v jednom táhlém stoupání za deště zmizel, ale vzápětí se udělalo vedro a já ho skoro hodinu a půl hledal, abych mu dal napít… Bylo pětadvacet stupňů a normálního člověka by to odrovnalo, ale Petr se jen usmál. A stejně skončil druhý… 

Rád vzpomínám na extrémní dlouhý triatlon v Nepálu, kde všechno nádherně vyšlo. Čtyři kilometry plavání v horkém jezeru šest set metrů nad mořem, na kole brutálních 180 kilometrů s největším převýšením na světě a následně maraton do 4200 metrů, kde fučela sněhová vánice. Začínáte za tmy a dobíháte taky v noci. V Nepálu jsem mu od cíle běžel naproti, abych ho mohl vést pralesem, a poslední tři hodiny jsme spolu utíkali Švédům, do toho kolem vás blesky, slejvák a najednou víte, že jste soupeřům utekli, vyběhnete k čajovým plantážím a kdesi dole vidíte cíl a zaslechnete zvuky nepálských trumpet, které vás ženou v posledním úseku. Zážitek, který si budu pamatovat celý život. 

Pozn.: Na titulní fotografii je Tomáš Dimter se starostou obce Jakubem Vajdou, na druhé fotografii v Nepálu a na třetí coby vedoucí masopustního průvodu v Adršpachu.