Děti si ve škole nechtějí dělat vazby, aby se zase nezranily, říká Renata Sochorová
Celorepublikově nedokončí základní školu asi 3 procenta žáků, jsou ale i regiony, kde je to čtyřnásobek. Patří mezi ně například Šluknovsko. Renata Sochorová působí na zdejší základní škole 37 let, nyní ale čelí velké výzvě: ve městě vyrostla vyloučená lokalita. Ze školy se kvůli tomu stal „průtokový ohřívač“, v některých třídách se až třetina děti v lavicích každoročně vymění. Některé děti si tak ve škole už ani nehledají kamarády, protože ví, že je brzy zase ztratí a nechtějí se znovu zraňovat. Problém velkého počtu migrujících rodin by ve Šluknově mohl zmírnit plán odkupu zdejšího sídliště, se kterým městu slíbil pomoc kraj i stát.
.jpg)
Co u vás tak vysoké procento odchodů před devátou třídou způsobuje?
Je tady prostě strašlivá migrace. Máme tu velikánské sídliště, vyloučenou lokalitu, se kterou je velký problém. Když se podívám do statistik, tak v podstatě více než tři čtvrtě našich neprospívajících žáků nejsou na naší škole déle než dva roky.
Často přichází děti, které už vystřídaly tři, čtyři i více škol a často už někde ročník opakovaly. Mnohé jsou zvyklé nechodit do školy, mívají velikánskou absenci. Skoro všechny děti, které u nás neprospívají, splňují trojkombinaci migrace, obrovské množství absencí a špatné sociální zázemí. Nemáme moc, jak na ně působit, když do školy fyzicky nechodí.
V podstatě se tu nemůžeme domáhat omluvenek od lékaře, protože lékařská péče je u nás obtížně dostupná.
Jaké páky máte jako škola na vysoké absence?
Nejdřív rodiče píšou dětem omluvenky. V podstatě se tu nemůžeme domáhat omluvenek od lékaře, protože lékařská péče je u nás obtížně dostupná. Mnozí lékaři se psaním omluvenek zcela odmítají zabývat, nebo je naopak běžné, že i když za nimi rodič přijde třeba i bez dětí a řekne, že chce omluvit něco za půl roku, tak mu ta razítka dají.
Naší největší pákou je teoreticky OSPOD. Komunikaci s OSPODem komplikuje skutečnost, že polovina lidí na sídlišti tady nemá trvalé bydliště. Od doby covidu totiž není výdej dávek vázaný na trvalé bydliště a lidé, co migrují po ubytovnách, si ho často nezmění. Město pak tratí na daních a také to komplikuje situaci OSPODu, protože jsou tito lidé vedeni u OSPODu v místě, kde si trvalé bydliště nechali – a s tím pak musíme komunikovat.
Zdejší OSPOD nemůže dělat nic?
Teoreticky může komunikovat s tím, kde mají to bydliště. Někdy to dělá, ale zdejší OSPOD je totálně přetížený a někdy prostě řekne, že absencemi není dítě ohrožené na životě. Potom to můžeme tak akorát dát na přestupkovou komisi města. Posléze, když je to opakované, tak na policii, kde těm lidem teoreticky hrozí trestní řízení. Někdy dostanou pokutu, co má maximální výši 5 000 Kč, občas i podmínku. Tu pokutu velmi často nezaplatí, mají hromadu exekucí už i z minula.
Když dítě zůstane, zvládneme ho školou provést
Co s tím zkoušíte dělat vy jako škola?
Když k nám dítě začne chodit a bydlí tu dlouhodobě, z naprosté většiny ho zvládneme školou provést. Nabízíme spoustu doučování, dělíme výuku, spolupracujeme s o. p. s. Nová škola, která tu dělá projekt multidisciplinárních týmů a platí nám sociálního pedagoga i odbornici na duševní zdraví. Podpůrných pozic máme skutečně hodně, děláme adaptační programy. Ale děti postižené migrací po ubytovnách napříč republikou už si často nechtějí dělat žádné vazby ani na kamarády, protože by se akorát znova a znova zraňovaly.
Co se vám osvědčilo jako podpůrné opatření pro sociálně slabé děti, které nepatří do té skupiny fluktujících?
Diferenciace výuky. Kde to jde, jazyky půlíme, informatiku půlíme, některé hodiny češtiny a matematiky také, aby prostě mohli jet pomalu tím svým tempem. Co se nám úplně maximálně osvědčilo, byly přípravné třídy. Školní asistent pro ně chodí fyzicky až na sídliště, když ráno nepřijdou do školy. Školka asistenta nemá, takže maximálně může poslat rodičům doporučený dopis, ale ty na sídlišti často ani nedoručíte. Pokud děti do přípravky chodí, je to v první třídě strašně znát.
On to potvrzuje i Daniel Prokop v knize Slepé skvrny, že když děti chodí do školky, zvyšuje to jejich šanci na úspěch ve škole.
Ano. U těch starších dětí to úplně zmapované nemám, ale mohu potvrdit, že jestliže nám někdo opakuje už v první třídě, jsou to děti, které nechodily do školky ani přípravky.
V některých městech bývá problém, že socioekonomicky slabé děti končí ve speciálních a praktických školách, i když by intelektem patřily na školy běžné. Je to i případ Šluknova?
To ne, z poradny je tam u nás nepošlou, když tam nepatří. Ze školy máme také minimum přestupů na praktickou školu, jde o jednotky.
Které organizace vám pomáhají v terénu?
Nějakou kapacitu má charita, potom je tu CEDR, dojížděla sem Kostka, Agentura pro sociální začleňování. Přímo šluknovská je jenom ta charita. V případě prodeje sídliště by zde mělo působit více sociálních pracovníků.
Tady ve Šluknovském výběžku není vůbec převis zájemců o studium.
Jaké možnosti mají děti, pokud u vás vyjdou dříve než z deváté třídy?
Žáci, kteří vychází ze sedmičky, osmičky, z velké části pokračují na zdejší lesnické škole, kde mají i „éčkové“ obory. Ty byly původně určené pro děti ze speciálních škol, trvají dva nebo tři roky a jde o programy typu pomocné práce ve stravování, práce v lesnictví. Tady ve Šluknovském výběžku není vůbec převis zájemců o studium, naopak je víc středních škol než žáků, kteří vychází. Atraktivní je tu i obor lesního mechanizátora nebo pečovatelství, kde mají i praxe v Německu. Naše sociální pedagožka jim pomáhá i s vyplněním přihlášek na střední školy.
Každý rok se vymění až třetina třídy
Jaké důsledky má velká fluktuace dětí na denní realitu ve škole?
Fakt, že v některých třídách máme asi třetinu žáků, která se neustále mění, rozbourává třídní kolektivy. Když do třídy dřív přišly jedno dvě nové děti za rok, člověk vybral nějaké šikovné žáky, kteří jim pomáhali, učitel se jim víc věnoval a zvládlo se to v pohodě. Ale teď už jim ty kmenové děti také pomáhat nechtějí, protože vědí, že to dítě jim tady dost možná nezůstane. Nechtějí do něj investovat energii a znova se zraňovat. Vnímám to trochu jako začarovaný kruh.
Jak dlouho už to takhle máte?
Tak 10 let to jde pořád k horšímu a horšímu. Teď by se mělo blýskat na lepší časy, protože vláda schválila odkoupení sídliště. Doufáme, že se tím změní složení obyvatel, že by tu mohli víc zůstávat. V okamžiku, kdy tu zůstanou, na ně totiž můžou působit veškeré sociální služby i my.
Proč se lidé, o kterých mluvíte, tolik stěhují?
Mají exekuce a získají jen krátkodobé nájmy, třeba na měsíc, dva. Pak jeden měsíc nezaplatí a ze dne na den přijdou o bydlení. Ty děti zároveň často mají nějaké specifické vzdělávací potřeby. Rozjednáte jim pomoc, ale než to doděláte, tak je ta rodina pryč.
Jak se vám v takové situaci daří udržet pedagogický sbor?
Máme tady hodně dojíždějících, ale učitele se nám z velké části daří udržet. Říkají, že je celková atmosféra na škole dobrá, jako sbor držíme pohromadě. S kolegy ve vedení školy se snažíme vytvořit pedagogům zázemí, máme třeba psycholožku k dispozici i pro učitele, zajišťujeme supervize. Strašně si cení i těch pomocných pozic.
Z pěkného sídliště se stala vyloučená lokalita
Jak se ze zdejšího sídliště stala vyloučená lokalita?
Původně sloužilo zdejším továrnám, bylo tu hodně textilek. Krátce po revoluci začalo město paneláky prodávat. Byla to taková doba, věřilo se, že se o to soukromník bude starat lépe, nežli stát.
Zpočátku tam bydlelo i hodně učitelů, doktorů, bylo pěkné sídliště. Pak přišel trend, že si mladé rodiny více začaly stavět vlastní domy. Byty se začaly uvolňovat a přišla první větší vlna sociálně slabých z Teplic, kde rekonstruovali nějakou celou třídu. To vyvolalo odchod dalších movitějších obyvatel. Naštěstí většinu těch bytů vlastní jen jeden majitel. Má sice víc firem, ale vlastní je všechny on, což odkup usnadňuje.
Když se zasníte a představíte si, že by k odkupu skutečně došlo, co myslíte, že by se tu změnilo?
Strašlivě by ubylo dětí. Před deseti lety jsme byli na počtu asi 400 dětí, pak to začalo narůstat až na 580, ale za cenu, o jaké jsem mluvila. Majitel už dva domy uzavřel a další se vyklízí, takže se už teď někteří ze sídliště stěhují pryč a počet dětí začal klesat. Výhledově by tam těch bytů mělo být méně a bude trvat, než se opraví. Počet dětí zároveň klesá celorepublikově a v pohraničí o to víc, že se sem mladí mnohdy nevrací, je tu málo práce. A nám počet žáků klesá i vlivem toho, že někteří místní rodiče nechtějí dát děti do takového žákovského kolektivu, jaký máme.
Jde na sídlišti převážně o romské děti?
Hodně romské, ale nejenom, jsou to všelijaké sociálně znevýhodněné a migrující rodiny, určitě nejen Romové. Romy tu máme i starousedlíky, někteří žijí v rodinných domech, mnozí pracují, máme mezi nimi i inženýry a zastupitele. S nimi není problém. Naopak bych řekla, že ti s těmi ze sídliště mají ještě větší problém, protože jim kazí před ostatními jméno.
Když přijdou rodiče do první třídy, mnozí si prostě spočítají počet romských dětí a nerozlišují, kdo je starousedlík, a kdo nově příchozí. V ten okamžik zahrnou úplně všechny a mnozí si řeknou, že sem jejich dítě chodit nebude.
K jakému podílu romských žáků dojdou?
V některých třídách i tři čtvrtě.
Pomohla by nám i změna nastavení počtu zaměstnanců OSPODu – ten je totiž tabulkově dán počtem obyvatel.
Co by vám ulevilo, krom odkupu sídliště?
Potřebovali bychom, aby šlo do škol na podpůrné pozice víc peněz, abychom je mohli spravedlivě ocenit a vydrželi nám. Ideálně by to nebylo vázané na administrativně náročné granty. Pomohla by nám i změna nastavení počtu zaměstnanců OSPODu – ten je totiž tabulkově dán počtem obyvatel, ne jejich skladbou. Takže město, kde je sociálně slabých málo, má stejně zaměstnanců OSPODu, jako Rumburk (Šluknov spadá pod rumburský OSPOD). A u nás je i problém ty pozice obsadit.
Co vám pomáhá výzvy v práci vydržet?
Tímto školním rokem ve funkci končím, ale ne z toho důvodu, že by mi ta práce vadila, ale proto, že mi je 60, manžel pracuje na lesnické škole, jsme v práci od rána do večera, a řekli jsme si, že se chceme více věnovat rodině a užít si důchod ještě trochu ve zdraví. Rozhodla jsem se skončit v momentě, kdy mě to tady ještě neštve a chodím do práce ráda.
A co pomáhá motivovat vaše kolegy?
Dobrý kolektiv. Zítra mám narozeniny a kolegové mi nedávno přichystali tajnou oslavu, včetně vystoupení, občerstvení, převlékli se za „kissáky“, bylo to strašně milé. A také, když hezky pracujeme s těmi chudšími dětmi, bývají vděčné. Když je třeba někam vezmeme, jsou za to rády, doma by se toho mnohdy nedočkaly.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
