Když o vzdělání dětí rozhoduje adresa. Odvážný projekt ve Šluknově vrací naději zdejším školám
Patnáctiletý Dominik nasbíral v posledním školním roce 470 zameškaných hodin a základní školu opustí už po osmé třídě. Ve Šluknově nejde o ojedinělý příběh: školy tu bojují s vysokou absencí žáků, častým stěhováním rodin i dětmi, které během docházky vystřídají několik škol. Každý pátý obyvatel města má pouze základní nebo nedokončené základní vzdělání. V dalším díle série o vzdělávací neúspěšnosti se vydáváme do jedné z největších vyloučených lokalit v zemi a sledujeme, zda může plánovaný odkup sídliště městem změnit nejen bydlení, ale i vzdělávací šance zdejších dětí.
.jpg)
Cesta do bytu v jednom ze zachovalejších šluknovských paneláků, kde Dominik žije s babičkou Ivetou, vede chodbou plnou výparů cigaret, jídla a moči. Jakmile se otevřou dveře a přátelská žena vede novináře do kuchyně, objeví se pokoje zářící čistotou, které paní Demeterová zútulňuje obrazy a výraznými tapetami.
Dominika se matka zřekla ve třech měsících, ocitl se v péči otce a babičky. Krátce poté, co na přelomu let 2011 a 2012 zasáhly Šluknovsko veliké protiromské protesty, odešla rodina do Anglie.
Dominik tam chodil do mateřské a pak i do základní školy, bydleli nedaleko Birminghamu v sousedství plném cizinců, kde prý do školy prostě všichni chodili. „Tam vás můžou, pokud mají moc absencí, vyhostit. Nebo je sociálka odebere a dá do náhradní rodiny. Vůbec se tam s tím nemažou,“ říká nad kávou a zákuskem Iveta Demeterová. Dominik má od narození problémy se sluchem a je odkázán na naslouchátko. Škola mu prý šla dobře, jak dokládají i diplomy za skvělé výkony v matematice a za bezchybnou docházku.
Když mu bylo osm, rozhodla se jeho babička vrátit do Česka. „Tam jsem čekala na doktora rok. Tady si všechno zařídím a je tu krásná příroda,“ říká a ukazuje na zelené kopce za oknem. Vnuka vzala s sebou a adoptovala ho, otec zůstal v Anglii s novou ženou a dětmi.
Ve Šluknově si Dominik udělal rychle nové kamarády. „Hned se od nich ale doslechl, že tady se do školy nemusí, že mu stačí omluvenka od rodičů. A od té doby to začal zneužívat,“ vzpomíná paní Demeterová.
Dokud byl mladší, prý ho nějak „zpucovala“. Teď mu je patnáct a ona toho s ním moc nezmůže. „Prostě řekne, že nejde a nejde. Nehnu s ním,“ zoufá si. Zkoušela vypnout wifi, pozvat odbornice z OSPODu, tlačit přes svého muže a syna po telefonu. Jednou na vnuka dokonce zavolala městskou policii. Meškání však rostlo a v sedmé třídě Dominik propadl. Dvojice za sebou má několik sezení se školní komisí, naposledy v červnu jim hrozila i přestupková komise města a případně až podmínka pro paní Demeterovou.
Práci se prý paní Demeterové, vyučené švadleně, nedaří najít. Vystačí si z příspěvků pro pěstouny a dalších dávek podpory.
V Anglii se s tím nemažou. (Iveta Demeterová)
S novinářskou návštěvou toho upravený tmavovlasý mladík, který do kuchyně přichází zahalen silným odérem čerstvého cigaretového kouře, moc nenamluví. Když není ve škole, kouká prý nejčastěji na různá videa na telefonu. „Je to nuda,“ odpovídá na dotaz, proč do školy nechodí. Do Anglie za otcem, který tam rozváží pizzu, nechce.
Nyní je před Dominikem zásadní rozhodnutí jeho života – babička mu zařídila přihlášku na lesnickou školu ve městě, obor pomocné práce v lese, kam berou i děti bez devítky. Je na něm, zda tam nastoupí. „Nevím,“ krčí bez zájmu rameny.
Pokud na školu nepůjde, hrozí mu osud stovek dalších obyvatel Šluknova, kteří se sídlištěm Slunečnice potloukají bez práce, peněz a naděje.
Kostky bujonu prodávané na kusy
Sídliště dnes tvoří osmnáct nižších paneláků v mírném travnatém svahu na kraji města, vedle supermarketu a benzinky se záchody vybavenými ultrafialovým osvětlením. „To kvůli těm ze sídliště, aby si sem nechodili píchat drogy,“ vysvětluje obsluha stanice.
Hřiště mezi paneláky prý mívalo branky i posezení, dnes z něj zbývá holá plocha s basketbalovým košem bez síťky a s rozlámanými lavičkami. Žije tu asi tisíc lidí, mnoho bytů je neobydlených. Co chvíli se ozývá nějaká hádka nebo křik.
Paneláky jsou ve značně zuboženém stavu – balkóny se na krajích drobí, betonové schody mají díry a dva nejponičenější, zcela prázdné domy, mají vytrhané kusy plastového obložení fasády, chybí jim většina dveří i oken a schody se už víceméně rozpadly. Hosta zvenčí si tu na ulici někteří drsně vyhlížející mladíci nepřátelsky měří a když vyndá fotoaparát, dožadují se dva muži kontroly, co je na fotkách. Jiní ochotně sdílí svoje příběhy.
Například prošedivělý Tibor Rigo tu bydlí pátý rok. Přišel sem z Kamenického Šenova poté, co jeho rodiče už nezvládali bydlení v domě s topením na dřevo. (Na sídlišti se topí uhlím a prý „vším, co hoří“, ale každý panelák má vlastní centrální kotelnu, tak to pro ně bylo pohodlnější.) Na sídlišti je pan Rigo nešťastný. „Míval jsem zahradu, králíky, slepice. Tady není co dělat,“ stěžuje si u hrnku kávy, kterou si přišel vychutnat před dům. Bydlí tu s dcerou a dvěma vnoučaty – obě prý do školy poctivě chodí, vnuk je teď v osmé třídě a příští rok se chystá na přijímačky. „Rozhoduje se mezi elektrikářem, policajtem a automechanikem,“ říká pyšně. Najít jiné bydlení je prý skoro nemožné, Romy mnozí majitelé domů automaticky odmítnou. Pro děti to tu ale podle něj rozhodně není ideální. „Večer tu bývá takový hluk, že musíme zavřít okna a pustit jim větrák, aby se do školy vyspaly,“ říká muž, který pracuje tak jako mnoho místních na stavbě.
Před jedním z vybydlených paneláků se poflakuje sedmnáctiletý Erik. I ten sem přišel asi před pěti lety, z Varnsdorfu. „Je to tu v pohodě, ale strašná nuda,“ vypráví, chybí mu skatepark nebo bazén. „Něco pro nás, pro mladé,“ říká. Nedávno vychodil devátou třídu základky. Má tři bratry, kteří mají výuční list a pracují. „Mě to nebavilo, vydělám si i bez výučního listu, chodím pomáhat na stavbu. Tak proč bych se namáhal,“ odchází s plachým úsměvem do jedné z večerek.
Ta má bohatou nabídku zejména alkoholu, u kasy visí nápis „na dluh neprodáváme“ a nabízí tu několik druhů polévkových bujonů prodávaných na kusy, tři koruny za kostku. Před obchodem se prohánějí děti na koloběžkách, byť by touhle dobou měly být, stejně jako Dominik, ve škole.
Nechtějí se zase zraňovat
Základní škola stojí kousek pod sídlištěm. Elegantní klasicistní budovu zdobí papírové výrobky dětí, trávník je pečlivě zastřižený. Nástěnka plná nabídek kroužků, obědů zdarma, doučování a služeb psychologa a dalších odborníků dává příchozím vědět, že tady se péče o žáky nepodceňuje.
Přesto škola bojuje s odlivem dětí z majority a má řadu dalších problémů. V některých třídách se až třetina děti v lavicích každoročně vymění, což rozbourává třídní kolektivy. Každý desátý žák končí s pětkou na vysvědčení. „Pokud dítě do školy chodí a aspoň trošku poslouchá, tak u nás tu pětnu nedostane. Problém ale je, že hodně dětí prostě do školy nechodí,“ shrnuje hlavní příčinu ředitelka školy Renata Sochorová s tím, že hlavní příčinou je podle ní “strašlivá migrace”.
Do Šluknova často přichází děti, které už vystřídaly tři, čtyři i více škol a jsou zvyklé na vysoké absence. „Nechtějí se už nikde vázat a budovat si ve třídě vztahy, aby se zase nezranily,“ říká Renata Sochorová s tím, že páky, jak děti do školy dostat, má omezené.
„V podstatě se tu nemůžeme domáhat omluvenek od lékaře, protože lékařská péče je u nás obtížně dostupná,“ říká ředitelka. Pokud nepomůže domluva, může škola případ svěřit přestupkové komisi města nebo oslovit OSPOD. Velká část obyvatel sídliště tu však nemá hlášený trvalý pobyt, a tak spadají pod OSPOD v posledním místě, kde byli hlášeni. Od doby covidu není výplata dávek vázaná na místo trvalého bydliště, takže lidé, co migrují po ubytovnách, si ho mnohdy nezmění.
Když se absence nezastavují, může případ skončit trestním řízením. „Někdy dostanou pokutu, co má maximální výši 5 000 Kč, občas i podmínku. Tu pokutu velmi často nezaplatí, už tak mívají hromadu exekucí,“ komentuje to ředitelka Sochorová.
Kdyby si mohla vysnít jakoukoliv pomoc, přála by si prý Sochorová, aby šlo do škol na podpůrné pozice víc peněz. „Abychom je mohli spravedlivě ocenit a vydrželi nám,“ říká. Také by prý ocenila změnu nastavení počtu zaměstnanců OSPODu. Ten je tabulkově dán počtem obyvatel, ne jejich skladbou. Takže město, kde je sociálně slabých málo, má stejně zaměstnanců OSPODu, jako místní odbor, který nestíhá.
Cesta ke štaci pro ty, které nikdo nechce
Ještě před patnácti lety šluknovské sídliště, potažmo město, tyto problémy nemělo. Vzniklo v 70. letech jako útočiště pro zaměstnance zdejších továren, zejména textilek. Místní se shodují, že v panelácích bydlelo i hodně učitelů, doktorů a šlo o hezkou lokalitu.
Krátce po revoluci začalo město paneláky prodávat, mladé rodiny více stavěly vlastní domy a byty se uvolňovaly. Pak přišla první větší vlna sociálně slabých z Teplic, což vyvolalo odchod dalších movitějších obyvatel.
Byty jsou tu stále volné, ale smlouvy jsou pro nováčky na měsíc, někdy jen na týden. Kdo platí rok spolehlivě, dostane prý delší. Místní noviny jsou plné příběhů, jak místní tráví zimy bez dostatečného tepla nebo vody nebo čelí prudkým navýšením nájmu.
„Do domů se dlouho dostatečně neinvestovalo a jak se nájemci neustále mění, nemají k domům ani k městu žádný vztah,“ říká zdejší starosta Tomáš Kolonečný. „Ze sídliště se stala štace pro ty, které nikdo jinde nechce,“ shrnuje.
Boudo budko, kdo v tobě přebývá?
Město z velké části ani neví, kdo v domech vlastně přebývá. „Když tu nemají trvalé bydliště, přicházíme o peníze z rozpočtového určení daní a také nejsme schopni zjistit, kdo tu žije, což vede k mnoha komplikacím. Kvůli GDPR nám to třeba úřad práce neřekne,“ popisuje Kolonečný.
Potíže to působí i třeba ve školce. Ta každý rok obepisuje zhruba 40 nových dětí s povinnou předškolní docházkou. Krom dopisů fyzicky obchází sídliště a rozdávají sousedům lístečky s prosbou o jejich předání, někdy děti dohledává i městská policie. Přesto asi 15 % dětí nenajdou. „Odstěhují se, aniž by to hlásili, nebo se schovávají,“ myslí si ředitelka MŠ Jana Korečková. Děti, které tu naopak žijí, ale trvalý pobyt tu nemají, potom paní Korečkové proklouznou úplně, jejich zápis závisí čistě na rodičích.
Právě docházka do školky je přitom u sociálně slabých rodin podle řady studií klíčová. V americkém průkopnickém experimentu Projekt Perry sledovali v 60. letech přes 120 znevýhodněných dětí. Část z nich do školky chodila, a část ne. Děti, které absolvovali nejméně dva roky v MŠ, měly více než dvakrát vyšší šanci, že budou chodit do standardní ZŠ a dostanou se na SŠ, méně bojovaly se zákonem i nezaměstnaností.
Stejný trend potvrzují i výsledky v testech PISA. Ústecký kraj sice v úkolech zaměřených na matematickou, přírodovědnou a čtenářskou gramotnost dosahuje výsledků na úrovni Bulharska a Malajsie, děti, které chodily dva roky a víc do školky, v testech však získávají výrazně lepší skóre.
„Dětem z chudých a vyloučených rodin pomáhá předškolní výchova dohnat znevýhodnění dané horším životním stylem, méně motivujícím prostředím a nižšími možnostmi i schopnostmi rodičů trávit s nimi aktivně čas a vzdělávat je,“ píše v knize Slepé skvrny sociolog Daniel Prokop. Ví to i ředitelka Korečková – i proto tolik usiluje o to, dostat co nejvíc dětí k zápisu.
V důsledku špatné hygieny v mnoha sídlištních domech se ve školce před dvěma lety poprvé objevili švábi. „Nejdřív jsme googlili, co to je. Když přišly i štěnice, už jsme věděli,“ vzpomíná ředitelka. Momentálně na ně prý nenarážejí, školku ale vyšla deratizace na 50 tisíc korun.
Deratizovat museli i základní a také zdejší praktickou a speciální školu. „Kolegyně dostaly instrukci nepokládat kabelky na zem, aby jim tam švábi nevlezli,“ vzpomíná ředitelka praktické a speciální školy Monika Kamenická.
I jí fluktuace žáků značně komplikuje život. Ve škole, kam chodí asi sto dětí, se jich letos třicet vyměnilo. Kolikrát se prý stane, že než si stihnou s bývalou školou dítěte vyměnit papíry, jde rodina už zas dál.
Pokud se děti neodstěhují, vychází i na praktické škole většina dětí ze sídliště ze sedmé či osmé třídy. Škola jim prý nabízí možnost pokračovat ještě desátý rok docházky, využije toho ale málokdo. „Raději je pošlou na pracovní úřad, doufají, že z toho budou nějaké finance. Někde naskočí trestná činnost nebo otěhotní,“ shrnuje Monika Kamenická. U romských dívek se prý mnohdy čeká, že budou vařit oběd pro otce, kteří přichází z práce domů na oběd, nebo pomáhat s mladšími sourozenci. Kluci zase často chodí pracovat načerno s rodiči. „Já vidím jako velkou chybu, že není třeba ještě na střední škole nějaká povinná školní docházka,“ uzavírá Kamenická.
Šluknovská slepá skvrna
Situace na školách na Šluknovsku jako by vypadla z výzkumů sociologa Daniela Prokopa, který se v knize Slepé skvrny či ve své novince nazvané Spravedlivý růst zabývá mj. právě vysokou měrou školního neúspěchu v regionech jako Šluknovsko.
„Zadlužení v českých vyloučených lokalitách je častější než zadlužení ve vyloučených lokalitách na Slovensku či na Balkánu,“ píše sociolog Prokop ve Slepých skvrnách a připomíná, že když člověk žije ve stresu, zda zaplatit nájem, nebo dítěti školní obědy, ztrácí schopnost číst složité smlouvy a racionálně vyhodnotit riziko. 53 % lidí se zkušeností exekuce dle jeho dat říká, že odešli z práce a začali se živit brigádami a prací na ruku a přestali důvěřovat systému.
V poměrně podrobné studii, kterou pro Šluknov vypracovala dnes již zrušená Agentura pro sociální začleňování, se hovoří tom, že na sídlišti pobírá příspěvek na živobytí 40 % lidí. Bez práce je tu oficiálně asi každý desátý (průměr Ústeckého kraje je asi poloviční) a v exekuci je každý pátý. Na 5 500 Šluknovanů připadá pouze 250 vysokoškoláků, jen základní nebo neukončené vzdělání má každý pátý.
Prostě to zkusíme změnit. (Starosta Kolonečný)
Odvážný projekt
Neutěšenou situaci se rozhodl zkusit zastavit Tomáš Kolonečný (STAN), který před čtyřmi roky usedl ve vedení města, a s Fialovou vládou dojednal odkup sídliště.
Situaci značně zjednodušilo, že tu paneláky mají z 80 % jednoho vlastníka. Pavel Zeithammer se živí obchodem s nemovitostmi na severu Čech, sídliště koupil před patnácti lety a prodeji je nakloněn. „Je to tady pro mě stále ziskové, nic mě nenutí to prodat, ale přijde mi to jako dobrá cesta, město by získalo nad bytovým fondem kontrolu,“ říká do telefonu.
Babišova vláda sice nejprve prohlásila, že na odkup nemá peníze, teď to ale vypadá, že by šlo transakci uhradit zejména z evropských dotací. Koncem července město podalo žádost a pokud předběžně schválený projekt klapne, dostane pan Zeithammer 200 milionů korun z Evropské unie, 60 milionů od Ústeckého kraje a 25 milionů od města.
Sociální odbor nyní studuje příklady dobré praxe například z Děčína či Bíliny a chystá se urbanistická studie. Bytů zcela jistě ubyde. Kolik přesně starosta zatím nechce prozradit, ve studii Agentury pro sociální začleňování se hovoří o snížení počtu bytů o minimálně 50 procent. Od oznámení záměru prodeje, tedy asi za poslední rok, už z místa 500 lidí odešlo.
Od města by měli podle starosty nájemníci dostat smlouvu na půl roku. Šluknov by mělo posílit osm nových sociálních pracovníků, kteří by pomáhali lidem řešit příčiny jejich sociálních problémů. V každém domě chce město zaměstnat správce, který by v něm i bydlel a pomáhal by s dodržováním pravidel. Nové obyvatele by město chtělo motivovat, aby si zde nahlásili i trvalé bydliště.
Většina lidí oslovených na sídlišti plán na prodej vítá. „Opravilo by se to a byl by větší dohled nad tím, kdo tu bydlí. Třeba by se děti konečně dobře vyspaly,“ říká na zápraží svého paneláku Tibor Rigo a poprvé se během povídání usměje.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
