Lidi mají šanci, tak proč nepomoct svým dětem, říká studentka
Jsou nerozlučné kamarádky už od dětství, chodily spolu na ZŠ Hradební v Broumově, nyní obě pokračují ve studiu na střední škole. V dětství se setkaly s předsudky i šikanou, protože pocházejí z romské komunity. Vzdělání považují za cestu k lepšímu životu, i když, jak dodávají, nemusí to být nutně podmínkou. Karina Dančová (15) a Vivien Kurová (15) za sebou nechávají letní prázdniny a před sebou mají první školní rok na Gymnáziu Broumov a Obchodní akademii v Náchodě.
.jpeg)
Zleva: Karina Dančová, Vivien Kurová
Vy jste v červnu dokončily základní školu a ve vzdělávání pokračujete dál. Jaké školy jste si vybraly a proč?
Karina Dančová (KD): Teď v září jsem nastoupila na střední školu do Náchoda, na obchodní akademii. Byla to moje priorita. Budu tam denně z Broumova dojíždět, snad to bude v pohodě. Budu tam úplně sama, nikoho tam neznám. Ze třídy jsem jediná, kdo jde na tuhle školu, ostatní jdou na stavebku. Už jsem se ale na skupině seznámila s několika novými spolužáky, jedna holka je ze Skalice a druhá z Teplic. Obě jsou moc fajn, snad si budeme rozumět. Původně jsem chtěla jít na Veřejnosprávní činnost do Hradce Králové. Jde o čtyřletý maturitní obor, ale pak jsem si to rozmyslela a na poslední chvíli změnila na obchodku v Náchodě.
Vivian Kurová (VK): Dostala jsem se na broumovské gymnázium, byla to moje první volba. Zprvu se tam ale moc nechtěla. Moje mamka chtěla, abych tam šla. Pak jsem se šla podívat na Den otevřených dveří, hned jsem si tam udělala kamarády a najednou jsem cítila, že bych tam chtěla chodit.
Byly pro vás přijímačky těžké?
VK: Přijímačky pro mě byly velice těžké. Nebyla jsem zvyklá na tak velké množství stresu. Ale alespoň jsem se díky tomu naučila, jak se správně učit.
KD: Já jsem chodila na doučování a učit jsem se začala od ledna, což byla pro mě velká změna. Já nejsem úplně studijní typ. Učila jsem se opravdu každý den, kromě soboty – tu jsem si chtěla užít. Jinak jsem vždy přišla ze školy a učila jsem se klidně až do osmi.
Chtěla jsem na střední, protože chci něco v životě dokázat a tohle mi hodně pomůže.
Bylo to ve vaší rodině velké a důležité téma, abyste šly na střední školu?
KD: Moje mamka si to hodně přála a já jsem taky chtěla na střední, protože chci něco v životě dokázat a tohle mi hodně pomůže.
Takže vzdělání je podle vás důležité a může člověku v životě pomoct?
KD: Ano. Chtěla bych dokázat něco, abych na sebe v životě byla pyšná. To už můžu říct teď, protože přijímačky pro mě něco velkého byly, i když jsem měla nakonec méně bodů. Ale zvládla jsem to a dostala jsem se na střední školu.
VK: Podle mě je důležité, aby každý měl dokončenou alespoň základní školu. Je už pak na každém, jestli půjde na střední. A taky záleží, jestli na to má finančně – třeba na dojíždění. Každý navíc nemá vhodnou školu přímo ve svém městě. Na druhou stranu je spousta míst, kde si může říct o pomoc, například v komunitním centru (Začít spolu, pozn. red.). Lidi mají šanci, tak proč se jí nechopit a nepomoct svým dětem.
Řekly byste, že si vzdělání spojujete s úspěchem v životě?
KD: To si úplně nemyslím, i když nějakou souvislost v tom vidím. Vzdělání je určitě důležité, potřebujeme ho v životě, ale není to všechno. Na druhou stranu, kdo má lepší vzdělání, má více možností a víc šancí, že bude mít lepší práci.
VK: Myslím si, že vzdělání není všechno, ale zároveň když ho člověk má, dostane se mu více možností.
Je pro tebe vzorem, že máte vysokoškolské vzdělání v rodině? Myslíme teď tvoji maminku, tetu, sestru…
VK: Je to pro mě velký vzor. Když moje sestra skládala státnice, viděla jsem, jak je na ni rodina pyšná, a říkala jsem si, že bych to chtěla jednou taky zažít. Bylo to pro mě velkou inspirací a posunulo mě to dál. Řekla bych, že to pro mě bylo zásadní.
A jak je to v rodině u tebe, Karin? Jsi první, kdo usiluje o lepší vzdělání?
KD: Ano, jsem první. Mám jednu dospělou nevlastní sestru, která dál nestudovala. A pak vlastní mladší sestru, které je třináct. Myslím si, že kdyby se snažila, tak by se na střední také dostala.
Víte ve svém okolí o někom, kdo je podle vás dobrý a na střední škole by mu to šlo, kdyby ho podpořila rodina, ale doma tu podporu nemá?
VK: Podle mě u nás ve třídě rodiče své děti hodně podporovali a dost jich šlo na střední. Jen kluci měli jiné zájmy a přihlásili se třeba na technické obory, jen tři si vybrali maturitní obor.
Nacházely jste podporu i ve škole, abyste měli zájem o vzdělání?
KD: Myslím si, že se učitelé snažili a zkoušeli výuku udělat i hravou. Hodně dobrá mi přišla učitelka fyziky. Tu stačilo jen poslouchat a hned člověk věděl, o čem je řeč.
VK: Myslím si, že ano. Učitelé nás podporovali a snažili se nás naučit, co nejvíce. Také dělali hodiny zábavnější, abychom se o daný předmět více zajímali.
Jste z romské komunity. Setkali jste se někdy s předsudky či diskriminací, například ve škole nebo jinde?
VK: Ano, setkala. Postupem času se ale všechno spravilo, a nakonec jsme měli dobré vztahy.
KD: Ale na začátku to nebylo dobré. Občas padaly hloupé narážky. Čím starší jsme byli, tím lepší to bylo.
Většinou se snažím vysvětlit, že nejde o to, kdo má jakou barvu kůže, ale jak se kdo chová.
Jak jste se naučily v takových situacích jednat? Řešily jste to prostřednictvím učitelů nebo rodičů?
VK: Já se většinou snažím vysvětlit, že nejde o to, kdo má jakou barvu kůže, ale jak se kdo chová. Když já se k někomu chovám normálně, mluvím s ním normálně a nepotřebuju mu nadávat, že vypadá jinak, tak on se nemusí takhle chovat ani ke mně. A nejde o to, z jaké je kdo komunity. Ptám se, co na tom lidem vadí a snažím se jim to nějak vysvětlit. A když vidím, že i tak mají opačný názor, řeknu, že vnímám naše odlišné názory a nemusíme se spolu bavit.
KD: Myslím, že když jsem byla mladší, tolik jsem si to neuvědomovala. Rodiče mi radili, ať se proti tomu ozvu, ale slušně.
Sledujete nějaké romské osobnosti, například na sociálních sítích? Mohou podle vás něco změnit?
KD: Já moc romské influencery nesleduji.
VK: Mým velkým vzorem je moje mamka a také moje sestra. Ale i táta. Co všechno moji rodiče dokázali, i když to neměli v životě jednoduché! Jednou jsem psala do školy esej o rodičích, a tak jsem se mamky doptávala. Bylo pro mě hodně inspirující slyšet, jak z ničeho vybudovala komunitní centrum Začít spolu a školku pro lidi, kteří na začátku neměli nic a teď mají šanci něco změnit ve svých životech. Je to už jen na nich, jestli to využijí.
Máte představu, co budete v životě dělat?
KD: Zatím nemám, ještě uvidím. Letos v létě jsem aspoň chodila na brigádu do místních restaurací. Sbírám zkušenosti.
VK: Já bych se chtěla v životě věnovat psaní, spíš tedy knížek. S Karčou jsme spolu dělaly školní časopis na Hradebce. Ten časopis existoval dříve, na chvíli zaniknul a když jsme byly asi v sedmičce, tak se obnovil. Naše asistentka si to vzala na starost a chtěla, abychom ho dělaly. Všechno jsem vymýšlely společně a staraly se spolu také o Instagram. Já jsem psala příběhy, dělaly jsme rozhovory, vytvořily jsme slovník pro boomery…
Jak přemýšlíte o své budoucnosti? Chcete zůstat v Broumově?
KD: Ráda bych si zkusila život i jinde, klidně v Brně, a vrátila se sem třeba na stáří.
VK: Mně se Broumov vyloženě líbí a nedokážu si představit, že bych žila někde jinde. Líbí se mi, že tu všude dojdu pěšky. Akorát je tu míň akcí. Občas, když člověk něco potřebuje, musí si zajet do Polska nebo do Náchoda. Já bych asi neuměla žít ve velkém městě.
Článek vychází v rámci novinářské série „Pod hranicí základního vzdělání. Jak zvyšující se nerovnosti ve vzdělávání roztáčejí spirálu chudoby“, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky v rámci výzvy Podzim 2025. Editorka Hana Valentová.
V příštím článku si přečtete o tzv. neviditelných dětech.
