Čertovy obrázky

Eva Kroupová - Kudrnatě žensky

Úterý, 12. listopadu 2019

Sdílet na:

Na plotě zacinká bambusový zvonek, zvedá se vítr. Vlastně se mi ani moc nechce, ale chytám za vyšlochtanou kliku branky. Mám? Vítá mě prošedivělý vlčák, belhá se po třech mým směrem. Jdu dál, jsem zvědavá. Poplácám psisko po boku a rozhlížím se po zahradě. Keř, strom, strom, keř, žádné bylinky. Zaostřím na květináč s opuštěnou pavučinou, vtom mi u hlavy zabouchá ruka na skleněnou tabuli okna. Ucuknu. Ale spatřím už jen pohupující se záclonu.

Otevírá mi drobná blondýnka ve sportovním outfitu. Vede mě dovnitř nízkopodlažního domu a usazuje na světlý, kožený gauč. Cože? Je to vážně ona? Žádné dlouhé nehty, rozevláté vlasy ani bradavice? "Sylva," podává mi ruku. "Těší mě, Eva." "Dáš si kávu, čaj?" "Tureckou kávu, díky." Očima mapuju pokoj a jsem docela zklamaná. Nejsou tu hořící svíčky, doutnající vonné tyčinky, malované kameny ani křišťálové koule. Esoterika asi zalezla pod gauč a magicky voní snad jen vařící se káva v kuchyni. Chvíli se bavím vlastní dětinskostí. A co jsem čekala – čarodějnici? JSEM U KARTÁŘKY.

Míchám lžičkou po okrajích hrnku a pozoruju alespoň točící se spirálu lógrových zrnek. Sylva vytahuje balíček karet a sedá si ke mně. Do černé kávy se noří bílá kostka cukru a k noze stolu padá "tarotová velekněžka". Snažím se tvářit neutrálně, posměvačné pohledy si zakazuju. Usrknu kávu a show konečně začíná. "Čertovy obrázky" se zvedají a nabírají rychlost, s lehkostí poletují vzduchem kolem mě. Chce se mi jich dotknout, chytit je. Vzápětí celý balíček rázně dosedá na hranu: "Levou rukou sejmi na tři kupky. A teď vyber sedm karet!" Divoký čardáš končí, bohužel, a já se snažím soustředit a odehnat pochybovačné myšlenky.

Jsem tady dobrovolně, takže "bez keců", domlouvám si. Očekávám "výzvědný rozhovor", ale nic takového se nekoná. Sylva začíná s výkladem. Sype ze sebe poměrně přesné detaily z mého života. To si určitě domýšlí jen můj mozek. Určitě? Postupně se karta obrací. Tak trochu začínám couvat... Začínám se vlastně bát na něco konkrétního zeptat. Vrtím se na gauči. Opravdu chci znát budoucnost? Co když to ta kartářka vážně ví? Směju se vlastní dětinskosti, anebo ne? Ošívám se. Fakt nemá bradavici? Kouknu jí pro jistotu znovu do tváře. Ale vidím jen malou pihu na spánku u krátce střižených vlasů.

Odcházím plná pochybností, moje racionálno dostalo solidní knockout. Kolik takových, dalších sem dorazí? Co tu najdou a co ztratí? Pavouk už venku souká novou pavučinu, když opět beru za vyšlochtanou kliku branky.

Nezakotvenost, strach o budoucnost a existenční hodnoty, ztráta duchovní roviny, Boha, neschopnost vědy zodpovědět "nezodpověditelné", zvědavost s růžky tajemna... Ale také touha po naději, ochraně, podpoře a sounáležitosti přivede nové zákazníky s otázkou: Jaká je naše pavučinka OSUDU?

Foto Jan Mudra