Člověk a úřad

Úřad je místo, kde vládnou čísla, pod kterými se skrývá kdovíco. Může to být číslo paragrafu (např. Zákon č. 412/2005 Sb. §3 - §79), nebo odkaz na nějaký bod jakéhosi jednání kdysi a kdesi (např. 8/3VM/2018) a člověk odchází z úřadu jaksi povznesen, když se dozví, že 8/3VM/2018-b jasně mluví v jeho prospěch a doma pak na internetu dlouze hledá, o čem že to vlastně všechno je. Nakonec se dozví, že je to třeba usnesení o povinnosti odklízet hovínka po svých psech... ale 8/3VM/2018-b zní tak nějak "úředně" a důstojně.

A v neposlední řadě je Úřad místem, kde vládnou čísla faktur a fakturovaných částek, kde se víceméně imaginární peněžní částky přesouvají z jedné kolonky do druhé, aby nakonec skončily na nějakém účtu a pokud vše vyjde, byly použity na nákup chleba nebo samopalu.

Úřad je také místem podpisovým. Tady podpis, že jste převzal hotovost, tady podpis, že jste předal hotovost, tady podpis, že jste ztratil hotovost, tady podpis, že hotovost už nikdy nenajdete a tady podpis, že rušíte předcházející podpisy, protože jste hotovost našel v kapse svého souseda. A tady podpis souseda, že tam ta hotovost byla a přemístila se tam nějakým neuvěřitelně záhadným způsobem, který odporuje přírodním zákonům. A tady podpis, že i přesto co se stalo, přírodní zákony stále platí.

Člověk přichází na úřad s jakousi pokorou a odchází mnohdy velice okouzlen; spíš než okouzlen výsledkem svého jednání, okouzlen tím, že Úřad se ve své velikosti sklonil k malému človíčkovi a naslouchal mu. Nebo se aspoň tak tvářil. A nakonec ho pozval na další jednání. Protože jednání na Úřadech nutně musí být vícekolové, jinak by mohlo vzniknout podezření, že třeba úředníci mají v pracovní době nějaké volnější chvíle. Je to jako u doktora – málokdy stačí jedna návštěva. "Radši se stavte ještě za týden a my vám aspoň změříme tlak," řekne doktor. "Přijďte příští týden a my připravíme všechny potřebné dokumenty," řekne Úřad ústy úředníka. Úřad má ještě také tu moc, že mění zaměstnaného člověka v úředníka. "Podle předpisu vám to nemůžu dát teď, musíte vyplnit žádost, tu musíme posoudit a teprve potom vám bude buď vyhověno, nebo ne."

Docela nedávno jsem byl na jednání na jednom grantovém úřadě. Dvě úřednice na mě hrály přesilovku a po hodině mírně nesrozumitelných slov (neboť nejsem vlastníkem slovníku byrokratické češtiny) jsem se jim pokusil vysvětlit, že kromě pohledu úředníka, existuje i pohled obyčejnýho člověka. "My vám rozumíme," odpověděla ta sympatičtější, "ale pochopte, že předpisy mluví jasně." Tedy: jsem rád, že jsme všichni mluvili česky a vzájemně si rozuměli. O větě, že předpisy mluví jasně, bych polemizoval. Pro člověka nevybaveného slovníkem byrokratické češtiny mnohdy mluví naprosto nesrozumitelně. Dokonce jsou chvíle, kdy mi teorie relativity a fenomenologie přijdou daleko srozumitelnější, než jedno "úřední lejstro". Konec jednání, kdy jsem kapituloval a připustil, že Úřad se nemůže na svět dívat očima obyčejných lidí, tedy: konec jednání byl příjemně nečekaný. Když jsem se totiž zvedl k odchodu, ta sympatičtější úřednice mi řekla: "Víte co, řeknu vám aspoň vtip, abyste si o nás nemyslel, že se neumíme zasmát. Zvířátka v lese se rozhodnou, že si postaví dům. A aby bylo vše podle zákona, pošlou na stavební úřad lišku, protože je nejchytřejší, aby zařídila stavební povolení. Liška se za půl dne vrátí naprosto vyčerpaná a jenom šeptá: ‚Nejde to, není to možný...‘ Druhý den vyšlou zvířátka medvěda, protože je nejsilnější. Medvěd se po dni na úřadu vrátí vypelichaný a zničený a stejně jako liška tvrdí, že sehnat stavební povolení není ve zvířecích možnostech. Zvířátka jsou nešťastná a stále smířenější s faktem, že si domeček nepostaví. Další ráno se zvedne vůl a řekne jim, že to jde zkusit. A vrátí se za hodinu se všemi potřebnými lejstry. ‚Jak jsi to dokázal?‘, ptají se ho zvířátka. ‚Ono to nebylo tak strašný,‘ odpovídá hrdina dne. ‚Ve vrátnici seděl spolužák, v první kanceláři strejda, ve druhý bratranec...‘"

I přes tenhle vtip jsem si připadal venku před Úřadem trochu jako zeměměřič K. naruby. On chtěl dovnitř, já ven. A podle všeho to vypadá, že stejně jako nešťastný zeměměřič svou cestu nenajdu. Ani se slovníkem byrokratické češtiny. Ale odcházím obohacen o jistotu, že někteří z úředníků si ještě umí sami ze sebe dělat srandu.