Jaroslav Špulák: Dopis do nebe

Potřebuju toho totiž poměrně dost, a jak jsem nenápadně zjistil, mé okolí na to prostě ze svých poctivých příjmů nemá. Promiň, ale jedině takhle můžu konečně zjistit, jestli opravdu jsi, anebo jestli měl ten spolužák, který už tenkrát zkoušel i pít, pravdu.

Začal bych autem. Nedávno se jeden můj známý zajímal o to, kde by sehnal nějaký dobrý vůz do milionu. Myslel korun. Nevím, jestli ho už má, ale mně by stačil auťák za půl milionu. Náhon na všechny čtyři, bílá barva a nějaká světová značka. Také bych byl rád, kdyby moc nežral, protože nemám velký příjem, a co vydělám navíc, si v mnoha podobách vezme stát na daních z přidané hodnoty. A mělo by to být fáro, které se bude líbit holkám, a chlapi mi ho budou závidět. Pořádně rychlé a vzadu prostor pro psy.

Ačkoli mě tak napadá, že to auto asi ani shánět nemusíš. Stejně nemám papíry a musel bych si je udělat. A musel bych se o to auto starat a akorát bych byl nervózní z toho, že mi ho někdo ukradne. Víš, jak se tady krade? Asi bych se strachoval i o to, aby mi ho někdo neobešel s pětikorunou v ruce a neudělal na něm rýhy do laku, protože to bych s ním pak musel jezdit a bylo by to společensky nepřijatelné, anebo bych ho musel dát do opravy a stálo by to majlant. Majlant znamená, že by to narušilo můj skromný rozpočet na další půlrok.

Kromě toho, já tak strašně rád jezdím vlakem. Můžu jen tak na nic nemyslet, nesoustředit se, anebo si číst nebo jen tak povídat s nějakým spolucestujícím. A věřil bys tomu, že už jsem si na cestách vlakem vybral tak padesát míst, na kterých bych chtěl bydlet? Třeba jenom ve stanu. Ale je to tak, prostě to auto ne, zapomeň na něj. A nechci ani laciné, ono také dost žere (myslím benzín nebo naftu, ne jídlo, ha ha) a když mi ho odtáhnou jenom proto, že jsem někde špatně zastavil, přijdu o tisícovku, za kterou bych vlakem nebo autobusem objel celou republiku a na kole bych na tom ještě vydělal.

Ale víš co? Chci barák. Přítelkyně mě s tím pořád otravuje a já bych jí rád udělal radost. I sobě, samozřejmě. Měl by být někde na tom místě, které jsem viděl z vlaku, to by bylo nejlepší. Měl by mít dvě patra, v každém koupelnu s vanou i sprchou, záchod na splachování, pro mě dvě pracovny, v každém patře jednu, a třeba i garáž, kdybych jednou na to auto vydělal. A velký pozemek a na něm bazén a malý les. Prostě tak v hodnotě šesti sedmi milionů, i když větší by byl lepší. To by bylo super.

Ono by ale bylo super, kdybych se dál mohl scházet s kamarádem Honzou, který si takový barák postavil a teď dře jako mezek, aby mohl splácet hypotéku, a nemá na mě čas. Jasně, já bych hypotéku nesplácel, když by to byl dárek od tebe, ale stejně si tak říkám, jestli bych měl čas na sebe a kamarády, kdybych pořád chodil kolem toho baráku a opravoval poškozené části, utahoval šrouby a matice a koukal na to, aby se v ulici, kde bude stát, fakt vyjímal.

Bydlím teď v nájmu a vlastně mi to stačí. S opravami mi finančně pomůže paní domácí, já jí zase na oplátku něco vynesu do schodů, na Vánoce mi přijde osobně popřát, a když jedu někam na delší čas, můžu sousedce, která bydlí nad námi, dát klíč a spolehnout se na to, že mi byt pohlídá a ještě vybere schránku. A ten nájem není tak strašný, koneckonců, do toho bytu by se při troše dobré vůle vešly i děti a já bych měl pracovnu tam, kde ji mám, tedy v rohu vedle televize. Jasně, nech to být, dům nechci, jsou s ním jenom starosti.

Potřeboval bych ale špičkový chytrý telefon. A to jako fakt! On zase tak chytrý není, to se jen tak říká, protože když něco špatně navolíš, tak to špatně zůstane a nikdo s tím nic neudělá. Ale myslím takový ten telefon, který má velkou paměť, můžu si do něho stáhnout hodně hudby a her, také knihy, a můžu hlavně surfovat kdekoli po internetu a hlavně jít na Facebook. Nejradši bych nějaký iPhon, poslední model, ten by mi záviděli.

I když mě napadá, že nechci, aby mi někdo něco záviděl, a už vůbec ne telefon. Proč bych se měl vytahovat před někým, kdo si ho nemůže dovolit také a má jen obyčejný hloupý telefon, anebo telefon nemá. Kromě toho se nedávno zbláznil kamarád jednoho mého kamaráda, protože měl na svém chytrém telefonu úplně všechno, včetně receptů na indickou kuchyni, kterou miloval, a někdo mu ten telefon ukradl. Najednou neměl vůbec nic, byl jako nahý v trní. A tak mu hráblo, není s ním řeč a zobe antidepresiva.

Jak tě tak prosím o dárky a současně o to, abys mi je nenosil, napadá mě, že od tebe vlastně nic nepotřebuju. Moji blízcí mi určitě nadělí to, co uznají za vhodné, a já budu mít jistotu, že jsem to dostal proto, že mě mají rádi, z lásky. A ubezpečuju tě, že já jim koupím to, co si můžu dovolit, a dám do toho také tolik lásky, že to určitě, až ty dárky budou na Štědrý večer u stromečku rozbalovat, pochopí. Teď si tak uvědomuju, že všechno, co opravdu má smysl, mám.

Chtěl bych ti ale přesto poděkovat. Ty tvoje Vánoce jsou opravdu super svátky, a přestože jsem jich už prožil více než čtyřicet, vždycky se na ty další těším. V ty dny si pokaždé uvědomím, že jsem šťastný chlap, který tu není sám.

Jestli jsi, tak jsi skvělý. A jestli nejsi, tak se alespoň tvař, že jsi, protože spojuješ lidi a necháváš je uvědomit si, že když se ten den zastaví a obejmou s těmi, s nimiž jdou životem, je to víc než auto, barák nebo iPhon. Mám tě rád.

(Pozn. redakce - hudební publicista, novinář a spisovatel Jaroslav Špulák píše pro Náchodský SWING - www.nachodskyswing.cz pravidelnou rubriku Bez skrupulí)