Jaroslav Špulák: Jak jsem se nesetkal se Slashem
Pondělí, 11. února 2013
Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let zářili Guns N’Roses, bylo mi akorát tolik, abych si je zapsal jako jednu ze svých generačních kapel. Jejich rozchod v polovině devadesátých let mě zklamal, nicméně pozorně jsem sledoval veškeré aktivity všech členů, včetně fenomenálního kytaristy Slashe.
Ten se přes kapely Velvet Revolver a Slash’s Snakepit dostal až k sólovým deskám, z nichž ta loňská se jmenuje Apocalyptic Love a v pondělí k ní přijel se svou současnou vynikající skupinou nabídnout vyprodané pražské Lucerně koncert. Potud oficiality.
Na mou žádost o rozhovor se Slashem pořadatel kývl, a tak jsme v pondělí v 16.10 hodin stáli před Lucernou, kde už byla docela slušná fronta těch nejvěrnějších fanoušků (pouštět se přitom mělo až v sedm večer). Byli jsme v plné síle: Šárka, fotograf Petr a já.
Do té chvíle fungovalo všechno ideálně. Povolili nám i focení při rozhovoru, což je přesně ten okamžik, kdy pokorně a s výrazem nadšeného naivky požádáte fotografa, aby pořídil snímek tak, že na něm bude vidět, jak se Slashem mluvíte. Fotku si pak zvětšíte a zavěsíte doma nad postel, abyste posléze zjistili, že to ženy, které ukecáte k návštěvě, stejně nijak neinspiruje, protože toho pána s hustými kudrnatými vlasy a pokrývkou na nich neznají.
Ale zpět do Lucerny. Zástupce české pořadatelské společnosti Jiří Sedlák pro nás ke vchodu do Lucerny přišel včas a rovnou nám sdělil, že manažerka Slashe si to s tím focením rozmyslela a při rozhovoru se tedy žádné fotky pořizovat nebudou. Fotograf Petr odešel do zimy a my se Šárkou čekali na setkání se Slashem.
Mimochodem: dvě hodiny předtím jsem si uvědomil, že jsem si doma zapomněl jeho nové album, které jsem si chtěl nechat podepsat. Asi půl hodiny jsem panikařil. Potom mi ale došlo, že už ho podepsané mám, protože mi Michal Máka ze Supraphonu, kteří album vydali, dal booklet s vlastnoručním Slashovým podpisem, který kytarista vyrobil v zápalu promo aktivit. Teď už tedy šlo jen o to být metr od Slashe a případně se o něj nenápadně "otřít" cípem světru s nadějí, že kus jeho talentu tak vstoupí i do mých rukou (tato slova neberte vážně, dělám si legraci, hrát na kytaru mě vůbec nebaví).
O Slashe se v Praze starala jeho osobní manažerka. Říkejme jí Matka představená. Takto největší potíž dne. Televiznímu štábu, který měl jít dělat rozhovor před námi, nařídila, že nemohou být tři, ale pouze dva. Co na tom, že kromě redaktorky byli přítomni kameraman a zvukař, tedy osoby, které jsou k pořízení televizního rozhovoru nezbytně třeba. Skončilo to tak, že zvukař zůstal za pootevřenými dveřmi, skrz které vedl kabel k jeho přístroji.
Matka představená pak přivolala nás. Byl jsem lehce nervózní a tušil jsem od ní nějakou čertovinu. Nezklamala. Změřila si nás pohledem, dovtípila se, že může okázale demonstrovat svou moc, a pravila: "Dovnitř půjde jenom jeden."
Pizda!
O osobní setkání se Slashem jsem tak přišel ze tří důvodů. Kvůli egoistické Matce představené, které by pravděpodobně neubylo, kdyby nás k rozhovoru pustila dva. Také proto, že umím nedobře anglicky a i proto, že jsem džentlmen a Šárka by v nastalé situaci šla na ten rozhovor stejně, i kdybych byl lingvistický bůh. Matce představené jsem se pomstil tím, že jsem ji na odchodu nepozdravil. Jistě ji to sžírá ještě teď.
Rozhovor ale vznikl dobrý. Šárka mi říkala, že Slash byl trochu unavený, ale veskrze otevřený. Dokonce řekl, že v Praze zažil jeden ze svých nejlepších koncertů, a jistě měl na mysli červen 2010, hala na Výstavišti.
Dvě věcí mě nakonec přece jenom těší. Viděl jsem kus zvukové zkoušky Slashe. Když skončila, namířil si to rovnou k nám a pozdravil: "Hey." Navíc Šárce řekl, že je krásná. Znamená to tedy, že Slash i já máme úplně stejný vkus.
Já to věděl!!!
(Pozn. redakce - broumovský rodák Jaroslav Špulák je spisovatel, moderátor, hudební kritik a publicista. Tento text, který nám poskytl, je z jeho webových stránek www.spulak.cz)
Foto Creative Commons Archita 78
