Po čem touží Česká Miss

Venku fouká studený vítr a rtuť na teploměrech se nakonec rozklepe na pár stupních nad nulou. Lidé venku po chodnících a na přechodech chodí v zimních kabátech, čepicích, objevují se rukavice a pára od úst vytváří prostor pro dopsání textu v komiksových bublinách.

Dveře se automaticky otevírají a do vyhřátého prostoru Paláce vletí zima zvenčí. V aule stojí už připravené kulisy s nápisem Česká Miss 2015, lidé u nich ovšem většinou ani nepřibrzdí – prostě si při chůzi přečtou ta dvě slova a letopočet a pokračují dál. Místo mezi kulisami je prázdné, zatím se neděje nic, co by kohokoliv mohlo zaujmout.

V kavárně ve druhém patře je prázdno, ospalý vzduch topení se líně převaluje nad opuštěnými stolky. Při pohledu dolů zjišťuju, že se něco začíná dít. Objevují se první vizážisté a na židle usedají první porotci, aby i oni byli krásní a moc se neleskli ve videozáznamech, které nejspíš skončí v nějakém archivu zapadané prachem. Ač od polistopadové euforie volby královny krásy zájem o soutěž Miss upadá, stále má sledovanost, stále se tváří jako smysluplná společenská akce (kdysi jsem četl, že v mnoha státech přenášejí soutěže Miss už jen regionální TV – čeká podobná budoucnost i Českou Miss?). Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal soutěžící – nevím, jak jsem si představoval, že je poznám a taky možná proto jsem je nikde neviděl. Jejich absenci vysvětlila až jedna žena, která se vracela od záchodků a říkala svému manželovi, že "Missky obsadily všechny zrcadla na záchodě". Lidi v doslechu se usmáli.

Aniž bych celé akci věnoval pozornost, byl jsem za chvíli s její realitou konfrontován. Pil jsem café latté v kavárně a z prostoru o dvě patra níž se začal ozývat zpěv. Díky podivné akustice to o deset metrů výš znělo jako hodně nepovedený pokus o karaoke. Kavárna, která se mezitím docela zaplnila, ožila a většina lidí došla k zábradlí, aby se aspoň z výšky svého nadhledu podívali dolů, co že se to tam děje. Zpěvák předváděl pohybovou kreaci ne nepodobnou mystickému záchvatu šamana, komunikujícího s vyššími silami. Vracel jsem se ke svému nedopitému latté a napadlo mě, že jsem vděčný za fakt, že mě komerční pop kultura míjí. A přesto jsem nelitoval námahy, abych se zvedl od stolku a šel se na ni podívat. Žijeme v mnohém rozporu, řekl jsem si ještě a sedl si. Celý zbytek pobytu v kavárně mě doprovázely trhaný a nesrozumitelný slova, který donesly zvukové vlny až ke mně.

Pak jsem sestupoval dolů, schodiště ústilo přímo za kulisami České Miss a já měl možnost vidět soutěžící dívky čekající nervózně na svou hvězdnou minutu. Stály v plavkách v prostoru naprosté absence vlastní komunikace. Žádná z nich nepromluvila ani sama k sobě, natož k jiné adeptce královny krásy. A pokaždé, když se otevřely dveře, proletěl kolem nich ledový vzduch zvenčí. Rembrandt van Rijn by zešedivěl z jejich téměř anorektických postav. Na kůži měly skvrny ze zimy v obrazcích ne nepodobných Rorschachově testu. Při pohledu na ně jsem si zapnul bundu ke krku a vyšel ven, abych dovnitř postil další dávku chladu.

Nevím, po čem touží Česká Miss. Ale s pravděpodobností hraničící s jistotou mohu říct, že v tu chvíli toužily všechny bez výjimky po teple, které nemusí být podmíněno exotikou Karibského moře nebo Egypta. Přesto v plavkách s profesionálním úsměvem vstupovaly před porotu, aby se ujistily o své kráse, aby si zvýšily naději na to, že pro rok 2015 budou tou nejkrásnější královnou krásy České republiky. A mohly se následně ucházet i o titul Miss World (tedy světa), Miss Earth (planety Země) nebo dokonce Miss Universe (celého Vesmíru!). A to už určitě za těch pár prochladlých desítek minut v Pardubicích stojí.

(Pozn. redakce - Autorem článku je spisovatel a výtvarník Pavel Frydrych. Tento příspěvek vyjde v lednovém Polickém měsíčníku.)