Pošťácký fejeton

Existují cedulky na dveřích a brankách před domy, které upozorňují na přítomnost psa. Od dnes už obligátní "Já jsem u vrat za 5 vteřin. A Ty?", přes oznamující "Pozor pes" a další dnes už běžné "Pozor hodný pes, ale má nervy v prdeli". (My máme na bráně upozornění "Pokud nemáš dost piškotů, ani nezvoň", které mimochodem dokonale koresponduje s povahou naší Daisy.) Anebo existuje cedulka s výčtem dnes pokousaných, kde vítězí pošťák.

A protože jsem pošťák, mám k tomu co říct. Existují v Polici psi, kteří si mně ani nevšimnou a je jim úplně jedno, jestli jsem nebo nejsem v práci. A pak je několik psů, kteří si mně nevšímají, když jdu kolem "v civilu", ale jakmile jdu s poštou, můžou se strhat zuřivým štěkotem. Slyšel jsem mnoho teorií, proč psi nemají listonoše rádi. Od té, kde se nevraživost psů vůči pošťákům připisuje mnoha pachům, které z nich cítí až k té, že je rozčiluje zápach tiskové barvy. Ale vzhledem k tomu, že novin nosím minimum, tahle teorie asi padá. Ale vím, že je něčím štvu. I když je docela dost možné, že je pošťáci neštvou víc než kdokoliv jiný, ale vzhledem k tomu, že se jedná o zcela cizí lidi vstupující do jejich teritoria, pes může zaútočit. Většina ostatních návštěv jsou známí, anebo přicházejí s páníčkem. Třeba tak.

Ať je to jak chce, mám před nimi respekt. Ono mít na ruce nebo noze pověšeného jakéhokoliv psa, není nic příjemného. Jsou místa, kde je poštovní schránka na druhé straně branky, takže ruka s poštou musí zasáhnout do psího teritoria. A pokud je za brankou pes, nemám moc dobrý pocit. A pokud se ten pes ještě netváří vůbec přívětivě, není už daleko ke strachu. A jak známo, tohle zvířata vycítí a potřebují se utvrdit v tom, že dosavadní hierarchie stále platí.

Stojím před brankou k domu, schránka je samozřejmě na druhé straně a pod ní sedí vlčák. Jako kdyby mi říkal: "Tak sem tu ruku strč, ukaž se, jakej seš frajer!" Chvíli se na něj dívám. Na zahradě má kotec, ale ten je otevřený. Jestli pán zapomněl zavřít, nebo si pes otevřel sám, netuším a dokonce mi je to v tuto chvíli absolutně jedno.
"Hele neblbni," říkám psovi, "jenom dám páníčkovi dopis do schránky a půjdu zase do háje. Takže si mě nevšímej a každej si půjdeme po svý práci, jo?" Koukne se na mě. V očích asi sto tisíc čertíků a ďáblíků s výsměšným podtextem: "Tak sem už tu ruku konečně strč. Udělej to, frajere!" Moc se mi nechce. Jenomže co by na to řekl pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš z Pošťácké pohádky pana Karla Čapka, kdybych ten dopis do schránky nedal! Takže ještě jednou zopakuju svoji litanii, aby byl v klidu, že jenom dám ten dopis a půjdu dál a natahuju ruku přes branku ke schránce. Pes v tý chvíli sklonil hlavu. Řekl jsem si, že je to nakonec rozumný zvíře a rychle jsem zasunul dopis do schránky. V tu chvíli mi pes skrz branku počůral nohu. Uskočil jsem stranou a řekl něco v takového, co se může veřejně prezentovat v médiích až po dvaadvacáté hodině. Pes v poklidu očichal kůl branky a podíval se na mě. Ty statisíce čertíků a ďáblíků v jeho očích nešli přehlídnout. A kromě toho ještě výsměšné: "Tohles nečekal, co?".

"Vážně, tohle jsem nečekal," odpověděl jsem mu a rozesmál se. Doma jsem vypral kalhoty a omyl si boty. Moje reakce nejspíš zabrala. Kdykoliv jdu kolem s poštou, pes jenom zvedne hlavu. Jen tak, jako pokynutí ruky při pozdravu. Jako kdyby mi chtěl říct: "Prošels zatěžkávací zkouškou. Tak se měj, vole a bacha na (ne)vyčůraný psy!"
Tak mě napadá, co takhle vytvořit cedulku: "Pokud si nedáte pozor, náš pes Vám počůrá kalhoty!" Protože popis reality takhle vypadat prostě může.

Zdroj: Polický měsíčník, X/2016