Procházka do Suchého Dolu

Nahoře, kousek od Ticháčkova lesa, nedaleko místa, kde se prý na konci předminulého století udály zázraky, jsme zažili něco, co je dnes opravdu z říše kouzel. Koberce mateřídoušky a vůně, kterých byly v našem dětství plné louky. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Díky skvělému výkladu průvodce Jana Tůmy jsme obdivovali náhony, které předkové zdejších obyvatel vybudovali na malém potůčku. Dnešní člověk, navyklý na "velikášství", by si té "strouhy" možná ani nevšiml. A tu vybudovali mlýny, později je proměnili na pily. Za staletí, co sloužily, poskytovaly obživu a přinášely užitek tisícům lidí. Jistě to byla dřina, vzít na trakař pytel zrní, zavézt jej mnohdy zasněženou cestou do mlýna a domů si přivézt voňavou čerstvou mouku. Ale též zážitek, který nám už dnes nedokáže nikdo dopřát. Přitom tak osvobozující a milý.

O zázraku dnešní Suchodolské kapličky už toho napsali tolik, že je mi blízká verze o skvělém marketingovém tahu několika tehdejších polických podnikatelů. Hlavně z pohledu občana, který za vším vidí podfuk a touhu po zisku. Pravdu dnes už nikdo nezjistí, nakonec k čemu. Důležité je, že Police pak začala vzkvétat.

Došli jsme do Suchého Dolu. My jsme tu sami dosud prošli jen po hlavní silnici a proto jsme nikdy neviděli nádherně udržovanou Šolcovnu. Doklad o tom, jak působí soukromé vlastnictví. Po staletí, od postavení snad někdy na konci 13. století, jej vlastní jeden rod. Je nejkrásnější široko daleko.

Je toho víc zajímavého v Suchém Dole. Třeba divadelní tradice a dodnes trvající zájem o divadlo. Nedivím se polickým ochotníkům, že se jim tu hraje nejlíp z vesnic v okolí Police.

Těšíme se na další vycházku se skvělým, zapáleným a neobyčejně znalým Janem Tůmou z Regionálního muzea Náchod. Vycházky organizuje Centrum kultury, vzdělávání a sportu v Polici nad Metují. Těšíme se na další procházky Polickem se zážitky mezi lidmi, kteří nás mezi sebe tak hezky přijali.

Foto Šolcovny Josef Tér