Sedm dní v Maroku. Cyklistické dobrodružství Kryštofa Meiera II.

Pondělí 8. dubna 2013

V hostelu snídáme bramborovou placku, chleba s džemem a kávu se skořicí. Dokupujeme vodu a zvolna opouštíme Marakeš. Po nějakých 30 kilometrech potkáváme krámek uprostřed ničeho. Kupujeme sušenky za 1DIR a chvilku sedíme ve stínu. Teplo nám roztahuje vzduch v pneumatikách, jsou jako beton, potkává mě první defekt a měním duši ve stínu jakéhosi stromku ve škarpě podél cesty. Ztrácíme cenné minuty a poledne nás zaskočilo. Pěkně přitápí a poznáváme africké peklo.

Trošku stoupáme a přijíždíme do městečka Tahannaout. Sedíme ve stínu a pijeme mátový čaj. Rozdíl v lidech je obrovský. Jsme sice atrakce, ale lidé si hledí svého, nikdo nás neotravuje a stánkař je očividně potěšen, že pijeme čaj právě u něho. Všichni se na nás smějí. Za čaj a velkou porci skvělého tajinu (nejlepší z celého výletu) platíme dohromady 105DIR.

Do prvního stoupání napálíme tempo jako idioti a samozřejmě nás to brzo vyčerpá, v tom vedru je to úmorné. Těšíme se na pauzu v městečku Asni, ale je zde trh a s ním otravní prodejci. I když oproti svým marakešským kolegům jsou to beránci. Útočiště a další mátový čaj nacházíme až v klidném podniku na konci města. Místní nás varují před Al Kajdou, prý je všude v horách. Děkujeme za varování a slibujeme, že budeme šlapat jako draci. Jsme celkem umořeni teplem, teploměr na ulici ukazuje 34 stupňů. Hned za Asni následuje sjezd, ve kterém ujedeme přes 10 kilometrů bez šlápnutí do pedálu.
Sjíždíme do údolí a panoramata jsou úchvatná.

Před siestou se ubytováváme v hotelu v Ouirgane. Je to trošku luxus, polopenze pro oba za 65EUR, ale co už. Zítra nás čeká těžký den, tak si zasloužíme pořádný odpočinek. Voní tu šeříky. Kupujeme marocké pivo, které se chlubí oceněním z amsterodamské soutěže z roku 1981. Cachtáme se v bazénu, ale při své teplotě sotva přes 20 stupňů nám příjde tak ledový, že nám to nevydrží dlouho. Tak zevlujeme na lehátku, pijeme ten marocký dryják a posloucháme nové U2.

Náš pokoj má dvě pohodlné postele, vlastní sprchu a záchod. Připadáme si jako filmové hvězdy a při pohledu na soukromou terasu s lehátky litujeme odmítnutého hašiše. Jdeme se projít k jezeru do údolí. Od něho stoupající strmé stěny Atlasu jsou opravdu monumentální. Večeříme dobrou polévku, velmi průměrný tajin a desert, o němž se domníváme, že je to uvařený bílek s karamelem. Na dobrou noc nám muezzin vyřvává Allah Akhbar a v jednu v noci nás budí zábava na protějším kopci. Ta berberská hudba se mi líbí, má mnoho zdánlivě nesourodých vrstev a je postavená na zajímavém hypnotickém rytmu. Krtek má ovšem jiný názor a prostý horský lid zasypává sprškou nevybíravých výrazů.

DST (ujetá vzdálenost) 63.9 km
MXS (nejvyšší rychlost) 48.6 km/h
AVS (průměrná rychlost) 17.2 km/h
TM (čistý čas jízdy) 3:41

Úterý 9. dubna 2013

Snídáme lívance, chleba a jakýsi slaný větrník. Jede se nám pěkně, projíždíme majestátným údolím a za každou zatáčkou na nás čeká jiný výhled. Pěkně to odsýpá a i do stoupání se držíme okolo 13 km/h. O půl dvanácté stavíme v městečku Ijoukak, kupujeme vodu a sušenky jménem Toník. Kolem v autě projíždí francouzský páreček okolo šedesátky, který jsme už včera potkali v Tahannaout. Co nevidět bychom měli začít opravdu stoupat.

Po pár kilometrech odbočujeme k mešitě Tin Mal postavené ve dvanáctém století. Je to jedna ze dvou mešit v Maroku, kam mohou i lidé s jiným, než muslimským vyznáním.
Za oba platíme vstupné 20DIR. V podstatě tam toho není moc k vidění, působivé to ale je. Připadáme si jako ve staré počítačové hře Prince od Persia. Zastavujeme se v kavárničce vedle mešity na mátový čaj a nakonec se necháváme ukecat na berberskou omeletu, ke které dostaneme jako bonus dvě velké misky černých i zelených oliv.
Za čtyři čaje a dvě omelety platíme 135DIR.

Začínáme stoupat, a to poměrně dost. Pořád se nám daří celkem v pohodě držet na 11 km/h. Slunce peče, ale teplota je přijatelná, navíc každou druhou serpentínu jedeme jakž takž ve stínu a fouká příjemný vánek. Výhledy jsou úchvatné. Ve výšce okolo 1800m si ordinujeme přestávku, svačíme Toníky a vyjmenujeme si názory na to, čí je to chyba, že nám dochází voda. Dřeme jako mezci, teče z nás jako z koní a vrchol průsmyku Tizi-N-Test pořád nikde. Začínáme sjíždět z kopce, což nás na jednu stranu těší, ale zároveň mate. Po posledních stovkách metrů poctivého šlapání přijíždíme na vrchol (2100m) k podniku Haute Vue. Dáváme si vodu, kafe a sušenky, odmítáme ubytování a sjíždíme kousek na jih k hotelu Belle Vue. Cena je trošku vyššíi než nahoře (220DIR za polopenzi), ale ten výhled! Jsme vysoko nad mraky a je to pohádkové.

Běhá jim tu ochočená veverka. K večeři se podává berberská omeleta a salát. Nejsme nadšeni z vajec dvakrát denně, ale nic jiného nám prý domácí nepřichystá. Stejně bychom snědli cokoliv, i tu veverku. Průvodcovské materiály doporučují vyhýbat se v Maroku salátům, ale ten náš je naprosto skvostný, plný velmi chutných rajčat a exoticky kořeněný. Večer dlouho nemůžeme usnout a já se budím i v noci.

DST 77.116 km
MXS 44.2 km/h
AVS 15.4 km/h
TM 4:56

Sedm dní v Maroku. Cyklistické dobrodružství Kryštofa Meiera I.