Větrolam
Řada vzrostlých topolů rostoucích mezi Olivětínem a Velkou Vsí má svůj příběh – je pomníkem na jednu klukovinu a kreativitu minulého režimu. Více ve fejetonu Pavla Frydrycha.
Pamatujete si prvomájové průvody? Všechna ta mávátka, hesla, transparenty, proslovy a všelidové nadšení? Tedy to poslední výlučně pro fotografie a záběry kamer. Nadšení bylo tehdy především vizuální kategorie.
Tenhle příběh se stal na začátku šedesátých let. V době, kdy bylo všechno plánované. I spontánnost.
Tátovi ještě nebylo dvacet. A už spadal do kategorie sígrů a nespolehlivých individuí. Jak se k této pověsti tak rychle dopracoval, nechme být. Doba měla mimořádný talent rozpoznat závadový charakter i tam, kde byl zatím vším v podstatě jen nedospělý kluk.
Vládnoucí moc tyhle živly řešila poměrně intenzivně. Společnost byla přece budována systematicky a s rozmyslem, a proto nebylo možné ponechat nic náhodě – ani mládí. Samozřejmě se nemohli účastnit prvomájového pochodu. Ale zároveň nesměli absentovat. Dvě podmínky, u nichž se průnik zdál nulový. Socialistická logika si však s nulovými průniky poradit uměla. Řešení bylo prosté. Skupina živlů byla nakomandována na náměstí ještě před příchodem průvodu. Účast bez účasti. Přítomnost bez zapojení. Takových kategorií tehdejší systém vytvářel víc.
A tak těch asi deset lidí stálo na broumovském náměstí na chodníku před obchody – cukrárna, domácí potřeby, masna… – a sledovalo čelo průvodu. Stáli tam jako kulisa k budovatelskému nadšení, které mělo probíhat o pár metrů dál. Se stoprocentní jistotou přemýšleli, jak se co nejrychleji zdejchnout a zamířit do hospody. Budovatelský duch si zjevně našel jiné pole působnosti.
V tu chvíli někdo řekl: „Podívej!“ a ukázal někam vedle nich. Skupina těch zhruba deseti pásků se samozřejmě podívala naznačeným směrem – a někdo zmáčkl spoušť fotoaparátu. Vznikl tak dokument o spontánním zájmu mládeže o zásobování obyvatelstva, ale to měli zjistit až později. Následovalo to, na co si pamatují všichni, kteří se kdy průvodu zúčastnili: nenápadný ústup z náměstí. A za chvíli se jich kupa sešla u stolů v olivětínské hospodě U Hitlera. Název odrážel typický knírek hospodského, a i když už hospoda dnes neexistuje, pojmenování místa zůstalo.
Zdálo se, že jeden První máj je za nimi.
Ale jen zdálo. Prý lásky čas… ale kdeže Máchovy sněhy jsou.
Za dva dny si je všechny hezky pozvali na kobereček a na základě fotografie je obvinili, že v průběhu prvomájového průvodu úmyslně simulovali frontu před masnou. Ne že by tam nikdy fronta nebyla.
Byl začátek šedesátých let a začínalo se nesměle oteplovat i v bývalých Sudetech. O deset let dříve by to byl skutečný průšvih. Ale i tak to nešlo zamést pod koberec. Vládnoucí moc dokázala svou kreativitu i při vymýšlení trestů. Můj táta společně s kamarádem Edou museli vysázet větrolam. A tak ještě do konce května vyfasovali sazeničky topolů a dohled. Vysadili je podél potoka, který teče zhruba v polovině cesty mezi Olivětínem a Velkou Vsí.
Topoly tam rostou dodnes.
Kdykoli jedu kolem, dívám se na ně. Stromy jsou už vysoké, sem tam z nich padají větve a zdá se, že jsou pomalu u konce s dechem. To, že u jejich kořenů je jedna fotografie a jeden prvomájový průvod, vím asi dvacet let.
A říkám si, že jestli se včas dozvím o jejich budoucím plánovaném kácení, budu si chtít aspoň kousek – aspoň jedno kolečko z větve – vzít domů.
Na pomníky by se totiž nemělo zapomínat. I kdyby byly ze dřeva a rostly podél potoka.
.jpg)