Hudební okénko Jardy Špuláka: Bon Jovi za patnáct set

JAROSLAV ŠPULÁK

Úterý, 30. července 2013

Sdílet na:

  V roce 1986 jsem si koupil prvního walkmana. Byl bledě modrý, tuším, že značky Sony, a pro ty, kteří nevědí, co to walkman byl, snad jen tolik, že šlo o krabičku se sluchátky, která přehrávala audio kazety. Ihned po jeho koupi jsem se vypravil na první sobotní burzu kamsi do pražských Malešic a koupil si tam první kazetu do svého nového, ještě novotou vonícího přístroje. Na té originální kazetě bylo album Slippery When Wet americké kapely Bon Jovi. Byl jsem u vytržení, protože to pro mě byla skvělá hudba, moderní rock'n'roll.

O sedm let později jsem viděl Bon Jovi poprvé na vlastní oči. Hráli na Strahově a byl to – co si tak pamatuju – skutečný rockový koncert. Chci tím říct, že byl dostatečně energický a sound kapely tvrdý. Netušil jsem tehdy, že se Bon Jovi v dojíždění do Čech následně na dvacet let odmlčí, ovšem stalo se to. V mezičase mě tedy bavila jejich alba, která se vždy vyznačovala tím, že když už na nich nebyly třeba až tak dobré písničky, měla moderní zvuk. Nadto patřím k obdivovatelům hlasu zpěváka Jona Bon Joviho a svého času jsem hltal i filmy, ve kterých hrál.

19. prosince 2011 se na internetu objevila zpráva, že Jon Bon Jovi zemřel. Byla to pravda jen pár hodin. Ukázalo se totiž, že to byl vtípek jakéhosi Jeffreye Gohoa, amerického muzikanta, který tuto informaci vypustil proto, že se prý už nemohl dívat, jak se slavný zpěvák stará jen o peníze a reklamu. Za pár hodin vyslal Bon Jovi do světa fotku, na které se usmíval, s podotknutím, že jestli takhle vypadá smrt, je to docela fajn.

V pondělí hráli Bon Jovi podruhé v Praze. Přišlo na ně bezmála třicet tisíc diváků a pršelo, takže šlo obdivovat jak výkon kapely, tak fanoušků. Jon Bon Jovi paradoxně zpíval mimo zastřešené pódium, čili si vytrvalý déšť užil spolu s lidmi na ploše stadiónu Slavie, který je sice moderní, ale ne tak moderní, aby byl krytý.

Kolegyně ze společnosti, která u nás alba této kapely vydává, mi vyprávěla historku ze zákulisí, kdy se prý trochu zastyděla. Když totiž předávala kapele zlatou desku za prodej jejího nového alba What About Now v Česku, pídili se muzikanti po tom, kolik kusů v naší zemi prodali. Musela kápnout božskou, a ta božská byla patnáct set.

"Cože? Patnáct tisíc?" mínili s nadějí v hlase muzikanti.

"Ne, patnáct set," upřesnila kolegyně.

"Hm, tak patnáct set...," rezignovala kapela.

Přesto to nebyl špatný koncert. Jen trval o pětačtyřicet minut kratší dobu než Bon Jovi slibovali. Možná to byla daň, kterou jsme museli zaplatit za těch "mizerných" patnáct stovek prodaných cédéček. To totiž vůbec není zajímavé číslo pro někoho, kdo prodal milióny alb.

Pozn. redakce - Spisovatel, moderátor, hudební kritik a publicista, broumovský rodák Jaroslav Špulák, vyhověl naší žádosti o spolupráci. Každý týden otevře pro čtenáře Našeho Broumovska své Hudební okénko a svým nazaměnitelným způsobem okomentuje aktuální témata či události v hudebním světě.