Nejkrásnější je, že nikdy nestihnu vylézt na všechny zdejší skály

-red-, foto archiv T. Maška

Pátek, 22. listopadu 2024

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Tomáš „Shama“ Mašek, antropolog, střechař a vášnivý lezec.

Redakce NB: Jaký lezecký zážitek ve Vás zůstane navždy?

Tomáš Mašek: Zážitků je spousta, ale první, co mě napadne je slavný/neslavný výstup na Lucifera, ikonickou věž v Třešňové rokli. Nelezci ji budou znát ze Slavenské vyhlídky. Výrazné dvojvěží s komínem, který hraje hlavní roli i v mé příhodě. Byla nás větší parta, předešlá noc v hospodě u Peňáka byla dlouhá, nikomu se moc nechtělo tahat. Nakonec se vydal vzhůru kamarád, krásně provzlínal nejtěžším úsekem ve spodní části, ladně se prosmýkal komínem a na jeho konci se zastavil. Na vrchol zbývalo pár metrů, ale v cestě stojí lehký, leč nejištěný a hodně vzdušný překrok na hlavní vrchol. Následovalo kamarádovo dlouhé odhodlávání, a nakonec rozumné rozhodnutí dál nelézt. Co s tím, slézat se nechtělo, tak jsem se ho vydal zachraňovat, a hlavně dolézt na vrchol. Cestu už jsem lezl, takže jsem byl rychle u kamaráda, s hloupou pýchou, jak jsem se tím proběhl, chlácholím parťáka a najednou, zcela nečekaně udělám špatný pohyb a gravitace mě okamžitě posílá k zemi. Naštěstí mě po nějakých šesti sedmi metrech zastavil vklíněný balvan, jinak bych se možná setkal se skutečným Luciferem. Ozvala se strašná rána, dopad na žebra, celá parta ztuhla. Ještě jsem se nezvedl a už křičím, že se mi nic nestalo. Nikdo mi moc nevěří, ale necítím bolest, opravdu se zvedám a docela rychle, i když opatrně, se dostávám do klíčového místa ke spolulezci, teď už bledém jak křída. Za pomoci adrenalinu překonávám klíčové místo a za všeobecné úlevy cvakám slaňovací kruh na vrcholu. Po chvíli dolézá teď už jištěný kámoš.

Už si nepamatuju, zda za námi ještě někdo lezl, jistě ale vím, že podstatná část party psychicky odpadla a odešla hledat útěchu do nejbližší hospody. Lezecký den však ještě pokračoval a v sousední Zaječí rokli jsem toho dne vytáhl ještě tři sedm béčka a den zakončil opět u Peňáka. Tam už všichni všechno věděli a společně jsme zapili šťastný konec. Druhý den už jsem se zdaleka necítil v takové kondici, odražená žebra přišla k sobě, a nakonec jsem pár týdnů nelezl, ani pořádně kvůli bolesti nespal.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Těší mě tady život sám. Ocitl jsem se zde dobrovolně a cíleně, už po bouřlivých letech. Takže jsem měl jasnou představu o životě tady s klady i zápory, o žádné iluze jsem tak nemusel přijít. Konkrétně miluju toulání po zdejších zapadlých a zapadlejších roklích, včetně lezení na zapomenuté věže a občasné zápis do vrcholových knih třeba po dvaceti letech od posledního výstupu. Nejsou pro mě malé a velké věže a hezké a ošklivé cesty. Mám je rád všechny a nejkrásnější je, že nikdy nestihnu vylézt na všechny.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době? 

Ještě ve mně dobíhá středeční fenomenální koncert amerických Three for Silver v klášterní Kreslírně. Neskutečná tříšť energie, jištěná zezadu čirým muzikantstvím a vyhraností.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Jako přiznaný polofil miluju vlastě celou polskou kuchyni, nicméně vypíchnout musím pirohy. Ty nejlepší dělají ve wroclawském mléčném baru Miś. Můj nejhorší prohřešek nesouvisí s konkrétní potravinou, ale s taktikou mými nejbližšími označovanou jakožto „mývalí pracička“. Schopností uzmout cokoli, kdekoli a v jakoukoli zpravidla noční hodinu.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Zeptal bych se mého kamaráda Tomáše Fultnera, který koupil a rozhodl se zachránit velmi zajímavý statek v Lachově. Tomáši, kde jsi sebral odvahu jít do takového projektu a myslíš si, že se finální opravy dožiješ?