Přiložit ruku k dílu - rozhovor s klavíristou Matyášem Novákem

René Herzán

Středa, 4. června 2014

Sdílet na:

V sále Kreslírny bývalého klášterního gymnázia v Broumově se 18. června v rámci projektu ArtCafé koná klavírní recitál Matyáše Nováka. Pro ArtCafé to není typický pořad a Matyáš Novák není typický interpret. Patnáctiletý klavírista, skladatel, improvizátor, registrovaný chovatel, milovník železniční dopravy je zkrátka vším možným, jenom ne běžným teenegerem.

Jak se těšíš do Broumova?
Těším se moc. Na Broumovsku jsem už hrál. V roce 2011 jsem se stal vítězem 1. ročníku soutěže Broumovská klávesa, vloni jsem vystoupil s klarinetistou Liborem Suchým na koncertě ve Zdoňově v rámci festivalu Za poklady Broumovska. Také jsem navštívil několik koncertů broumovského festivalu jako divák a musím říci, že to byl vždy mimořádný zážitek. Tomu, kdo tenhle festival vymyslel, by měl někdo udělit medaili za zásluhy o klasickou hudbu.

To je to s klasickou hudbou tak špatné?
Právě broumovský festival ukazuje, že vlastně tak špatné to zase není. Osobně si stále lámu hlavu, jak přilákat ke klasické hudbě své spolužáky (z 9. B ZŠ a MŠ J. Gočára v Hradci Králové – pozn. red.) a zatím jsem na nic nepřišel, i když určité nápady bych měl. Např. jsem si ověřil, že v případě mých vrstevníků, kteří nemají s klasickou hudbou téměř žádnou zkušenost, velmi záleží na volbě repertoáru, délce interpretované skladby a samozřejmě kvalitě interpretace.

Jak může někdo, kdo nemá žádnou zkušenost, posoudit kvalitu interpretace?
Docela jednoduše. Slyšíte-li někoho hrát, musí vás to bavit. Mí rodiče nejsou hudebníci, ale mají rádi hudbu a jejich názor je pro mě takovým lakmusovým papírkem. Pokud řeknou o interpretaci nějaké skladby, že si přáli, aby nikdy neskončila, vím, že to je ono. Baví – nebaví, vás může spolehlivě zorientovat.

Co je podle patnáctiletého klavíristy kvalitní interpretace?
Podle mě by měl mít interpret tak dokonalou techniku, aby i ta nejobtížnější skladba působila, že to vlastně "nic není", dále by měl ctít skladatele, tedy respektovat a dodržovat zápis, a hlavně by měl vždy prezentovat hudbu, nikoli vlastní osobu. To ovšem neznamená, že by do skladby nepřidal "něco ze sebe". Naopak. To je nezbytné, protože právě tahle přidaná hodnota činí interpretaci jedinečnou. Jenom se to musí dělat s velkou pokorou.

A tohle všechno při hraní dodržuješ?
To je ideál, ke kterému se snažím přiblížit. Nakolik se mi to daří, musí posoudit mí učitelé, poroty na klavírních soutěžích a hlavně posluchači.

Získal jsi 21 prvních cen na národních i mezinárodních soutěžích doma i v zahraničí. Jsi soutěživý typ?
(Smích) To bych neřekl. Mnohem radši koncertuji než soutěžím. Přesto si myslím, že soutěže jsou důležité. Jednak vám poskytnou srovnání s lidmi, kteří se věnují stejné činnosti jako vy, a jednak velmi posílí vaši psychickou odolnost. Já sám raději soutěžím v zahraničí, kde se cítím mnohem uvolněněji. Na domácí půdě mám pocit, že se ode mě očekává bezchybný výkon. To není zrovna ideální pocit pro kreativní činnost.

Když už jsme u těch kreativních činností, čemu všemu se ještě věnuješ?
Asi narážíte na mé chovatelské aktivity. Jsem registrovaným členem Českého svazu chovatelů jako chovatel drůbeže. Bydlím v centru Hradce Králové, takže jsem si musel pro svůj chov najít pozemek, v tomto případě u kamaráda mých rodičů 13 km od Hradce. Dojíždím tam na kole. Aktuálně čítá můj chov cca 200 kusů drůbeže sedmi různých plemen (Drážďanky, Štýřanky, Vlašky, Lakenfeldky, Maransky, Araukany a Rousné zakrslé). Pro mnoho lidí je spojení klasické hudby a chovu drůbeže poněkud nepochopitelné, ale já tvrdím, že obě tyto záliby mají více společného, než by se mohlo na první pohled zdát.

Nějak mi ty styčné body unikají.
Obě činnosti vyžadují velké pracovní nasazení, pravidelnost, systematičnost a určitě i nadšení pro věc. Když nastuduji novou skladbu, nebo vyčistím kurníky, je za mnou vidět kus práce. Ten pocit mám hrozně rád. Osobně si myslím, že vliv fyzické práce na duševní pohodu člověka je naprosto zásadní a že mnoho lidí by bylo spokojenějších, kdyby místo sedavých činností takzvaně "přiložili ruku k dílu". Co je ale na obou činnostech úplně nejlepší, je setkávání s lidmi. Díky hudbě i chovatelství jsem poznal (a stále poznávám) spoustu zajímavých lidí.

A proč zrovna slepice?
Rád peču. Měl jsem období, kdy jsem pekl opravdu téměř každý den. Rodiče mě kritizovali, že mám nadměrnou spotřebu vajec, a tak jsem se začal zajímat o to, jak by se dala zvýšit snáška u slepic, které v té době chovala moje babička. Zjistil jsem, že existuje velké množství plemen, která se liší vzhledem, vlastnostmi i užitkovostí. Postupně jsem pipkám úplně propadl. Stal jsem se členem Českého svazu chovatelů, abych mohl svou drůbež vystavovat. Pořídil jsem si elektrickou líheň a navázal spolupráci s chovateli v Německu a Rakousku. Když jsem měl loni v červnu recitál v Grazu, zmínil jsem se pořadatelům o svém nadšení pro plemeno Štýřanka, které pochází právě z okolí Grazu. Asistentka honorárního konzula mi domluvila odběr násadových vajec u jednoho místního chovatele, takže jsem asi jediný klavírista, který si z koncertu odvážel vajíčka. Dodnes jsou Štýřanky mým nejoblíbenějším plemenem. Jsou zvídavé, srdečné, družné a pohodové. Přesně takoví mi připadají i Rakušané.

Co Ti udělalo v poslední době radost?
Toho je spousta. Slepice, škola, učitelé, rodina. Díky tomu, že bydlíme v Hradci Králové, mohu si občas chodit zahrát do PETROFu, což je pro klavíristu nejen radost, ale přímo rozkoš. Krásné zážitky mám i z koncertů a soutěží z poslední doby a radost mám i z akcí, které mě čekají v příštích týdnech.

A které to jsou?
V červnu mě čeká recitál v Praze, v Hradci Králové a v Broumově a také postupové zkoušky na klavírní akademii Incontri col maestro v italské Imole, kde od letošního školního roku studuji ve třídě Vovky Ashkenazyho. Prázdniny zahájím recitálem a účastí na klavírních kurzech Pražské konzervatoře. 12. července odlétáme do Španělska, kde budu mít dva recitály a rovněž se zúčastním kurzů. V srpnu pojedu na klavírní kurzy do Německa. Jejich součástí je kurz němčiny. Letošní prázdniny jsou vlastně takový jeden velký kurz.

Co bys vzkázal potenciálním čtenářům?
Bylo by hezké, kdyby lidé více poslouchali klasickou hudbu a chovali čistokrevná plemena místo hybridů. Také by se mi líbilo, kdyby více využívali železniční dopravu a snažili se navzájem se více poznávat a pomáhat si. Neříkám tím, že se tak neděje, jenom si myslím, že v tom máme rezervy.

Matyáš Novák (20. 6. 1998) začal hrát na klavír v pěti letech, v současné době je žákem ZUŠ BONI PUERI ve třídě Jitky Fraňkové, profesorky Konzervatoře Pardubice, a studentem klavírní akademie Incontri col Maestro v italské Imole ve třídě prof. Vovky Ashkenazyho. Zároveň navštěvuje hodiny klavírní improvizace a skladby u Jiřího Pazoura, pedagoga Pražské konzervatoře. Matyáš je držitelem 21 prvních cen z národních i mezinárodních soutěží a laureátem řady dalších. Je držitelem Zlatého oříšku 2012 a titulu Talent královéhradecké kultury 2013. Jako sólista vystoupil s Filharmonií Brno, Komorní filharmonií Pardubice, komorním orchestrem Quattro a opakovaně s Filharmonií Hradec Králové. Vystupuje nejen jako sólista, ale je i vyhledávaným komorním hráčem a korepetitorem. Matyáš koncertuje doma i v zahraničí (Německo, Rakousko, Polsko, Lucembursko). Je velkým znalcem a milovníkem železniční dopravy, členem Českého svazu chovatelů, ve volném čase rád peče. Od pěti let chce být dirigentem.

Reportáž České televize o koníčku Matyáše Nováka.