Cena Pavla Kouteckého: Jak přiblížit dokument lidem? A kdo z komunity filmařů platí bitcoiny?

Loni v létě nás oslovila producentka Jarmila Poláková (Film & Sociologie) s tím, že cítí, že Cena by potřebovala novou energii a nápady. Nám to přišlo zajímavé, protože se jedná o trochu jinou práci než na jakou jsme u filmové produkce zvyklí. Na druhou stranu se naše společnost nutprodukce už delší dobu věnuje dokumentární tvorbě, takže nám to přišlo jako zajímavá výzva.

Předchozích 10 ročníků Ceny Pavla Kouteckého se konalo pouze vyhlášení výsledků a předání ceny. Proč jste se to rozhodli změnit?

Říkali jsme si, že je potřeba dát události tvar, vytvořit bohatší program a koncentrovat ho na jedno místo. Dosud probíhaly projekce nominovaných filmů na různých místech, v rámci propagace to bylo rozbité. Cena je prestižní a uznávaná uvnitř komunity tvůrců dokumentárních filmů, to ovšem tolik neplatí o širší veřejnosti. To se snažíme změnit.

Proč jste si jako záchytný bod vybrali právě holešovickou Továrnu?

Chtěli jsme festival spojený s Cenou soustředit na jedno místo. Přemýšleli jsme o nějakém industriálním prostředí, kam by se hodilo umístit doprovodný program s důrazem na elektronickou hudbu a večerní projekce zahraničních filmů. Chtěli jsme zajímavé místo, které bude možné nějak scénograficky obohatit a bude diváky lákat samo o sobě.

Továrna začala jako kulturní prostor docela nedávno, jde prozatím o její největší akci. V esteticky zajímavém prostředí se dá provozovat kino a pracovat i s jeho různými zákoutími. Zároveň je na dobré lokalitě, nedaleko od centra. Což je strašně důležité.

Jaké jste na změnu konceptu zaznamenali ohlasy?

Od diváků i autorů máme zatím jen pozitivní reakce. Večer sem do Továrny chodí docela dost lidí, žije to tu. Ráno tu probíhají filmově-výchovné výukové programy, večer koncerty. Žije to tu skoro celý den. A lidé se vracejí.

Cenu Pavla Kouteckého organizujete spolu s producentkou Jarmilou Polákovou. Jak se vám s touto zkušenou dámou spolupracuje? Je to mezigeneračně obohacující?

Je to absolutně skvělé, pro mě je to velmi příjemná spolupráce. Jarmila je mladá duchem a právě ten generační rozdíl s ní člověk skoro nevnímá.

Jarmila se stále snaží mít prst na tepu doby - když jsme byli v Továrně na první obhlídce, chtěli jsme jít potom někam na kávu a vyhlídli si nedalekou Paralelní Polis, kde se platí bitcoiny. Nikdo z nás ovšem neměl bitcoinovou peněžku. V tu chvíli se ozvala Jarmila, že nás pozve, protože jako jediná tuhle bitcoinovou peněženku měla.

Sleduje všechno, co se děje. Myslím si, že z hlediska konceptu jsme na jedné lodi, vzájemně se doplňujeme. Ona koriguje naše nápady a funguje to dobře.

Jaká je současná situace a možnosti dostat dokumentární filmy k lidem? Vzniká jich hodně, občas se promítají i v kinech, ale tam to většinou zapadne.

Kinodistribuce dokumentárních filmů je v současné době hodně nefunkční. Řada filmů se do kinodistribuce tak trochu nutí. Částečně je to povinnost vůči Fondu kinematografie, televizi i tvůrcům, protože pro mnoho z nich je mít film v kině hodně důležité, i když na něj pak přijde třeba jen tisíc lidí. Pro mě osobně je často kinodistribuce důležitá spíš jako nástroj propagace - o filmu se pak víc píše a diváci si ho mohou najít i jinde.

Osobně si myslím, že pro mnoho snímků je daleko smysluplnější pracovat spíš v rámci uvedení na interentu nebo v televizi. Pokud má jít film do kinodistribuce, narážíte totiž na několik problémů. Prvním je sehnat distributora. Těch, kteří se kinodistribuci dokumentů věnují, je málo. Těch, kteří to dělají dobře, ještě míň. Často tak distributora pro film vůbec neseženete a když už ano, tak to třeba stejně moc nefunguje.

Úplně separátní problém jsou pak kina, která tyhle filmy neumějí divákům nabízet. Je to strašně komplikované. Byla bych ráda, kdyby spolupráce s distributory v dokumentárním sektoru fungovala víc. My sami jsme totiž často nuceni si filmy distribuovat sami - to je případ třeba Gottlandu nebo FC Roma. Pak se snažíme s filmem pracovat formou eventů, kdy se k projekci něco připojí nebo se akce koná v netradičních prostorech.

Dneska se to snaží dělat hodně lidí, ale třeba u nás v případě Gottlandu, který byl před lety uváděn limitovaně v rámci deseti projekcí na Nákladovém nádraží Žižkov, to zafungovalo skvěle. Byla k tomu taky dobře vymyšlená kampaň. Každý den se místo zaplnilo. Ale jde o neudržitelný model, který se dá dělat jednou za čas a ne u všech snímků. Stojí to totiž strašně moc práce a jako producent si nemůžete dovolit věnovat se tolik času distribuci malého filmu, to by vás zničilo.

Mohla byste to popsat na nějakém konkrétním příkladu?

Typově můžu uvést jako příklad třeba film Show! Bohdana Bláhovce, což byl druhý snímek, který jsem dělala. Měli jsme distributora a docela dobře to fungovalo, dokument se taky promítal v rámci festivalu Jeden svět v regionech a na školách, což je samo o sobě asi nejlepší distribuční platforma pro dokumenty u nás. Takže na film přišlo celkem asi šest a půl tisíce diváků, což je na dokument super úspěch.

Ale stojí vás to hrozně moc peněz a hrozně moc energie. A co je pak šest a půl tisíce diváků vůči tomu, že když film jednou pustíte v televizi, vyskočí sledovanost na osmdesát tisíc? A když jsme Show! nabídli v rámci video on demand Streamu.cz, vidělo ho dalších šedesát tisíc během týdne. Poměr cena - výkon je tedy v tomto případě propastný.

Jsou podmínky pro dokumentaristy příznivější než před lety?

Za poslední roky se výrazně zlepšily. Státní fond kinematografie začal dávat vyšší dotace a zároveň máte možnost jít do České televize nebo HBO, kde do produkce dokumentárních filmů také investují významné částky. Navíc máte možnost jít cestou mezinárodní koprodukce - pokud tedy nejde o látku, která je nějak extrémně lokálně zaměřená.

Myslím si, že dnes už je možné zafinancovat film tak, aby to pro tvůrce nebylo diskomfortní a nezanechalo to negativní vliv na kvalitu filmu. Spousta snímků je dnes natočena na foťák nebo malé levné kamery Blackmagic. Pořídit takovou techniku vás stojí opravdu jen pár desítek tisíc a můžete si ji nechat na další film, takže v tomto směru nastalo výrazné zlevnění výroby.

Určitě ale stále ještě není pro tvůrce možné uživit se pouze režií celovečerních dokumentů. Je potřeba to vykrýt spoluprací s televizí, mít nějaký jiný způsob výdělku. Zároveň si ale myslím, že podmínky výroby nejsou špatné.

Vy jste se v rámci nutprodukce naposledy podíleli na vzniku dokumentu FC Roma a seriálové Pustiny. Co máte v plánu dál?

V rámci dokumentů chystáme nový film s Lukášem Kokešem a Klárou Tasovskou, s režiséry Pevnosti, což byl náš úplně první film. Ti teď dokončují takovou sondu ze života teenagerů ve Varnsdorfu. Jde o pohled na čtyři postavy a jejich dospívání. Film portrétuje různé přístupy k životu, kde procházejí v průběhu dvou let, kdy jsme postavy sledovali, zásadními změnami. Částečně jde tedy o časosběr, ale pracující jinou metodou než třeba Helena Třeštíková. Náš film připomíná mnohem víc hranou tvorbu, je výhradně situační, nenajdete zde například rozhovory s postavami.

Kromě toho doděláváme film, který se jmenuje Máma z basy. Připravuje ho režisérka a novinářka Veronika Jonášová. Sleduje v něm osudy tří žen, které byly ve výkonu trestu ve věznici Světlá nad Sázavou se svými malými dětmi. Jde o unikátní vězeňský model, kdy můžete nastoupit výkon trestu s malým dítětem. Ten systém doufá, že skrze vztah matky a dítěte je naučí zodpovědnosti a umožní hladší návrat do společnosti. Jde o velmi funkční systém; vězení má hrozně malou recidivu, asi jen 5 procent, což jsou opravdu nízká čísla. Jinak se recidiva v českých věznicích pohybuje až kolem 70 procent. Půjde o časosběrný dokument, který půjde víc cestou rozhovorů než inscenovaných situací.

Mámu z basy chystáme do distribuce na letošní podzim. 
A pak máme spoustu věcí ve vývoji.

Jaký vlastně chováte vztah k dokumentaristovi Pavlu Kouteckému a jeho tvorbě, když jste se pustila do podniku, který nese jeho jméno a odkaz?

Je to rozhodně jeden z prvních režisérů dokumentárních filmů, kterého jsem vnímala už třeba na gymnáziu, tedy ještě předtím, než jsem se dostala k filmu jako profesi, v době, kdy jsem ještě byla čistě filmový fanoušek.

Zaujaly mě už věci, které Pavel Koutecký dělal pro televizi, jako třeba seriál Hledači pevného bodu. Jeho časosběry, kdy sledoval lidi a jejich proměnu v čase, jsou extrémně zajímavé. Vybíral si zajímavé osobnosti, které byli v dané době nějak společensky signifikantní a on se jim dokázal přiblížit. Jeho snímky nejsou pouhými portréty osobností, ale také portréty doby.

Kromě toho je Koutecký samozřejmě režisérem jednoho z nejlepších dokumentů posledních 20 let, Občana Havla. 
Pavel Koutecký byl jedním z prvních režisérů, kterého jsem si zapamatovala jménem a byla jsem schopná nějak sledovat jeho tvorbu. A přitáhlo mě to ještě víc k dokumentárnímu filmu. Na studia FAMU jsem totiž původně šla s tím, že se chci věnovat právě dokumentu. Až později jsem se dostala i k jiným věcem.

Cena Pavla Kouteckého se po pražské části programu vydává do regionů. Počínaje 16. červnem můžete vybrané dokumentární snímky vidět například v Ostravě, Plzni, Českém Krumlově a 17. a 18. června i v broumovském klášteře. Více se dozvíte zde.

Autor Lukáš Král, text původně vyšel na serveru Kinobox.cz