Dvě fotografické výstavy se společným podtextem v Polici nad Metují

Aktuální problémy v Etiopii zachytily autorky obou výstav v rozpětí dvou let. Jarmila Kovaříková v roce 2009 práci v solném jezeru a z našeho pohledu krutý život dětí, Alžběta Jungrová v roce 2011 každodenní etiopskou skutečnost, bezprostředně ovlivňovanou nedostatkem čisté pitné vody. Na webových stránkách Člověka v tísni Jungrová uvádí: "Byla to má druhá cesta do Etiopie, tentokrát v těsné spolupráci s Člověkem v tísni. Projeli jsme zemi až na hranice se Súdánem, kde je problém s nedostatkem vody nejhorší. Snímky ukazují smutnou etiopskou realitu."

Součástí výstavy jsou i informační bannery o pěstování květin a bavlny v rozvojových zemích, kvůli kterému vysychá řada důležitých zdrojů pitné vody, např. jezero Naivasha v Keni.

Na vernisáži fotografické výstavy Alžběty Jungrové Voda nad zlato vystoupí v pondělí i Jana Vébrová, zpěvačka, jejíž projev jakoby měl podtrhnout to, co divák může vidět a domýšlet na fotografiích. V rozhovoru s redaktorem Českého rozhlasu Pardubice letos 1. dubna zaznělo, že její nové písně nejsou tak syrové jako dřív. K čemuž zpěvačka s úsměvem poznamenává, že člověk nemůže být pankáčem do padesáti. Akordeon, na který se doprovází, k jejímu zpěvu však stále patří.

Výstava s názvem Kam si Bůh chodí pro sůl ještě v Pellyho domech běží a je možno ji zhlédnout až do pondělka. Autorka fotografií Jarmila Kovaříková, která získala za svou práci několik ocenění v soutěži Czech Press Photo, řekla redaktorovi časopisu Lidé a Země, že nápad odjet do Etiopie vznikl náhodou: "Zprvu jsem chtěla v Etiopii nafotit „talířáky", kmeny Mursiů a Surmů, jejichž ženy nosí na rtech talíře. Nakonec jsme však zvolili jinou trasu a objevili kráter El Sod. Do něj jsem se pak za dva měsíce vrátila, abych nafotila každodenní lopotu místních solných dělníků." Výstavu jejích fotografií lze stručně popsat krátkými titulky: dvoukilometrový sestup k černému jezeru El Sod; vytěženou sůl vynášejí ze dna sopky osli; dětské prostitutky pocházejí z malých vesniček; sestry – desetiletá a čtyřletá – vyrážejí pro vodu téměř každé ráno; nevládní organizace se snaží budovat hloubkové vrty na vodu; děti, přicházející z venkova jsou zaměstnávány jako tkalci na primitivních tkalcovských strojích a jen za jídlo pracují 18 hodin denně; Etiopská vláda i nevládní organizace se vedle stavby škol soustředí i na kvalitu vyučování.

Návštěvníci nejen rozvojových zemí většinou po návratu domů říkají, že žijeme v krásné zemi a máme se dobře. Obě výstavy umožní divákovi se s naší skutečností konfrontovat zhlédnutím života téměř na opačném pólu společnosti.