Rozhovor s Jiřím Kobrem u příležitosti výstav V koutku… v Galerii Dům a Klášterní zahrada 2019

René Herzán

Neděle, 21. července 2019

Sdílet na:

Kurátorka výstav Iva Mladičová hovořila s Jiřím Kobrem o jeho aktuálních výstavách v klášterní Galerii Dům v Broumově.

Vystavuješ současně v galerijním interiéru a v exteriéru klášterní zahrady, jak pojímáš instalaci v takto odlišných typech prostorů?

V Broumově jsem dostal k dispozici jedinečné podmínky pro umístění mých věcí. Vždy jsem rád, když socha může mít SVÉ místo, což v běžném galerijním prostoru není možné. Nemám touhu vytvářet "exponáty", spíše usiluji o podtržení vlastností místa. Těší mě, když se povede určitý prostor zvelebit, myslím tím činit ho velebným. A v Broumově je celá škála různých prostředí a prostorů.

V zahradě jsem se snažil rozmístit věci určené do exteriéru tak, aby se přirozeně včlenily do různých typů zákoutí a zároveň komunikovaly s architekturou kláštera v pozadí, s kamennými ploty a zahradními domky. K posílení dojmu lidské přítomnosti a důvěrné útulnosti mají přispět i prádelní šňůry s rozvěšenými dřevořezy na plátně.
Prostor galerie Dům jakoby ještě umocňoval atmosféru ztišení klášterní zahrady. Jeho charakteristická BÍLÁ od podlahy ke stropu působí velmi odhmotněně a přímo vybízí k soustředění se sama na sebe. Snažil jsem se tuto atmosféru nerušit. Galerie je v patře, instalací jsem se pokusil evokovat pocit "jakoby na půdě" starého domu. V prostoru visí grafiky tištěné na stará prostěradla, sochy jsou v rozích místnosti. V menší místnosti jsem rozvěšením bílých reliéfů nízko nad podlahu usiloval o podtržení dojmu oddělenosti od "světa".

V souladu s názvem výstavy "V koutku..." jsem se při tvorbě trojrozměrných věcí soustředil na využití zvláštní prostorové situace rohu místnosti.

Dlouhodobě se zabýváš křesťanskými tématy, ve svých přednáškách a rozhovorech uvádíš, že hledáš "novou formu". Jak si ji definuješ?

Abych mohl dobře odpovědět, musím vysvětlit, proč novou formu.
Přiznám se, že cítím ostych, mám-li o sobě mluvit ve spojitosti s křesťanským uměním a o sobě jako o křesťanu. Přesto, že jím jsem a touto problematikou se zabývám. Ale nepovažuji se za držitele pravd a člověka příkladného křesťanského života.

Možná však právě proto mám potřebu tuto oblast kriticky zkoumat. Mám silné přesvědčení, že křesťanství neznamená jen odříkání a pocit viny, sentimentální obrázky a sny o příštím životě, nebo směnu dobra za příští odměnu. Jsem přesvědčen, že je to vlastně racionální cesta ČLOVĚKA po ZEMI za použití zdánlivě neracionálních prostředků.

A tím hlavním prostředkem je láska. Je to velmi nadužívané slovo, mělo by však vyjadřovat asi to, co je známo například při výchově dětí. Totiž, že cokoli vykonané z rozkazu a se strachem nemá žádnou kvalitu, proti věcem vykonaným s pochopením a důvěrou. To jsou pro mě silné impulzy k neustálému převracení a hledání toho, co ke mně takto promlouvá. Hlavním účelem formy je pro mě navození určité nálady, dojmu, podvědomého působení. Asi nejvýstižněji bych ji přiblížil náladě "prázdniny u babičky ve starém domě". Toužím si vyvolat pocit onoho moudrého klidu a bezčasí. Jistým ideálem sochy jsou pro mne Boží muka.

Snad proto se mi do práce vracejí jakoby lidové motivy. Všiml jsem si také, jak je pro mě důležitý otisk s možností opakování, posunu výrazu, možností zpřesňování již řečeného. A to jak v grafice, tak stejně i v betonových sochách. Líbí se mi představa jednoduché účinné formy, kterou lze množit a variovat a – šířit.
V pracích pro liturgický prostor by měla forma nějakým způsobem navazovat na stávající prostředí a jakoby vykvést do nového tvaru. Nejlépe tak, aby napomohla pohledu z "jiné strany".

Křesťanství vidíš jako otevřenou myšlenkovou strukturu, která ti umožňuje invenčně přemýšlet o starých tématech, a současně v ní nacházíš prostor pro výtvarné umění. Mohl bys více pohovořit o oné otevřenosti?

Spíše, než o stará témata, jde z mého pohledu o témata základní lidská. Začátek, konec a to mezi tím. A křesťanství mi představuje pozitivní AKTIVITU.

Navíc v křesťanské tradici jsou zakomponována i témata z dob předkřesťanských, takže je možné vše vnímat jako náboženské představy a zkušenosti lidí na tomto území. Nacházím zde prostor říci svůj pohled a komunikovat tak s již vyřčeným.
Například u mě často opakovaný motiv těhotné Panny Marie neberu čistě jako mariánský motiv, ale stejně tak jako motiv plodnosti a naděje v budoucnu a odvěký lidský úžas nad zrozením. V tom úžasu cítím něco posvátného, propojení člověka s řádem světa, s něčím, co člověka přesahuje.

V expresivní barvě a jednoduché tvarové stylizaci, které často používáš, je současně obsaženo téma vážného záměru, jehož naplnění je podmíněno sebezapřením, obětováním se.

Expresívní tvarosloví pro mě představuje i jistou bezprostřednost, přímočarost dětské kresby, nebo lidového umění. Působí na mě i jako znak, znamení, má schopnost poutat a přidržet pozornost. Vnímám v něm i určitou poetičnost spolu s vtipem, humorem. A to je možná ona dobrá směs, o kterou podvědomě usiluji. Ten paradox smutku ve veselí a úsměvu v bolesti.

Tak, možná podvědomě, mám potřebu jakoby naivní formou zbavit závažná témata nánosu nepřístupnosti a strachu a činit je tak přístupnější. Slova sebezapření a obětování se na mě působí děsivě, ale představuji si, že za určitých podmínek a v určité situaci je to jediná možnost, jak bez ztráty důstojnosti, nebo své ceny vyřešit obtížnou situaci. V malém asi tak, jako když někoho neokradu, přestože bych "získal", ale moje radost by pak nemohla být úplná – nebo žádná.

Náměty tvých prací často vycházejí z vlastních řezbářských realizací, je při jejich volbě pro tebe důležitá historická kontinuita daného kulturního/ideového prostoru?

Pokládám za svůj cíl a úkol žít způsob kultury, do které jsem se narodil. Je to pro mě zděděný statek, který mám svěřený. Mám za úkol jej rozvinout a zvelebit, mohu jej přestavět, ale neměl bych ho přivést na mizinu. Jako k takovému rodnému statku jsem k této kultuře vázán jak citově, tak i svým vnitřním ustrojením.

Tvé práce charakterizuje lidské měřítko, tematická srozumitelnost a závažné obsahy. Divák je pro tebe evidentně důležitý.

Při práci samotné vlastně vůbec ne. Naprosto mě nebaví a demotivuje mne jít osvědčenými cestami. Jediným důvodem, proč se snažím dělat volné věci, je možnost zkoušet, riskovat. Dělám to pouze ze své zvědavosti a touhy dělat věci jinak. Možná ale moje jinak nejde PROTI věci, ale spíš hledá VE věci, a patrně to bude i mým osobnostním uspořádáním. Že jsou moje věci divácky vstřícné, mě ale jen těší a je to pro mě druh odměny a motivace jakoby mluvit dál.

V nedávné době jsi vystavoval soubor figurálních soch v zahradě břevnovského kláštera a nyní v klášterní zahradě broumovské, jak inspirativní je pro tebe specifický charakter obou míst?

Po mojí výstavě v Ústavu makromolekulární chemie v Praze jsem procházel zahradou břevnovského kláštera a říkal jsem si: "Tady bych si ty své sochy přál mít, sem by se tak hodily." A stalo se, k mé naprosté radosti. Našel jsem tam zahradu bližší spíše venkovskému sadu, než parku, ale prodchnutou blízkou přítomností kláštera. Prostředí obyčejné i výlučné zároveň a sochy se v ní dobře osvědčily. A nyní v Broumově je prostředí velmi příbuzné, pro mě osvědčené.

Obě zahrady jsou veřejně přístupné, lidé tam chodí odpočívat, těžko si představuji vhodnější prostředí pro své sochy. Člověk tu má možnost pozorovat sochy v různých denních dobách, v různém počasí a osvětlení a vnímat tak různé souvislosti. Vynikne tak důležitá schopnost sochy oproti plošnému obrazu. Socha se tak stává "partnerem".

Jsem si dobře vědom historického významu a propojení obou klášterů a možnost vystavit v obou jen násobí mojí radost. Navíc Broumov je blízko mého rodiště a Břevnov blízko mého současného domova a tak se vše příjemně propojuje.

Rozhovor s Jiřím Kobrem vedla Iva Mladičová.