V Polici nad Metují dnes začne výstava fotografií z Mexika a Guatemaly

Vystavovaný cyklus fotografií Květy Joové můžeme chápat nejen jako barevné deníkové záznamy z cesty po Střední Americe. Ač se na první pohled může zdát, že se autorka rozhodla odhodit umělecké ambice a představuje prostě jenom obrázky z cest, není to tak úplně pravda. Ve fotografiích se projevuje ohromný a místy až intimní cit pro barevnost, která je zdůrazněna i v názvu výstavy. Květiny a květinový trh, pestrost oblečení Guatemalců a Mexičanů, barevnost fasád církevních staveb ostře kontrastuje se zaprášeným tichem polopouští a pro středoevropana s až nepochopitelnou vertikálností kaktusů.

Vnímavý divák je nakonec uchvácen vnitřním rytmem barevnosti. Může trochu připomínat čisté a jasné barvy impresionistických malířů, souhrn skvrn, které teprve s odstupem vydají své svědectví o tvaru a obsahu. Občasná vertikální geometrická nečekanost kaktusů harmonicky doplňuje svědectví mayských pyramid, dávných předkolumbovských staveb, které už svou pouhou existencí nenechávají člověka v klidu. V tuto chvíli se potom celá expozice "Květinového trhu v Guatemale" spojí do jasně uchopitelného celku. Jakoby autorka dokázala zachytit rytmické střídání cyklů, se kterými mayští astronomové pracovali. Jakoby dokázala zachytit "neviditelné" vlnění času, který kolem sice jen tak prochází, ale formuje okolní prostor. Pokud antický myslitel Hérakleitos řekl, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, pro výstavu Květy Joové platí, že nelze dvakrát vstoupit do téhož času.

Fotografka pochopila, že člověk patří k přírodě a naopak. Jsou to dvě strany téže mince a nezáleží zrovna na tom, z které strany se na ni díváme. Sama k tomu říká: "Fotím přírodu a lidi, protože patří k sobě. Když budeme žít s přírodou v míru a harmonii, nebudou moje fotky jednou jen svědectvím ztraceného ráje. Když budeme přírodu ničit a bojovat s ní, je jasná jen jedna věc: Určitě prohrajeme."

Ale návštěvník se nesmí nechat zmýlit: ztracený ráj Květy Joové není místo, kde stále svítí slunce a kde stačí jen natáhnout ruku a trhat zralé hrozny. Její ztracený ráj v sobě zahrnuje i pot těžce pracujícího člověka, hrubou a bezohlednou sílu přírody, ale také něžnost květů a lásku člověka. V jednom rozhoru řekl americký básník Gary Snyder, že "... ze všeho nejvíc teď možná využívám rytmu celé krajiny Sierry Nevady a pokouším se cítit, jak dole pod námi žije. Je v tom pravidelnost hřeben, roklina, hřeben, roklina, hřeben, roklina a také hřeben, roklina, hřeben, roklina na bočním hřebenu, která vytváří propletenou síť 115 milionů let starých utvářejících geologických sil!" I tento rytmus krajiny je součástí ztraceného, ale stále ještě existujícího ráje fotografky. Chce se říci: Díky Bohu, že stále ještě existujícího.

Cestovatelka, horolezkyně a fotografka Květa Joová se v roce 1977, v šestadvaceti letech, přestěhovala do Náchoda. Vydala mnoho pohlednic s přírodní a horolezeckou tématikou z Broumovska. V devadesátých letech se odstěhovala do Německa. 27. 7. 2011, v šedesáti letech, tragicky zahynula v Dolomitech.

Cesta z Mexika do Guatemaly