V Teplicích nad Metují své fotografie vystavuje Jindřich Blažek

Jindřich Blažek (narozen 2. 2. 1948) dokáže díky svému objektivu zprostředkovat divákovi bezprostřední setkání nejen s krajinou, tak jak ji běžně vnímáme v její téměř nekonečnosti, ale i v jemných detailech. I když se mnoho fotografií může na první pohled jevit jako momentky - a mnohé tak opravdu vznikaly a vznikají - je za nimi spousta lidské práce. Přirozená schopnost vnímání, mnohost citu pro kompozici a sílu světla, dlouholetá zkušenost fotografa a umění vidět to, co ostatní většinou přehlédnou. A v neposlední řadě i až intimní znalost míst a kraje: třeba vypozorovaná a předávaná zkušenost, kde se "láme počasí", který hřeben v okolí je tím podstatným pro jeho změnu a mnoho dalšího.

Tohle dohromady potom dává autorovi obrazně možnost "jen tak přibrzdit v autě a zmáčknout spoušť aparátu". Jindřich Blažek je totiž obdařen nečekanou člověčí jemností, která se může na první pohled zdát v kontrastu proti jeho fyzické konstituci. Ale už třeba jen fakt, že při vstupu do jeho domu v Teplicích nad Metují přivítá návštěvníka nečekaná sbírka polodrahokamů, mluví o citlivé lidské duši majitele. A možná jakoby jejich záře otiskla trochu své aury i do fotografického díla autora. Jeho pracovna je doslova obložena nejen odbornými publikacemi o fotografii, ale i studiemi o dávných civilizacích Mezopotámie či Egypta, nebo antického Řecka či dějin Zemí koruny České.

Autor fotografuje od svých patnácti let, intenzivněji potom začal během základní vojenské služby a své výtvarné nadání předal i svým dětem: syn Ondřej také fotografuje a dcera Hana se věnuje kresbě, práci se šperkem a grafice. Tohle rodinné umělecké podhoubí se odráží i v jeho díle. Stále nachází nové a nové výrazové prostředky pro pojmenování svého pohledu na svět a dost možná se tak děje právě díky styku s aktuálními výtvarnými projevy vlastních dětí. Jeho tvorba neustrnula v čase ani prostoru, ale stále pokračuje kamsi dál. Překračuje jeden horizont ze svých fotografií krajiny za druhým, překračuje rozvodněné toky skalních bystřin, překonává hladké a ploché hladiny jezer a rybníků, brodí se krajinou zavátou sněhem, aby pak podal svědectví o svojí cestě v podobě nových obrazů. Přesto nejsou jeho fotografie nějakým deníkovým záznamem, autor si neklade za cíl cokoliv zkoumat a možná právě z toho důvodu jsou jeho díla tak přirozená a návštěvníkovi blízká.

Česká zpěvačka Radůza v písni "Tenhle svět není pro silný" zpívá: a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní / a ne to, jak rychle jsi ji ušel. Jindřich Blažek nikdy na své cestě neběžel, nikdy nechtěl lámat rekordy v rychlosti ani nepodlehl objevitelskému lákadlu. Prostě jen pokračuje v cestě, beze spěchu, s aparátem v ruce a s očima otevřenýma a díky tomu se pak může na chvíli zastavit a jakoby jen tak mimochodem vydat svůj počet a předložit fascinovanému divákovi části svého fotografického díla.

Expozice je zhruba rozdělena do tří částí, ač se v jednotlivostech mnohde překrývají. Tyto tři části představují tři ze základních kamenů díla Jindřicha Blažka. Zjednodušeně se jedná o dva základní elementy světa: zemi (krajinu) a vodu a třetí částí je sníh, který ve své podstatě patří k oběma elementům zároveň. Úmyslně expozice vynechává pískovcové skály, které jsou neodmyslitelnou inspirací místních výtvarníků. Ty jsou pak zastoupeny prezentací na obrazovce. Tato série, doplněná hudební kresbou, vznikla jako jakýsi poznámkový turistický průvodce Teplickými skalami. Může evokovat představu Goethovského vandrovníka, kráčejícího krajinou a pískajícího na píšťalku nebo postavu Knulpa švýcarského spisovatele Hermanna Hesseho ze stejnojmenné novely.