Broumovsko je boží kraj, miluju to tady, říká Tomáš Etzler
Někdejší zahraniční zpravodaj a reportér Tomáš Etzler procestoval kus světa, přesto se opakovaně vrací na Broumovsko, které si zamiloval hlavně jako horolezec. Letos pro něj navíc získává ještě osobnější rozměr – právě tady se bude v září ženit.
.jpg)
Jaký máš vztah k Broumovsku?
Broumovsko je boží kraj, úplně to tady miluju. Hlavně Adršpach a Teplice nad Metují. Úplně poprvé jsem sem přijel v roce 1981. Před tím jsem lezl v Českém Ráji, v Prachovských skalách, na Hruboskalsku a Sedmihorkách. Pak jsem přijel sem a od té doby jsem na žádných jiných pískovcích nebyl. Totálně jsem si to tady zamiloval na první pohled. Navíc to lezení tady není lehké. Když jsem sem poprvé přijel, tak jsem prakticky nic nevylezl. A to pro mě byla obrovská výzva, že to tady musím nějak dát.
Dokázal bys tady žít?
Naprosto. Je to tady nádherné. Myslím, že je tu i dost kultury, nedaleko je krásný Broumov, kde se děje dost akcí, a není to ani daleko do Hradce. Ale ta příroda tady… To není jako když člověk přijede na návštěvu, já to beru spíš jako životní styl.
A nechceš se k nám přestěhovat?
Já na to nemám. (smích) Kdybych chtěl bydlet tady někde přímo u skal, tak to bych musel vyhrát v loterii. Já jsem šťastný, že tu mám kamarády, u kterých můžu přespat a díky kterým tu mám zázemí.
Pociťuješ tady overturismus?
Overturismus tady je obrovský. Když jsem sem jezdil od 80. do 90. let, tak o víkendech tu byli turisté – drtivá většina byli Češi, ale bylo to v pohodě. To, co se tady děje teď… Já jsem žil dlouhou dobu v zahraničí a když jsem přijel do Adršpachu po devětadvaceti letech, v roce 2019, tak mi spadla brada, když jsem u vchodu do skal viděl kilometrovou frontu. Změnilo se to hodně.
Jak se podle tebe změnilo lezení, jací jsou dnešní lezci?
Jsou sportovnější, než jsme byli my, vymakanější. A lezení se hrozně posunulo, především ten materiál, se kterým se leze. My jsme tu kdysi lezli v bačkorách nebo kopačkách, kterým jsme uřezali špunty. Lezečky, ve kterých se leze dnes, vůbec nebyly k sehnání.
Je s lezci pořád taková sranda?
Ale jo. Tady je taková klasická legendární hospoda U Tošováka, kde jsem byl v posledních dvou třech letech na několika akcích. Tam se paří přesně tak, jak se pařilo v osmdesátkách. Ale všiml jsem si, že lezci jsou ukázněnější, disciplinovanější, tolik nepijou. Lezou těžké cesty, které před dvaceti, třiceti lety byly naprosto nemyslitelné, v podstatě nelezitelné.
A jsou ukázněnější i ve vztahu ke krajině, přírodě?
To by bylo asi na větší diskusi. Všiml jsem si, že už i třeba na Křižáku se leze s magneziem, což dřív bylo naprosto nepřijatelné, byl přísný zákaz. A ten zákaz na papíře panuje dodnes, ale mnoho lidí to nedodržuje. I když u těch výkonů, kdy dnes lezci lezou devítky, desítky, tak by se bez toho asi neobešli. Když je počasí jako dneska a potí se prsty, tak při lezení je potřebujete suché. Já to třeba řeším tak, že si do pytlíku na magnezium dám suchý písek, který to vysuší.
Ale takhle. Já si nemyslím, že by tady lezli normální lezci. Ten, kdo přijede do Adršpachu, tak k těm skalám musí mít vztah. Adršpach není pro každého, je trochu tvrdší, je tady jiná lezecká kultura. Mladší lezci, se kterými jsem se tady seznámil, tak myslím, že až na to magnezium vztah ke skalám a k přírodě mají.
Dokážeš popsat, jak se proměnila atmosféra horolezeckého festivalu, kde jsi vloni byl v porotě?
Je to hodně komerční, ale myslím, že horolezecký duch festivalu přetrvává. Já jsem byl účastníkem, myslím, už při druhém ročníku. A tehdy to bylo mnohem komornější. Dneska je celé náměstí a prostory kolem zaplněné stánky, to dřív vůbec nebylo. A taky se promítalo jenom v kině.
Jak ses ty sám dostal k lezení?
Přes dvě knihy. V mládí, když jsem dělal atletiku a desetiboj, jsem v knihovně v Ostravě objevil knížku Trůny bohů, což byla taková historie o dobývání Himálaje, to mě hrozně zaujalo. Pak jsem sehnal další knihu Od Alp po Himálaje, což byl životopis legendárního rakouského horolezce Hermanna Buhla. A když jsem to dočetl, tak jsem si řekl: To chci dělat! Kašlu na medaile z olympiády, chci vylézt nějaké velké hory.
A podařilo se ti to?
Když jsem žil v zahraničí, tak jsem vylezl pár čtyřtisícovek v Americe, a vloni i v Alpách. Byl jsem pod Everestem, ale jako novinář – když Číňané v roce 2008 pořádali první letní olympiádu a nesli pochodeň na vrchol Everestu, tak jsem v základním táboře někde v pěti tisících strávil čtrnáct dní. Před tím jsem byl pár týdnů v Nepálu, kde jsem se pohyboval ve výškách tři a půl až čtyři a půl tisíce metrů, tím jsem se skvěle aklimatizoval.
Vraťme se na Broumovsko. Kam vždycky zajdeš, když sem přijedeš?
Já se většinou soustředím na Adršpach, ale nádherný je i Broumov a klášter. A mám takový plán. Kdesi jsem viděl knížku Barokní kostely Broumovska – až nebude pěkné počasí na lezení, tak bych to chtěl všechno objet. V Broumově mám taky jeden oblíbený podnik – klub Eden, kde jsem byl na několika fantastických koncertech.
Plánuješ ještě nějakou pracovní cestu do zahraničí?
Novinařinu jsem zabalil. Už jenom píšu. Pracovně už se mi nikam moc nechce.
To už seš v důchodu?
Nejsem. Já považuju důchod za čekárnu na smrt. Nemám to slovo rád. Snažím se být aktivní, píšu třetí a čtvrtou knihu, jezdím po besedách. Důchod je slovo, které nechci ani slyšet. Teď objevuju Evropu. Do Spojených států jsem odjel v roce 1991, hned po pádu komunismu, a mám je docela procestované. Pak jsem procestoval Blízký východ, Asii, ale vlastně neznám Evropu, pro mě to je exotika. Teď v červenci pojedu poprvé v životě do Chorvatska.
A kde se ti dobře žilo?
Musím říct, že ve Spojených státech. To byly jiné Státy než dneska. Přijel jsem tam úplně bez ničeho, ale ta země mě přijala. Kdybych tam takhle přijel dneska, tak bych byl asi vyhoštěn. Tenkrát jsem dostal příležitosti, kterých jsem se chopil a mohl jsem zažít takový ten americký sen. Po osmi letech dřiny a nádeničení, umývání oken, záchodů, péče o lidi s Alzheimerem nebo štípání dříví jsem skončil v CNN. Jsem za to hrozně vděčný.
Ale vždycky jsem se snažil něco najít v každé zemi. Moc se mi líbilo v Aghánistánu, smutná země zničená válkami, ale krásní lidé, nádherná místa, která mají obrovský turistický potenciál.
Udělal bys něco ve svém životě jinak?
Já lituju jediné věci. Za svou největší profesní a osobní chybu považuju, že jsem v roce 2006 odešel ze CNN, kde jsem měl jako šéfredaktor v Berlíně skvělou pozici – cestoval jsem po celém Blízkém východě a severní Africe… Odešel jsem z Německa do Číny. To považuju za naprosto katastrofální chybu, ze které se vzpamatovávám dodnes. To jsem ještě nikde nepřiznal, ale já z toho mám dodnes noční můry. To je takové moje životní trauma.
A proč ses tak rozhodl?
Jak se říká: „Za vším hledej ženu“. Když jsem přecházel do Berlína, tak mi bylo 43 let a toužil jsem po rodině. Do té doby jsem žil životní styl, kdy to prostě nešlo. Většinu roku na cestách, pořád pryč. Pak jsem potkal ženu, která mi hned na prvním rande řekla, že se za tři měsíce stěhuje do Číny. A já jsem se rozhodl, že se přestěhuju za ní.
Prozraďme na závěr, že se na Broumovsku budeš ženit?
Kde jinde, než tady? (smích) Moje snoubenka je taky lezkyně, v Adršpachu lezla poprvé se mnou před dvěma lety a taky si to tady zamilovala. Oba dva to tady milujeme. Budeme se brát na louce pod Křížovým vrchem s tím přenádherným výhledem na celý Adršpach a veselka bude U Tošováka, takže tam bude skutečně veselo!
