2200 kilometrů a 90 dní v horách. Máma s dcerou z Machova jdou přes Karpaty pro Josefínku
Lucie a Viktorka Kubínovy z Machova se vydaly na společnou cestu mámy s dcerou a šlapou přes hory už měsíc a půl. Jejich cílem je ujít během tří měsíců nejméně 2200 kilometrů a vybrat 400 tisíc korun pro Josefínku, která prodělala dětskou mozkovou obrnu. V nohách mají už 1200 kilometrů přes Slovensko a Ukrajinu, nyní se zastavily v Rumunsku. Před nimi leží Karpatský oblouk, obtížný neznačený terén, medvědi a pastevečtí psi. Pokud chcete je a Josefínku na této cestě podpořit, můžete si adoptovat kilometry ve sbírce na Doniu.
.jpg)
Otestovat limity, mít zdravý vztah a navíc někomu pomoct. Viktorka a Lucka Kubínovy.
Proč jste se vydaly cestu?
Lucka: Jednoho dne jsem stála s rukama ve dřezu a přišla moje dcera a zeptala se mě, zda bychom si nedaly nějaký přechod hor? Pak se zamyslela a navrhla Karpaty. Vytáhla jsem ruce z vody a řekla jsem, proč ne.
Viky: V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Jen jsem to tak plácla do větru.
Lucka: Viki ale věděla, do čeho půjde. Jezdíme do rumunských hor každý rok, ale nikdy jsme nebyly takhle dlouho, na tři měsíce. Vždycky to bylo maximálně 14 dní v horách. S Viki takhle jezdíme už od jejích deseti let.
Tahle cesta je však výjimečná svojí délkou. Na co jste zatím narazily?
Viky: Myslím, že nám to oběma může hodně dát. Už teď vidím, že jsem se v něčem změnila k lepšímu, zároveň ale vnímám, že je to takové odpojení se od světa. Tři měsíce už je delší doba. Nejvíc postrádám svoje kamarády, spojení se spolužáky. Sice si můžeme občas zavolat, ale nemůžeme se vídat každý den, jak jsem byla zvyklá.
Lucka: Ani jedna jsme nevěděly, co to bude obnášet. Jsem člověk, který je rád v divočině, takže je to svým způsobem naplnění. Zpočátku se mi ani po nikom nestýskalo, teď už ale myslím na lidi, nejenom v rodině. Chybí mi spojení s domovem, chybí mi můj pes. Neřeším nekomfort nebo námahu, to nás netrápí. Teď jsem však narazila na limity svého těla, moje noha po dvanácti stech kilometrech řekla, že chvíli potřebuje oraz. Na druhou stranu, když si jednou za čas zaplatíme nějaké ubytování, dokážeme ocenit komfort. Spát v posteli je luxus, dát si sprchu… Doma je to všechno automatické, tady z toho máme pořádnou euforii. Druhou věcí je možnost spát v bezpečí. Když spíme venku ve stanu, jsem dost na stráži kvůli medvědům i různým lidem, kteří se v horách pohybují. Když můžeš usnout v posteli a víš, že ti nikdo nebude okusovat nohu, je to úžasný.
Jste dvě ženy na cestách, můžete se dostávat do různých situací…
Lucka: Zatím jsme neměly žádný problém. Všichni lidé byli vždycky uctiví a žádní chlapi na nás nic nezkoušeli. Pravda je, že všichni koukají, protože vidí dvě holky s obrovskými batohy. Na Slovensku to ještě šlo, tam jsou na turisty zvyklí, ale na Ukrajině už nás všichni zastavovali a vyptávali se. Lidé nechápou, proč nejedeme autem a proč jdeme tolik kilometrů pěšky.
Vaše cesta má i dobročinný přesah. Pro koho ještě – kromě sebe – jdete celou trasu?
Lucka: Vyplynulo to až časem, když jsme cestu začaly plánovat. Říkaly jsem si, že by bylo hezké dát tomu nějaký další rozměr. Viki už roky chodí na jezdecký kroužek a nedávno tam začali z Náchoda vozit holčičku Josefínu, která je po mozkové obrně a jízda na koni jí dělá moc dobře. Chtěly jsme jí pomoc a rodiče byli svolní. Založily jsme tedy sbírku na Donio. Lidé si mohou adoptovat naše kilometry.
Na co přesně je pomoc určená?
Sbírka je určená na muzikoterapii pro Josefínu. Samy jsme viděly, jak jí to pomáhá. Když jezdí na koni, jede s ní muzikoterapeutka, která jí zpívá. Josefína je po mozkové obrně a je pořád v křečích. Hudba je to jediné, co jí pomáhá křeče uvolnit. Viděly jsme, jak se po intenzivních muzikoterapiích zlepšuje, dokonce se trochu rozmluvila, říká základní slova, dokáže uchopit předměty, to dřív nebylo. Poznaly jsme, že ta hudba to dokáže, je to úžasné. Proto jí chceme pomoct.
Co přináší cesta vašemu vztahu máma-dcera? Cesta může být i ponorka, tak jak to zvládáte vy?
Viky: Zatím toho moc nelituju, že jsme vyrazily společně. Už jsme se teda párkrát pohádaly, ale kvůli blbostem. Jinak si myslím, že nás to hodně spojuje. Obě máme rády hory a užíváme si to spolu. Je to hezký čas strávený společně.
Lucka: Já jsem úplně nadšená. Ani bych neřekla, že jsme se pohádaly. Musím říct, že teď poznávám svoji dceru a začínám ji vidět jako ženu, doteď pro mě byla spíš dítě. Je to takový zvláštní přerod a tohle je pro mě to nejdůležitější z celé cesty. Jsem šťastná.
Vy máte právě teď za sebou 1200 kilometrů. Co vás ještě čeká?
Lucka: Tělo teď řeklo, že musíme zastavit. Dostala jsem zánět šlach a nevím, jestli se to vyřeší během pár dnů, nebo budeme cestu muset odpískat. Zdraví je na prvním místě a my jsme si na začátku řekly, že nebudeme nic riskovat. Na druhou stranu Viki je ten tahoun, kvůli ní se snažím to vyřešit, abychom mohly pokračovat. Ale nevím, jak to dopadne. Uvidíme za pár dní.
Pokud se noha zklidní, co vás ještě čeká?
Lucka: Máme před sebou ještě nejméně 1000 kilometrů, celá trasa má zhruba 2200 až 2300 km. Trasa totiž není v Rumunsku oficiálně značená, každý to chodí, kudy chce tak, aby se dotknul těch nejdůležitějších pohoří. Na Slovensku to bylo jiné, tam jsme šly po Cestě hrdinů Slovenského národního povstání, kde je nutné jít po značce. Tady je trochu víc svobody, takže uvidíme, kolik to nakonec bude.
Jdeme přes celé rumunské Karpaty, celý oblouk. Tady to teprve začíná být obtížné. Je to především o terénu, absenci turistického značení, na většině území tady nic není. Je tu také dost medvědů, ale asi největší problém jsou pastevečtí psi. Je skvělé, že tady pastevectví jede, díky nim hory vypadají tak jak mají vypadat, ale několikrát denně narážíme na smečky pasteveckých psů. Máme s tím zkušenosti už z minulých let a vznikají zajímavé situace.
Jak to řešíte?
Pořád máme turistické hole v ruce, to je první bariéra mezi námi a psy. Stáda se snažíme už zdálky obcházet, vůbec mezi zvířata nechodíme. Pokud je to možné, navazuju oční kontakt s bačou nebo na něj zavolám. Ve chvíli, kdy už o nás ví, psy si ohlídá. Když je nejhůř, máme sprej na medvědy, i když bych ho použila na psy fakt nerada. Máme i paralyzér. Když je nejhůř, člověk to musí použít.
Co vidíte na konci cesty?
Lucka: Osahala jsem si hranice svého těla a své duše už teď. Nemusím dojít až nakonec, zjistila jsem o sobě spoustu věcí, které člověk během běžného dvoutýdenního treku nezjistí. To mi úplně stačí. Zásadní je pro mě vztah s Viki. Díky tomu, jak jsme se teď poznaly, bych řekla, že bude zdravý.
Viky: Mám to hodně podobně jako mamka. Dost jsem si otestovala limity už za měsíc a půl a už vím, co všechno moje tělo dokáže vydržet a přijde mi super to vědět. Kdybych to dokázala ujít celé, přijde mi to hustý. Dřív jsem si říkala, že je to obyčejný, ale kdybychom to dokázaly, byla bych jedna z nejmladších, co to kdy přešel. To mě hodně motivuje.
Lucka: Jinak na konci vidíme dvakrát café latté a velký kopec zmrzliny. Abychom v tom pořád nehledaly jenom tu hloubku. (smích)
Více o sbírce se dozvíte ZDE.
Lucku a Viky můžete sledovat na FB profilu.
