Dobrodružství, svoboda, nezávislost. To byla životní témata Emericha Ratha
Nemá české kořeny a češtinou nevládne jako svým mateřským jazykem. Přesto napsal knihu o Emilu Zátopkovi, žokejce Latě Brandisové a nyní se vydává po stopách broumovské sportovní legendy Emericha Ratha. Jak se píše o Emerichovi a kdy se můžeme na jeho biografii těšit? Zeptali jsme se britského spisovatele, novináře a popularizátora běhání v přírodě Richarda Askwithe, který přicestoval na Broumovsko, aby se zúčastnil Běhu Emericha Ratha a nasbíral další materiál pro svou novou knihu.
.jpeg)
Kvůli českým sportovcům jsem se začal učit česky. Richard Askwith
Odkud pramení váš zájem o Emericha Ratha a obecně české sportovce?
Odjakživa jsem se zajímal o běhání a věnoval jsem tomuto tématu i několik knih. Byl jsem požádán, ať napíšu knihu o Emilu Zátopkovi, a tak jsem se v roce 2014 dostal poprvé do Česka. Spřátelil jsem se s celou řadou lidí, poznal jsem Danu Zátopkovou, a dokonce se začal učit česky. Kniha vyšla pod názvem Dnes trochu umřeme: Vzestup a pád Emila Zátopka (česky 2017). Česky jsem se do jejího dokončení sice plynně nenaučil, ale zůstal jsem v kontaktu s českými přáteli.
Později jsem se doslechl o žokejce Latě Brandisové. Její příběh mě zaujal. Zvědavost mě pudila, abych se o ní dozvěděl něco víc. Kontaktoval jsem její žijící příbuzné, seznámil se s nimi a postupně shromažďoval informace, až se z nich zrodila kniha, kterou jsem nazval Nezlomná (s podtitulem Hraběnka, která se postavila nacistům ve Velké pardubické, nejnebezpečnějším dostihu na světě, česky 2019, pozn. red.).
Spojil jsem si ho nejdřív výhradně s lyžováním, což pro mě coby Angličana není nijak atraktivní sport.
Postupně za mnou začali přicházet další a další lidé, abych napsal knihu o Emerichovi, to prý je zajímavá osobnost. Ale upřímně, mně se tak zpočátku vůbec nejevil. Spojil jsem si ho nejdřív výhradně s lyžováním, což pro mě coby Angličana není nijak atraktivní sport. Přesto jsem pokračoval v bádání a pronikal hlouběji do Emerichova výjimečného příběhu a dobového kontextu. Poslední tři roky jsem zasvětil shromažďování informací, cestování po celé České republice a setkávání s lidmi, kteří třeba Emericha potkali, když byli ještě malými dětmi.
Zdá se, že se v poslední době Emerich Rath konečně začíná vynořovat ze stínu, do kterého byl odsunut za minulého režimu. Na co se při vykreslování jeho života soustředíte vy?
Po celém Česku žije množství lidí, kteří se snaží shromažďovat informace o Emerichovi, ale většinou se jedná o úzce vymezené téma. Například v Dobrušce jsem narazil na člověka, který je vegetarián a má nepřeberné množství materiálů k Emerichovi a jeho vegetariánství, v Krkonoších narazíte na badatele, kteří zase vědí všechno o Emerichovi a jeho vztahu k horám, samostatnou kapitolou je tramping. Je toho mnoho, co je potřeba spojit dohromady. Já osobně považuji za jeho životní témata dobrodružství, svobodu, nezávislost a zachování si vitality do stáří. Tím mě velice inspiruje, a o tom bude i má kniha.
Rathovou další předností bylo, že dokázal nadchnout děti ke sportování. Pořádal nejrůznější akce a soutěže. A sám si pohyb a sportování obrovsky užíval. Zmínil bych třeba Olympijské hry v Londýně, kde Emerich zaběhl maraton. Na stadionu, kde závod finišoval, se přímo uprostřed nacházel plavecký stadion. Když Emerich obkroužil závěrečné kolečko, skočil do bazénu a přeplaval jej.
K jakým zajímavým objevům vás dosavadní bádání přivedlo?
Rád bych zmínil dva momenty. Když Emerich Rath (v roce 1962, pozn. red.) zemřel v domově důchodců ve Stárkově, začaly tam z celé republiky, ale třeba i Anglie přicházet dopisy. Jeho přátelé se v nich dotazovali, co se s Emerichem stalo, že o něm dlouho nic neslyšeli a zda je v pořádku. Přátelství pro něj byla nesmírně důležitá.
Utkvěla mi rovněž má první návštěva v Broumově. Setkal jsem s člověkem, který si Emericha pamatoval z dob svého dětství, kdy chodil navštěvovat svého strýce do stejného domova důchodců, kde byl také Emerich. Ten se pořád snažil jeho strýce přesvědčit, ať spolu utečou oknem ven a jdou sáňkovat. Chtěl se odreagovat, být v pohybu a v přírodě, ne jen ležet na pokoji.
Podařila se vám rozluštit záhada, kde je Emerich Rath pohřbený?
Nikoliv. Podle mých informací byl uložený k poslednímu odpočinku na motolském hřbitově v Praze. Jeho ostatky měly přijít do hrobu k Václavu a Libuši Fajglovým, jeho přátelům. Hřbitov jsem navštívil, nicméně se ukázalo, že nevedou žádnou evidenci a není způsob, jak to ověřit.
Musel jsem pročíst stovky a stovky novinových článků a zmínek o sportovních akcích z celého světa.
Jak daleko jste zatím pokročil s psaním?
Mám zpracovanou zhruba první třetinu jeho života, což byl mimořádně náročný úkol. Musel jsem pročíst stovky a stovky novinových článků a zmínek o sportovních akcích z celého světa. Následující etapa jeho produktivních let je nesmírně zajímavá. Emerich se stává veřejnou osobou, pak přichází válka, Rath je zatčen nacisty. Neméně napínavá jsou i 50. léta, z nichž se dá dohledat množství materiálů v archivech StB. Čeká mě ještě dlouhá cesta, ale cítím, že ji zvládnu.
Stanovil jste si vy sám nebo váš britský nakladatel termín dokončení knihy?
Rád bych měl hotovo do konce roku, ale to už je celkem brzy (smích). Spíš to vidím až příští rok. Rád bych touto cestou vyzval kohokoliv, nejen na Broumovsku, kdo má o Emerichovi nějaké informace, aby se mi ozval na e-mailovou adresu: richardaskwith@mac.com. Psát můžete i česky.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
