Jako trenérka jsem docela ostrá, říká Věra Veselovská
Věra Veselovská je neodmyslitelnou součástí broumovského gymnastického oddílu. Její trenérská kariéra započala právě před 50 lety. „Nějakou metu, které bych jako trenérka chtěla dosáhnout, už nemám, ale plánuji trenérskou činnost dělat tak dlouho, dokud tam ,dolezu‘,“ říká žena, které rukama prošla nejedná gymnastická naděje.
.jpg)
Jaký je to pocit slavit tak významné jubileum?
(smích) Já na ty jubilea moc nejsem, to je práce mojí kolegyně Evy Procházkové, že na to upozornila, já bych si jinak vůbec nevzpomněla, ani svoje narozeniny nějak extra neslavím.
Je přesto něco, co vám při zpětném ohlédnutí vyskočí na mysl jako první?
Těch věcí je víc. Jednou se mi třeba stalo, že mě potkala moje bývalá svěřenkyně a moc mi děkovala, že se díky mně dostala na sportovní školu. Musím říct, že to mě opravdu zahřálo u srdce a řekla jsem si, že jsem to přece jenom nedělala zbytečně. Loni se nám pak s gymnastkami podařil velký úspěch. Probojovaly jsme se až na Mistrovství republiky, kde jsme se díky Emílii Rojkovičové rozhodně neztratily. (Psali jsme ZDE, pozn. red.)
Dá se říct, že Emílie byla největší talent, který vám prošel pod rukama?
Těch talentů bylo víc, například Kristýna Šemberová, ta se nebála, byla šikovná. Když ale odešla na školu do Hradce, přestala se gymnastice věnovat. To je častý jev, dívky odejdou na jinou školu a s gymnastikou nepokračují. Navíc přijde puberta, to je velký zlom, děti začne zajímat něco jiného, víc jim najednou vadí ta tělesná dřina.
Časem jsem navíc zjistila, že děti víc táhne nářadí než švihadla.
Začínala jste i vy jako gymnastka?
Ano, ale dělala jsem moderní gymnastiku, ne sportovní. Cvičila jsem se švihadlem, hromadné skladby a podobně. Původně jsem chtěla moderní gymnastiku vést, jenže k tomu je potřeba hudba a tenkrát byl k dispozici leda kotoučový magnetofon a sehnat pořádný hudební podkres bylo skoro nemožné. Časem jsem navíc zjistila, že děti víc táhne nářadí než švihadla, tak jsem začala se sportovní gymnastikou.
Kdo vás ke gymnastice přivedl?
Jitka Krásná, která je o dvacet let starší než já. Pořád ale cvičí, a to v Polici nad Metují. To byla moje první trenérka, která mě ke gymnastice přivedla.
Vídáte se ještě?
Vídáme. Jezdím za ní, když potřebuji s něčím poradit, vezmu s sebou třeba i holky z oddílu. Jitka je přece jenom zkušenější a šikovnější. Občas se potkáme na závodech, zkrátka zůstáváme v kontaktu.
Jaká jste trenérka?
Přiznám se, že docela ostrá. Gymnastika je náročný sport a já chci, aby se dívky něco naučily.
Co na hodinách gymnastiky učíte?
V první řadě musí dívky posilovat. Posilovat a zpevňovat tělo, to je naprostý základ, holky musí být pevné jako skály. Střed těla, boky, hlavně ruce. Holky to sice nebaví, ale bez toho to opravdu nejde. V místní spořilovské hale k tomu máme různé posilovací nářadí.
Odradí to některé dívky?
Většinou je to neodradí. Ano, jsou tam i takové, které přebíhají z jednoho kroužku do druhého. Ty většinou nevydrží, ale ostatní ano. Jiná věc je, když se dívky ve starším věku začnou bát, např. když musí udělat salto vzad. Ideální je věk kolem šesti, sedmi let, tam jsou děti zvídavé a mnohem méně bojácné. Proto také do oddílu bereme děti těsně před školou, horní hranice je 10 let, starší už přijímám nerada.
Kde pak můžou dívky pokračovat?
Moc dalších možností v okolí není, to je pravda. Je ale třeba říct, že my neděláme klasickou sportovní gymnastiku v tom smyslu, že by metou byla olympiáda. Náš oddíl je něco jako Sokol, kam chodíme dvakrát v týdnu. Protože kdybychom chtěly dělat závodní gymnastiku, tak se musí dřít každý den, na což nejsou podmínky, navíc děti mají většinou i řadu dalších kroužků.
Jaké konkrétní disciplíny nacvičujete?
Dívky cvičí na hrazdě, prostná na koberci, což jsou třeba hvězdice nebo salta. Pak mají přeskok a kladinu, u menších dětí je to lavička, kde se mají možnost trochu otrkat.
Největší dřina je hrazda, tam je opravdu potřeba ta síla.
Co je nejnáročnější?
Holky se nejvíc obávají kladiny. Největší dřina je však hrazda, tam je opravdu potřeba ta síla. Nejvíc dívky naopak baví přeskok.
Kluci k vám nemůžou?
Na to bohužel nemáme vybavení. Kluci potřebují jiné nářadí, bradla, koně atd.
Je o kroužek v Broumově zájem?
Vždycky byl. Letos jsme to poprvé měli slabší, ale běžně je u nás 15 až 17 dětí, což je ideální počet k tomu, abychom se jim mohly poctivě věnovat.
Kdo jsou vaše kolegyně?
Zmínili jsme Evu Procházkovou. Druhou kolegyní je Radka Archlebová, která je mojí bývalou žačkou. A to mě taky těší, že ačkoli už jí je padesát, tak pořád udělá výmyk (smích).
Jak náročná je příprava na gymnastické závody?
Velmi náročná. Před soutěžemi zvyšujeme tréninkové dávky. Nejtěžší je „natlouct“ do holek správné držení těla. To je základ, na kterém soutěžní poroty nejvíc staví. Každé ohnutí znamená nemilosrdnou srážku bodu.
Sledujete gymnastiku v televizi?
Ráda bych, ale na tradičních televizních programech ji moc nevysílají, což mě mrzí.
Co vaše další zájmy?
Dlouhé roky pracuji ve Slovanu Broumov, ve výboru. Chodím cvičit, hraji golf, samozřejmě jenom amatérsky (smích).
Je něco, čeho byste ve své trenérské činnosti ještě chtěla dosáhnout?
Asi ne, ale plánuji trenérskou činnost dělat tak dlouho, dokud tam „dolezu“. (smích)
Autor je spolupracovníkem redakce.
