Kilo a čtvrt příběhu o Hanuši Wihanovi. V Polici proběhne křest knihy o slavném rodákovi
Slavný violoncellista a člen proslulého Českého kvarteta, přítel světových skladatelů a rodák z Police nad Metují. Hanuš Wihan své rodné město opustil v ranném věku a brzy vyletěl do světa, aby se v 33 letech vrátil do Prahy, pro níž se stal záhy senzací. Právě o něm napsal Pavel Frydrych knihu s názvem Vysocí muži jen neradi tančí, jejíž křest proběhne v sále ZUŠ v Polici nad Metují ve čtvrtek 4. června od 18 hodin. Ukázky z knihy přečte sám autor a Ida Jenková, křest doprovodí pedagog a violoncellista Tomáš Strašil.
15 let bádání, jehož výsledkem je nová kniha. Pavel Frydrych
Proč jste se rozhodl napsat knihu o Hanuši Wihanovi. Čím je jeho osobnost zajímavá?
Samozřejmě tím, že se narodil v Polici nad Metují. To byl ten hlavní impuls, proč jsem se do knihy pustil. Pak přišly ještě dva další impulsy. Tím prvním je seznam jeho kamarádů – patřil mezi ně Richard Wagner, Richard Strauss, Antonín Dvořák, Petr Iljič Čajkovskij, Josef Suk, Oskar Nedbal..., samá nádherná jména. Seznam samozřejmě pokračuje i hudebníky, které dnes už veřejnost nezná.
Druhou věcí bylo, že Hanuš Wihan, aniž by měl nějaké pedagogické vzdělání, během svého krátkého působení na pražské konzervatoři položil základy výuky komorní hudby, na nichž se dodnes staví. I když je fakt, že jeho metody byly velmi svérázné. Například jednomu z jeho žáků jménem Emanuel Kolář – opravdu jsem o něm nenašel žádnou zprávu kromě toho, že chodil do violoncellové třídy k panu profesoru Wihanovi – spolužáci napočítali, že během jedné hodiny schytal 36 pohlavků (smích).
To bylo tehdy asi zvykem trestat žáky, nebo ne?
Dá se předpokládat, že to zřejmě přesahovalo obvyklou míru, když si to jeho spolužáci pamatovali. Na druhou stranu udělal třeba to, že když ráno viděl z okna děti, jak jdou bosé do školy, dojel do Prahy, nakoupil šedesát párů bot a poslal je do školy v Brandýse nad Orlicí, kde tehdy bydlel, se vzkazem, že děti nemohou chodit do školy bosky. I tohle byl Hanuš Wihan.
Mohl byste ho více představit pro ty, kteří ho neznají?
Hanuš Wihan se narodil v Polici nad Metují 5. června 1855, ale už ve čtyřech letech se s rodiči přestěhoval do Kostelce nad Orlicí a později do Nymburka. Podle všeho už se tu nikdy neobjevil. I když je to za mě nejvýznamnější rodák, Police pro něj zřejmě byla jen jménem v rodném listě. Poté vystudoval konzervatoř a 15 let působil v německy mluvících zemích. Nejvíc času strávil jako člen orchestru barona Schwarzenburga a osm let hrál v Královské dvorní kapele v Mnichově. V roce 1888 se vrátil do Prahy, to mu bylo 33 let. Nastoupil jako profesor do violoncellové třídy na pražské konzervatoři a od roku 1890 vedl ansámblovou hudbu, jak se tehdy říkalo. Ze svých studentů vytvořil kvartet, který později přijal jméno České kvarteto. Později se sám stal jeho členem. Vydržel v něm 20 let a za tu dobu absolvoval více než dva tisíce koncertů. Byli nesmírně populární, v Německu bychom marně hledali větší město, v němž by nehráli. České kvarteto byl opravdu neskutečný fenomén, trochu je přirovnávám k Rolling Stones. Pořadatelé a mecenáši se předháněli a přepláceli je, aby u nich zahráli. Velmi oblíbenou destinací bylo Holandsko, někdy ho objeli i dvakrát dokola a pokaždé bylo vyprodáno. Hráli ale i na Kavkaze, koncert v Cařihradě jim překazil ramadán… Koncertovali také ve švédském Göteborgu, což byl Wihanův splněný sen, protože Göteborg je spojený s Bedřichem Smetanou a zahrát si v něm, bylo pro Wihana ctí.
Antonín Dvořák: Musí to být vytištěno přesně podle mě, i kdyby přítel Wihan chtěl nějaké změny.
S kým z výše zmíněných hudebníků se Hanuš Wihan přátelil nejvíce?
Velké přátelství měl s Antonínem Dvořákem. Wihan byl ale ve své podstatě cholerik a s Dvořákem se pohádal kvůli violoncellovému koncertu, který mu Dvořák věnoval. Emoce zřejmě brzy vychladly, ale mě se moc líbí představa, že se u jednoho stolu potkaly tyto dvě „tvrdé palice“. Dvořák měl samozřejmě poslední slovo. Dokonce, když se ten koncert tisknul, tak Dvořák psal do Německa nakladateli, že to musí být vytištěno přesně tak, jak mu to posílá, i kdyby třeba přítel Wihan chtěl nějaké změny.
Wihan ten koncert ale dlouho nehrál, nemohl na jeho premiéru najít čas kvůli svému vytížení. Měl ho pak hrát v Praze, ale tři týdny před koncertem mu dráhy rozbily violoncello… Nakonec ho hrál dvakrát v Holandsku a jednou v Budapešti, kde ho dirigoval sám Antonín Dvořák. Jedná se o koncert pro violoncello a orchestr h moll, opus 104. Hraje se dodnes, hrají ho violoncellisté velkých jmen a je považován za jeden z nejkrásnějších violoncellových koncertů. Dokonce Johannes Brahms Dvořákovi napsal, že kdyby věděl, že se dá violoncellový koncert takhle napsat, napsal by ho taky.
Je vidět, že jste se do života Hanuše Wihana ponořil důkladně. Koneckonců, vaše kniha o něm váží kilo a čtvrt! Jak jste s tím příběhem pracoval?
V příběhu jsou dvě roviny. Ta stěžejní sleduje chorologicky Wihanův život a mezitím mám nějaká intermezza, v nichž se setkává jeho poslední soukromý žák Bohumil Heran, což byl mimochodem také skvělý violoncellista a pozdější profesor JAMU, a sochař Josef Marek z Nového Města nad Metují a připravují odhalení Wihanovy pamětní desky v Polici nad Metují. Občas do toho vstupuju já jako vypravěč. Na závěr jsem si dovolil přidat text o tom, jak se mi s Wihanem žije. Jinak se jedná se o životopisný román, který má 672 stran a vydalo ho nakladatelství Pavel Mervart.
A jak se vám s Wihanem žije?
Moje žena už má okolo hlavy svatozář, šetříme díky tomu elektrickou energií, protože večer ani nemusíme svítit lampičkou při čtení (smích). Hanuš Wihan se nám opravdu nastěhoval do života, občas je to až úsměvné.
Jak dlouho jste knihu psal?
Psal jsem to s dvěma přestávkami šest let. Bádáním o Wihanovi už jsem však strávil 15 let. Pomohlo mi hodně České muzeum hudby, dal jsem dohromady téměř 900 novinových článků, které se týkají Wihana nebo Českého kvarteta. Využíval jsem i další archivy v Německu a začal jsem si budovat Wihanovskou sbírku, takže mám dost jeho fotografií, korespondence, a dokonce mám jeho cestovní pas. Část obrazového materiálu jsem využil v nové knize. Jsou tam též věci, které mi velice laskavě zapůjčila praneteř Hanuše Wihana paní Průchová, za což bych jí chtěl moc poděkovat.
Kniha má titulek Vysocí muži neradi tančí. Proč se tak jmenuje?
Wihan podle všeho určitě tančil, tehdy to patřilo ke společenské výbavě i povinnostem. Vysoký nebyl, byl spíše malý a kulatý, ale ten název se spíš dá chápat tak, že ten menší a kulatější kluk z malého městečka byl velikým umělcem. Přerostl své prostředí, i díky tomu, že ho formovalo Německo. Musel zároveň zkousnout i nějaké věci, které se mu nelíbily. Takže ten název je jistou parafrází toho všeho. Název mě napadl jednou při procházce s našimi psy, když jsem si zrovna povídal s panem Wihanem…
Koho se chystáte nastěhovat si domů příště?
(Smích.) Já nevím. Možností je hodně, před vraty nám stojí docela zástup. Pokud si sem však někoho zase nastěhuju, bude to určitě nějaký rodák z Police či někdo, kdo měl k Polici vztah. Zatím přemýšlím, koho si pozvu dál. Wihan mě však ještě neopustil.
Historické fotografie shora: Hanuš Wihan, Fr. Ondříček, Josef Wihan a neznámý muž (František Ondříček byl houslista, v té době mu říkali "Král houslí" a syn Paganiniho dokonce pro F. Ondříčka otevřel otcovu hrobku a Ondříček si odnesl několik Paganiniho vlasů. Fotografie je u zříceniny hradu v Brandýse nad Orlicí, kde bydlel jak Wihan, tak i Ondříček. Josef Wihan je Hanušův mladší bratr, učitel a posléze ředitel školy v Železném Brodě.)
Plakát s pozvánkou na koncert Českého kvarteta.
H. Wihan, J. Suk, neznámý, K. Hoffmann cca 1910, na náměstí v Turíně
Cestovní pas Hanuše Wihana
