Potlesk diváků je neuvěřitelný tahoun
Znovuoživený divadelní soubor J. K. Tyl Meziměstí oslaví příští rok 25 let svého fungování. Podle čeho vybírají divadelníci své inscenace? Jakým výzvám při zkoušení čelí? A zažili někdy nečekanou situaci, na kterou dodnes vzpomínají? Zeptali jsme se principála souboru Jana Kašpara z Meziměstí.
.jpg)
Představení Láska, sex a žárlivost sklidilo v nedávné době úspěch na divadelní přehlídce Hrom do Police. Čím si podle vás získalo porotu?
To bychom také rádi věděli (smích). Těžko se to určuje, protože co porota, to originál. Kdybychom jeli na jinou soutěž s jinou porotou, tak jsme mohli skončit úplně jinak. Je to o individuálním přístupu poroty – jak se jim to líbí, jaký mají názor na amatérské divadlo a podobně.
Když jste hru vybírali, čím vás oslovila?
My vybíráme hru podle několika pravidel. Podle věkového obsazení našeho souboru, jaké máme rozložení můžu a žen a taky podle toho, kolik to stojí, protože autorská práva jsou dnes hodně drahá. Dalším aspektem je, aby hra byla komedie. Když se tyto podmínky sloučí, tak se výběr tak strašně zúží, že už si moc vybírat nemůžeme. Ale spíš by to byl dotaz na naši režisérku, která hru vybírala. Když nemůže po nocích spát, tak študuje a vybírá hry.
Co bylo při zkoušení inscenace největší výzvou?
Největší výzvou je scházet se. Zabere to hrozného času. A kdo divadlu nechce obětovat čas, tak nemá šanci se v amatérském divadle pohybovat. Konkrétně u tohoto představení asi žádná speciální výzva nebyla. Je to typ komedie, na který jsme zvyklí, takže víme, do čeho jdeme.
Jak často se takhle scházíte?
Nacvičujeme celý rok a pokud nám to vyjde, tak se scházíme dvakrát týdně. Samozřejmě je to nepravidelné. Většinou je to o dohodě a někdy nám to nevyjde. Sejdeme se jednou, pak se měsíc nevidíme a čím víc se blíží premiéra, tím více se scházíme, včetně sobot a nedělí.
Stala se vám při některém představení nějaká vtipná nebo nečekaná situace, na kterou dodnes vzpomínáte?
Jsou samozřejmě vtipné i nevtipné situace, na které se nezapomíná. Jedna z těch horších, která nebyla vůbec vtipná, když nám zkolaboval přímo na jevišti kolega a museli jsme přerušit představení. Potom když má někdo zdravotní problémy a místo na jevišti tráví čas na záchodě, to se taky stává (smích). A ti, co zůstanou na jevišti, se tam pak dost potí, protože minuta je obrovsky dlouhá. Když člověk nepřijde na jeviště ve chvíli, kdy má přijít, vy pak nevíte, co máte dělat. Svou řeč jste už řekli a teď musíte plácat páté přes deváté a divák by neměl nic poznat. Samozřejmě když pak někdo zapomene text, nebo se sám „odbourá“, tak u toho se baví i diváci.
Kolikrát do roku s inscenacemi vystupujete?
Většinou se to pohybuje v průměru kolem dvaceti repríz. Na soutěže jezdíme tak dvakrát, třikrát za rok, to je pevně dané. Ale jezdíme i individuálně hrát do různých divadel po celém regionu.
Liší se publikum v různých městech, nebo humor funguje všude stejně?
Liší se hodně. Tam, kde mají amatérské soubory, tam jsou na amatéry zvyklí. Tam většinou i chodí víc lidí. Ale zjistili jsme, že nejvděčnější publikum je na malých vesnicích, kdy je to pro ně kulturní událost jednou za x let. Tam jsou nadšení a nadšeně tleskají. Jezdíme i do větších měst, kde už jsou náročnější diváci, zvyklí spíš na profíky. Mockrát už se nám ale stalo, že za námi po představení přišli a říkali: My už jsme tuhle hru viděli od profíků, ale kam se na vás hrabou.
A překvapila vás někdy reakce diváků?
Je to divadlo od divadla. Víme, kde se budou smát lidi určitě a tím jsme si jistí. Jsou ale místa, kde to nečekáme a říkáme si pak, čemu se smáli? Jsou taky úseky, kde se všichni smějí všude stejně, a úseky, kde se nesmějí vůbec a je to mrtvé a nevede se. Pak nám ale diváci řeknou: My jsme bavili… Ale neumí se třeba smát nahlas. Většinou v publiku musí být někdo, kdo ostatní rozesměje.
Jak vypadá běžná zkouška vašeho souboru?
Většinou to probíhá tak, že někdo si naleje kafe, někdo víno, další si jde pro pivo. Zkouška má začít v pět a začíná o půl šesté (smích). Záleží, v jaké fázi příprav hra zrovna je. Když už herci znají texty, tak ladíme umístění – ty půjdeš sem, zvedneš ruku tady, nohu dáš sem… Taky se občas stává, že se něco naučíme a režisérka řekne: To je blbý, uděláme to jinak. A pak se to předělává.
Divadelní soubor J. K. Tyl Meziměstí patří mezi stálice amatérského divadla. Co podle vás stojí za tím, že se vám dlouhodobě daří udržet kvalitní soubor i chuť tvořit?
Já myslím, že to není o nikom jiném než o lidech. Alfa a omega je režisérka souboru, která to z lidí dokáže vytáhnout a potom taky lidi musí být ochotní to ze sebe nechat vytáhnout. Máme mezi sebou herce, kteří to táhnou už přes dvacet let a vědí, jak na to. Hrajeme typy komedií, které jsou pořád stejné, takže prostě asi už víme, jak na to.
Co je pro vás nejnáročnější v roli principála souboru a co vás naopak nejvíc těší?
Nejproblematičtější je asi dát všechno dohromady. Udržet to v chodu a domluvit termíny… Každý má svoje rodinné problémy, má svůj volný čas, takže najít společný termín je vždycky náročné. A nejvíc mě těší asi to kamarádství. A taková věc, jako je právě Police. Když někam jedete a máte úspěch, tak potlesk je neuvěřitelný tahoun. Už několikrát jsme říkali, kašleme na to, už toho máme dost. A potom přijde právě takovýto den a zase vás to nakopne a jedete dál.
Jak dlouho soubor J. K. Tyl funguje?
Teď v březnu to bylo 95 let. Po revoluci, myslím v roce 1991, se starý soubor rozpadl, a my jsme ho obnovili v roce 2002. Příští rok budeme slavit 25 let.
Už přemýšlíte o nové inscenaci?
Ano, minulý týden jsme dostali od režisérky dotaz, kdo bude pokračovat. Teď čekáme na odpovědi. Ale pokaždé sháníme nové herce. Nikdo nechce hrát, obzvlášť mladí. A co budeme hrát příště, je zatím ve hvězdách.
Kolik členů soubor aktuálně má?
Čtrnáct, i s řidičem autobusu (smích).
.jpg)