Já si nevybírám. Co je, to je, říká Marek Kovář

Text, foto, video: Jentl Hadašová, Michaela Mašková Sobota, 25. října 2025

Sdílet na:

Marek Kovář (43 let), kterému v práci nikdo neřekne jinak než Mareček, je považován za pořádného pracanta. Žije v azylovém domě Sociálního družstva Diakonie Broumov a každý den vykládá těžké pytle s vytříděným textilem či pomáhá v třídírně. „Já jsem s prací, co dělám spokojený. Já si nevybírám, prostě co je, to je,“ řekl nám stručně muž se zářícíma očima.

Jsem spokojený. Marek Kovář

Když jsme pana Marečka navštívili v broumovské Diakonii podruhé, vykládal zrovna kamión plný těžkých pytlů s oblečením a dalších věcí určených k recyklaci. „Musíte počkat, až to dodělám. Teď na vás nemám čas,“ řekl nám skrze velkou kovovou klec, kterou do náklaďáku vysadil jeho kolega vysokozdvižným vozíkem. Klecí bylo nakonec několik, venku padal studený déšť, pan Mareček se však nezastavil. „Oni mi tady často říkají, ať to s prací nepřeháním, to víte, ty pytle jsou docela těžké, jde to na záda,“ vysvětloval skrze klec, do níž padal jeden pytel za druhým.

Do Broumova přivedla pana Marečka, který je původem z Trutnova, v pětadvaceti letech práce a bydlení. „Poradil jsem se s paní na pracáku a ta mi to tady doporučila. Jinak jsem práci měl, dělal jsem u okenářů, montovali jsme plastová okna, ale přišel jsem v Trutnově o bydlení,“ vysvětlil muž, který je původně vyučený papírník. „Chodil jsem do školy v Lánově u Vrchlabí na obor, který se zabývá výrobou papíru. Klidně bych to i dělal, ale byl tam špatný spoj z Trutnova a dlouhé dojíždění a bydlení v místě nebylo k sehnání.“

Pan Mareček sehnal bydlení v azylovém domě Diakonie Broumov. Nemá vlastní pokoj, má spolubydlícího. „Je to řidič, tak je většinou pryč, takže vlastně bydlím skoro sám. Nějaký svůj prostor tedy mám,“ říká s tím, že s ostatními na ubytovně docela vychází. „Já si dělám svoje,“ dodal.

Při první návštěvě nás pan Mareček vzal do třídírny. Nejdříve jsme však vyfasovali oranžové pracovní vesty, abychom byli v prostoru plném železných pojízdných klecí s oblečením lépe vidět a nepřišli k úrazu. Pan Mareček se hned ochotně chopil plných klecí a přesouval je mezi jednotlivými odděleními třídírny. Pokud totiž nevykládá auta či vagóny s nově přivezeným textilem, pomáhá na place. „Práce tady mě baví, já jsem rád na vzduchu i uvnitř a mám to sem blízko, když tu i rovnou bydlím. Jsem prostě spokojený. Já si nevybírám, prostě co je, to je,“ řekl s úsměvem.

Nejradši poslouchám muziku

Když zrovna nepracuje, zajde si rád na pivo. „Jdu, kam mě nohy zanesou. Třeba do Alky,“ usmívá se a říká, že také rád poslouchá písničky, kouká na televizi. Muziku má rád hodně: „Rád chodím na koncerty, mám rád Veronu, Kabáty a jezdím na různé fesťáky, tady anebo jezdím na koncerty do Uffa v Trutnově. Tam je to pěkný, tam si zajdu rád. Taky jezdím na koncerty do Prahy a každý rok jezdím na festival do Trutnova,“ prozrazuje.

Hudba je spolu s prací pro pana Marečka v životě hodně důležitá. Na otázku, co je pro něj v životě nejdůležitější, odpovídá: „Tyhlety koníčky, co mám.“ O žádné své vlastnosti, na kterou by mohl být hrdý, neví, ale lidé ho považují za kamarádského a také v práci si cení jeho pracovitosti. „Dost lidí mi tady říká, že jsem kamarádský a pracant a rád pomůžu!“

Pan Mareček patří mezi lidi, kteří nechodí k volbám. „K volbám nechodím, nikdy jsem nebyl,“ říká s tím, že nějaké zprávy však sleduje. „Koukám se normálně na Českou televizi nebo na zprávy na internetu,“ vysvětluje s tím, že má svůj internet v telefonu. 

Pan Mareček je se svým životem v Broumově spokojený. A co by si přál do budoucna? „To nevím, ono to přijde samo,“ uzavírá.

Podívejte se na video, které jsme s Markem Kovářem natočili ZDE.

Rozhovor vznikl v rámci projektu „Příběhy přehlížených lidí na česko-polské hranici“ podpořeném Journalismfund Europe ve výzvě Pluralistic Media for Democracy