Jednou za čas prostě musíte vypadnout z baráku, směje se Alena Hamplová
Celý život vařila – dětičkám ve škole, jak sama říká, nebo své rodině. Posledních dvacet let už si užívá důchodu, svého baráčku a zahrady, času s přáteli a rodinou. Minulostí nežije. „Člověk se musí přizpůsobit době, která je teď,“ říká Alena Hamplová (77 let) z Ruprechtic v dalším díle série Hlasy Broumovska.
.jpeg)
Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v roce 1948 tady v Ruprechticích, jen v jiném baráčku, než sedíme teď. Kousek nad školou, za potokem. Potom jsme bydleli nahoře na kopečku a pak jsem se přestěhovala sem a tady prožívám celý život. Vyrůstala jsem bez sourozenců, jako jedináček. Tatínek byl truhlář, pak dělal i s mamkou v JZD. Maminka pracovala i v Meoptě v Hynčicích. Na základní školu jsem chodila nejdřív v Ruprechticích, pak v Meziměstí. Na střední jsem jezdila do Hronova, obor kuchař-číšník.
Jak vzpomínáte na mladá léta?
Moc ráda… To byly krásné časy. Užívali jsme si. Nedělali jsme takové blbosti, jako dělají mladí dnes. Jako děcka jsme pořád lítali po vesnici, na hřišti, chodili jsme sousedům na jablíčka (smích). Měli jsme nádherné dětství i mládí a na intru to vůbec bylo úžasný. Měli jsme odbočku intru ve Václavicích a ty večerní jízdy vlakem na intr, na ty vzpomínám nejraději.
Jaké zážitky z téhle doby se vám vybaví?
První lásky. Moje první láska na intru byl jeden kluk ze třeťáku, pak už jsem začala chodit s Vlastou, kterého jsem si později vzala za manžela. Jezdil za mnou na motorce do Václavic a chodil na čaje na nádraží do Meziměstí, kde jsem tehdy dělala. Byla jsem v druháku, bylo mi šestnáct let. Tam jsme se dali dokupy. I když já jsem ho nejdřív nechtěla (smích). Ale pak jsme spolu začali chodit, čtyři a půl roku. V jednadvaceti jsme se vzali, ve třiadvaceti už jsme měli prvního syna Rosťu, v osmadvaceti druhého syna Romana.
A co mateřství, jak jste si ho užívala?
Krásně. Dříve nám o nic nešlo. My jsme měli mateřskou chvíli, chlapi vydělávali. Já jsem pak šla do Olivětína do jesliček vařit, Rosťu jsem si brala s sebou do jeslí. Poté, co se narodil Roman, jsem nastoupila do školy v Ruprechticích. A pracovala jsem tam skoro dvacet let, vařila jsem pro dětičky. Jiné povolání jsem v životě nedělala. Nestěžovali jsme si, jako v dnešní době, kdy každý říká „nemám čas, nestíhám“. Museli jsme vyvářet plíny, vařit pro chlapa… Dneska je to úplně o něčem jiném, všechno uspěchané, uhoněné.
Jezdili jste s dětmi po výletech?
Málo. Vlasta dělal na dráze, nebylo moc času. Dvakrát jsme s nimi byli v Bulharsku, to se jezdilo vlakem od dráhy. Strašných let jsme každý rok jezdili od dráhy na Úštěk, naše parta s dětičkama. To je takový tábor u Litoměřic, který tam mělo depo. Nejdřív stanový, pak chatkový. To byla pohodička – krásné mládí s krásnou partou. Pláž, rybník, koupání. Bylo tam nádherně, krásné desetidenní dovolené. Teď už to je ale prý kolik let k nepoužití, zarostlé. Já jsem tam od té doby nebyla.
Jak vás bavila vaše práce?
Bavila, moc. Celý život. A doteď vařím. Všechno, hlavně klasickou českou kuchyni. Rodina ke mně jezdí na svíčkovou. Když byly děti malé, tak jsem často i pekla, hodně jsem dělala palačinky, lívance, koláče. I dětem ve škole.
Jak vzpomínáte na tehdejší dobu?
Nevzpomínám. Minulostí nežiju. Člověk se musí přizpůsobit době, která je teď. Už nám o nic nejde. Nestěžuju si, jsem spokojená. Když něco potřebuju, tak si to koupím. Když chci někam jet, tak si na to musím ušetřit. Když je člověk sám, tak to není jednoduché. Ale za čtrnáct dní poletíme s holkami do Turecka. Posledních pár let takhle jezdíme. Pak budu doma, protože odjíždí sousedi, tak se jim budu starat o zahrádku. Možná pojedu i k sestřenici ke Karlovým Varům, ale to se ještě uvidí. Jinak nemám v plánu nic, já jsem nejradši doma, kolem baráku, odpočívám.
Jak trávíte svoje dny?
V létě hodně venku na zahrádce. Mám slepičky. V zimě to je takový „lankvrdování“, jak se říká. Ráda používám svůj milovanej tablítek (smích), stavím tam puzzlíky, sem tam nějakou hru nebo televizi. Se sousedkou dopoledne a odpoledne kávičku, to máme pravidelně. Sem tam do kina nebo na muzikál do Prahy – Tři mušketýři, Aida. Teď jsme byly s holkami na dva dny v Brně na „Tenorech“. To bylo úžasné. Musíte prostě jednou za čas vypadnout z baráku.
A v televizi koukáte třeba na zpravodajství?
Ne, vůbec. Nezajímá mě to. Než poslouchat, jak lidi pořád nadávají a rozčilují se… Koukám občas na kriminálky, staré filmy.
Co vám v poslední době udělalo radost?
Pravnouče. Tamhle ho mám na fotce, náš miláček Toníček. Narodil se v prosinci, večer přesně na silvestra. Vnukům jsem pořád říkala: Udělejte kluci něco, abych byla prabábou. Tak jsem se dočkala, radost veliká. Samozřejmě jsem to ořvala (smích).
