Jsem workoholik a potřebuju pořád něco dělat
Už od střední školy se věnuje truhlařině. Vedle dílny má malé hospodářství s mnoha zvířaty, zabývá se myslivostí a rybařením, rekonstruuje byt a na podzim chce kandidovat do zastupitelstva. Filip Schejbal (19) z Vernéřovic se doma rozhodně nenudí.
.jpeg)
Jak jste se dostal k truhlařině?
Můj táta i děda jsou truhláři, takže pokračuju už třetí generací. Chodil jsem na střední školu v Trutnově, obor truhlář. Tam jsem měl v prváku povinné praxe, od druháku do třeťáku už jsem pomáhal u taťky a u dědy tady, v truhlářské dílně ve Vernéřovicích.
Co pro vás znamená pokračovat v rodinném řemesle?
Když už tady máme vybudované nějaké jméno a děda s tátou už to dělají hodně dlouho, tak se na to dobře navazuje v tom, že máme i spoustu zakázek a pořád je co dělat. Vzal jsem to jako příležitost a možnost pustit se do něčeho známého, než shánět něco nového a nevědět, jestli se tam vůbec udržím, nebo ne. Pro mě to byla jedna z těch jednodušších variant.
Pamatujete si, kdy jste se rozhodl, že truhlařina bude vaše cesta?
Už odmalička jsem chtěl být farmářem, dělat něco s traktorem v hospodářství, měl jsem svoje záhonky. Děda byl zahradník, takže už jako malej jsem pořád něco zkoušel pěstovat. Pak jsem kolem sedmé osmé třídy začal chodit na brigádu sem do dílny, chytlo mě to, bavilo mě tvořit a uvědomil jsem si, že v tom chci pokračovat.
Co nejčastěji vyrábíte?
Nejvíc se zaměřujeme na schody, okna a dveře. Ale děláme i jiné zakázky – postele, pergoly, přístřešky, z dřeva se dá udělat ledacos. Musí na to být hlavně mašiny, čas a chuť se do toho vrhnout. A pokud by bylo něco komplikovaného, tak se raději včas rozhodnout a dát to někomu, kdo na to má lepší vybavení.
Jaký výrobek vám v poslední době udělal největší radost?
Teď zrovna vyrábíme vchodová vrata do broumovského kláštera, to pro mě bude asi největší výzva za celou tu dobu, co tady pracuju.
Co vás na práci se dřevem baví nejvíc?
Baví mě asi nejvíc to, že se dřevem se skvěle pracuje, vždycky to jde nějak opravit a upravit. Třeba když se něco špatně uřízne, tak se může vzít něco nového – sice to pak vyjde dráž, ale dá se to zase využít jinde, je to variabilní.
Vnímáte, že lidé začínají znovu více oceňovat kvalitní truhlářské výrobky?
Určitě. Já na to mám pohled takový, že dnešní mladá generace by se určitě měla do nějakého řemesla pustit, protože ne nadarmo se říká, že řemeslo má zlaté dno. Na tom něco je. Vidím to teď sám u sebe, protože rekonstruuju byt a je hrozně těžké sehnat řemeslníka, který je šikovný a udělá to za nějakou rozumnou částku, která je stanovená tak, aby odpovídala dané práci. Když vidím, co někdy řemeslníci dokážou udělat za „prasárny“ a říct si za to neskutečný majlant, tak to se mi nelíbí a věřím, že by to mohla naše generace změnit.
Vyrobil jste si do bytu už něco vlastního?
Do takové fáze jsem se ještě nedostal, jsem úplně na začátku. Do budoucna s tím ale počítám. Za prvé díky tomu hodně ušetřím a taky je to lepší pocit, přijít domů a říct si, jo, tohle jsem vyrobil já. Taky si myslím, že se k tomu člověk bude jinak chovat, než když si to koupí někde na internetu a neviděl tu práci za tím.
Jak se podle vás truhlařina změnila od dob vašeho dědy?
Změnilo se toho hodně. Hlavně všelijaké způsoby vyrábění a nástroje, různé mašiny. Řekl bych, že teď to máme o hodně jednodušší, právě díky moderním přístrojům a všelijakým pilám a frézám. Dříve to všechno museli dlabat ručně dlátem. Existují i různé programy, kam se zadá třeba schodiště, všechno se to samo vypočítá, navrhne obrázek, jak by to mělo vypadat. My to teda nepoužíváme a dříve nic takového taky nebylo.
Kromě truhlařiny máte také malé hospodářství. Co tady máte všechno za zvířata?
Byl tu malý kousek pozemku, tak jsem toho využil a mám tu slepice, krocany, dvě ovečky, kachny pižmovky, které jsou skvělé na to, že samy vysedí mladé, a to už se povedlo, tak mám teď sedm kachňat. Pak tu jsou ještě husy a housata, prasata, křepelky, holubi, a ještě jsem si pořídil pštrosa, takže o zábavu mám postaráno.
Je pro vás důležité, že můžete žít a pracovat právě na Broumovsku?
Moc rád žiju právě tady, už odmala. Ve městě bych se utrápil nebo unudil, protože jsem workoholik a potřebuju pořád něco dělat. Mezi mnoha lidmi a na nějaké malé zahrádce, to by nebylo pro mě.
Existuje něco, co vám tady třeba komplikuje život nebo podnikání?
Základní věci i obchod tady máme, Broumov není tak daleko. Když potřebuju na úřad nebo koupit něco většího, tak není problém tam dojet. Žádné komplikace mě asi nenapadají, žiju tady rád.
Přemýšlel jste už někdy nad tím, co byste chtěl, aby tu po vás jednou zůstalo?
Kdybych měl děti, asi bych je nenutil do toho, aby dělali truhlařinu jako já, protože každý by měl mít svou vlastní hlavu a vybrat si, co chce dělat. Ale kdyby to jednou chtěly dělat a pokračovaly v tom, tak by to byla už čtvrtá generace, to by bylo fajn.
Máte čas i na nějaké svoje koníčky?
Věnuju se myslivosti, udělal jsem si zkoušky, a ještě si chci dodělat někdy na podzim zbroják. Taky jsem u rybářů a rád bych kandidoval do místního zastupitelstva, protože je tady potřeba mladá krev. Tak doufám, že se to povede a Vernéřovice budou jenom vzkvétat.
Rozhovor je součástí projektu podpořeného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky ve výzvě pro lokální média.
