Mozartova hudba se mnou hodně rezonuje, říká Kristián Hejdánek
Ve svých 18 letech má Kristián Hejdánek z Broumova široký umělecký záběr. Skládá hudbu, hraje na klavír, trubku i varhany, maluje a vyrábí benátské masky. Jak ale sám přiznává, rezervy má naopak v matematice, sportech nebo počítačích. Na jakou vysokou školu se hlásí? A chce se vrátit na Broumovsko, nebo radši objevovat svět?
.jpeg)
Vedla tě k umění rodina, nebo sis k němu našel cestu sám?
K umění mě už odmala vedla rodina. Rodiče mě nejdřív přihlásili na hudební nástroje, takže jsem chodil hrát na trubku a poté i na klavír. Zároveň mě přihlásili na Základní uměleckou školu, kam jsem chodil malovat. A věnuju se tomu doteď.
Jak se stalo, že ti učarovaly benátské masky?
K výrobě masek jsem se dostal díky základní umělecké škole, kde jsem dostal za úkol udělat závěrečnou práci k ukončení studia druhého cyklu. Inspiroval mě film Eyes wide shut od Stanleyho Kubricka, který má právě masky jako takový symbol temna a tajemna.
Z čeho je děláš?
Vezmu hlínu, vytvaruju plastický obličej a na ten nanáším sádru a sádrové obvazy, které po vyschnutí sejmu a maska je na světě. Pak už to jen dobarvím a dodělám. Dělal jsem ale i jiné masky, které byly ze včelího vosku, lišily se tvarem, barvou, významem. Některé jsem dělal podle benátské tradice, jiné podle vlastní představivosti.
Jak dlouho trvá výroba jedné masky? A kolik už jsi jich vytvořil?
To je různé, ale přibližně kolem dvou hodin, včetně sušení a malování. Udělal jsem jich už třináct, ale chystám se vyrábět dál. Teď mám chvíli pauzu kvůli přijímačkám na vysokou školu. Dávám je členům rodiny, nebo je věšíme na zeď jako dekoraci.
Co tě přitahuje právě na výrobě masek?
Jednak je to pro mě relax a taky trochu způsob, jak se vypořádat s vnitřními pocity. Když mám nějakou silnou emoci a chci ji v něco transformovat, tak právě skrz umění.
Skládáš vlastní hudbu. Jak taková skladba vzniká? Začínáš nějakou náladou nebo třeba náhodným nápadem u klavíru?
To je zajímavá otázka… Většinou si sednu k pianu a nejdřív pravou rukou zkouším jednoduchou melodii, která je svou jednoduchostí někdy až k smíchu. Zamyslím se nad tím, jestli už to někde nebylo použito, a potom začnu přidávat horní část a za pochodu vymýšlím první úryvek skladby. Pak přidám levou ruku, basy a střed skladby, aby bylo o co se opřít. Nejdřív se naučím tuhle první sekci, třeba za měsíc pokračuju a postupně to skládám dohromady jako takový řetězec. Proto jsou moje skladby hodně různobarevné, mění se v nich často výraz i barva.
Nápady přicházejí samy, nebo podle toho, že někde něco zaslechneš?
Hodně se inspiruju klasickou a barokní hudbou. Když skládám, tak se snažím vzít jejich nejtypičtější známky, kterými se inspiruju, a spojím je s nějakou svou vnitřní emocí, kterou přepisuju do hudby nebo obrazu, masky a podobně.
Velkou inspirací byl můj učitel klavíru pan Tutko, ke kterému jsem docházel čtyři roky na ZUŠ v Broumově. Částečně mě učil i jazzovou improvizaci, ze které jsem se snažil odnést co nejvíc a něco ve mně zůstalo. Snažím se ji kombinovat s něčím, co znám, takže je to napůl improvizace a napůl nějaká známá osnova nebo kostra.
Kolik skladeb už jsi vytvořil? A leží ti doma „v šuplíku“, nebo se dají někde slyšet?
Všechny skladby leží u mě doma v počítači, kde mám nahrávací systém. To, co hraju z hlavy, se díky němu hned přepisuje do notového zápisu. Slyšet někde veřejně se to nedá a já si říkám, že bych si to asi měl takhle zapisovat častěji. Ze všech děl, které jsem vytvořil, což je přibližně deset skladeb, tak si bohužel pamatuju jen čtyři nebo pět. Velkou část jsem skládal, když jsem byl mladší a nebylo to ještě tak kvalitní a nestihl jsem je zapsat. Já neumím číst z not tak dobře, takže když hraju na klavír nebo trubku, učím se to celé podle sluchu. Když hraju svoji skladbu, tak ji mám celou v hlavě a nehraju ji podle not.
Když skládáš hudbu, máš v hlavě konkrétního posluchače, kterému ji chceš představit, nebo tvoříš spíš sám pro sebe?
Asi hlavně sám pro sebe. Jednou jsem ale hrál v interaktivním Muzeu Amadea Mozarta v Praze a mám k tomu takovou historku, která ukazuje, jak hudba dokáže propojovat lidi.
Hrál jsem jazzovou improvizaci, sám pro sebe, a najednou ke mně přišel nějaký Španěl, kterého jsem vůbec neznal. Sedl si ke mně a naznačil, jestli si se mnou může zahrát. Já jsem začal hrát rytmus, on se přidal. Hráli jsme společně, aniž bychom si cokoliv řekli. Když já jsem přidal, on přidal, když já jsem ubral, on ubral, navzájem jsme se podpořili. A to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že hudba dokáže propojovat lidi na nějaké vyšší úrovni, než to umí třeba jazyk.
Když hraješ veřejně, míváš trému?
Trému mám v případě, že musím zahrát skladbu, která je buď všeobecně známá, anebo ji musím hrát podle not – kdy je potřeba dodržovat určitý řád, přesné tempo, všechno nalajnované. To mě někdy přivádí k šílenství a bojím se, že to spletu. Když naopak hraju jazzovou improvizaci nebo něco svého, tak vím, že když něco pokazím, lidi to třeba vůbec nezjistí, protože to neznají. A když se spletu, můžu tu skladbu převést úplně jinam, nebo jakkoliv změnit. Což mi dává klid v tom, že mě nikdo nebude soudit.
Prý jsi byl fascinován Mozartem?
Ano, Mozart je prostě Mozart. Měl jsem možnost nejen hrát v jeho muzeu, ale zároveň tam dělat i průvodce. Takže jsem se mohl s lidmi podělit o jeho hudbu. Mozart měl velmi kladný vztah k českému národu díky skladbě Don Giovanni, která se ve Vídni moc nelíbila, ale u nás měla kladné ohlasy. „Mí Pražané mi rozumějí“, údajně pronesl. Jeho hudba se mnou hodně rezonuje.
Kdybys mohl strávit jeden den s jakýmkoliv umělcem z historie, koho by sis vybral?
Asi by to byl grafik a malíř Vincenc Dlouhý. Není to zas tak známé jméno, ale byl to můj pra pra pra praděda. Císaři Františku Josefovi namaloval portrét, který si pak císař nechal vystavit. Moje maminka je Dlouhá, tak jsem se k tomu snažil dohledat v historii něco víc. Možná mu můžu být vděčný za umělecké geny.
Možná tě právě Vincenc přivedl k malování – jakému stylu se věnuješ?
Hodně dělám abstraktní malbu. Nedávno jsem namaloval obraz, který má zachycovat moře a nebe. Pojal jsem to tak, že se ten obraz dá otočit a je to na nastavení člověka, jestli si řekne, že to, na co zrovna kouká, je nebe, anebo moře. Rád zkouším i geometrické tvary, třeba obličej ze schodů, nebo přírodu. Používám hlavně akryl nebo akvarel.
Které tvoje aktivity tě baví nejvíc?
Na prvních příčkách jsou hudební nástroje, hned vedle toho je kresba architektury, především brutalistní. Není zas až tak oslavovaná a známá, u nás se na ni pohlíží spíš kontroverzně, kdy si lidi řeknou, ježíš, to je taková hnusná komunistická budova. Někdo si ale řekne, a sem patřím i já, že tenhle typ budov má něco do sebe.
Dokážeš si představit, že by se něco z toho jednou stalo tvým povoláním?
To je těžké. Velká část těchto uměleckých činností, které miluju a zbožňuju, je v dnešní době nahrazována nebezpečně rychle výtvory umělé inteligence. Přitom zrovna umění a hudba jsou věci, které by měly zůstat lidskými. Jsou to oblasti, které definují takovou tu vyšší potřebu člověka po něčem, co sice není nijak praktické, ale vlastně vám to vnitřně dává smysl. Umělá inteligence by do určitých směrů neměla vůbec zasahovat. A to je podle mě právě umění.
Vypadá to, že jsi hodně všestranný a nadaný. Je vůbec něco, co ti nejde?
Samozřejmě a stoprocentně (smích). Je tolik věcí, které mi nejdou. Na matematické rovnice koukám úplně stejně jako na notový zápis. Vyjeveně… Vůbec nevím, o co jde. Nejde mi matematika, nejdou mi částečně ani sporty a práce s počítačem – vlastně to spíš nesnáším. Občas za mnou přijde babička: Prosím tě, Kristíku, nepomohl bys mi to tady nastavit, já tomu nerozumím. A já ji odpovím: Babi, já jsem na tom úplně stejně (smích).
Co ty a sociální sítě?
To je pro mě docela blízké téma, protože ani ne týden zpátky jsem se rozhodl, že si sociální sítě smažu, úplně. Instagram i TikTok. Obě jsem dlouho používal a všiml jsem si, že mi spíš kazí život. Přišel jsem třeba domů, vyčerpanej ze školy, lehl jsem si do postele a začal scrollovat. Člověk si řekne, dám tomu hoďku. Pak ale uteče další hodina, a další… Ztrácel jsem u toho pojem o čase a pak si uvědomil, že ty dny vlastně úplně zahazuju. Navíc tam probíhá určité poměřování se s ostatními, a to není dobrý.
A cítíš po tom týdnu nějakou pozitivní změnu?
Cítím, stoprocentně. Přijde mi, že mám čistější myšlenky, že líp vnímám a dělám víc věcí, místo kterých jsem se dřív spíš jen tak válel.
Studuješ na Gymnáziu Broumov. Co ti ty roky daly a na co budeš nejraději vzpomínat?
Díky studiu jsem zjistil, že když na to člověk bude kašlat, tak se mu to vrátí. A když ukáže zájem, tak se mu to vrátí taky. Co dáš, to dostaneš. Já jsem na to kašlal, ale teď už zpětně vidím, že když jsem se tomu začal věnovat víc, tak najednou dostávám podporu. A vzpomínat budu nejvíc na spolužáky, naše výlety i učitelský kolektiv.
Teď tě čeká nová životní etapa a vysoká škola. Kam se hlásíš?
Na FAMU. S filmy a televizí mám obrovské spojení díky tátovi, který už dlouho dělá dabingového režiséra. Odmala jsme spolu chodili do různých studií, koukali, jak se tam pracuje. Takže do mě bylo „vtloukáno“ takové to televizní řemeslo a já bych na to chtěl navázat. Hlásím se na obor filmová režie.
Dokážeš si představit, že se sem po studiích vrátíš, nebo bys chtěl raději objevovat svět jinde?
Přemýšlel jsem, že bych to udělal podobně jako rodiče. Jít na studia do Prahy nebo jiného většího města, chvíli tam žít a pracovat a později se vrátit na Broumovsko.
Rozhovor je součástí projektu podpořeného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky ve výzvě pro lokální média.
.png)
