Pro něco se nadchneme a dáme do toho úplně všechno

Kateřina Ostradecká, foto archiv J. Hlaváčka Sobota, 31. října 2026

Sdílet na:

Studuje audio inženýrství v Brně, hraje na trumpetu v Police Symphony Orchestra a je aktivní ve skupině Hej!trs v Maršově nad Metují. Josef Hlaváček (22) z Police nad Metují miluje hudbu, zvukařinu i pořádání hudebních akcí. Proč si vybral zrovna trumpetu? A chtěl by se usadit tady, nebo spíš objevovat svět?

Když jsme si domlouvali rozhovor, psal jste, že jezdíte dělat projekty po celé republice. Prozradíte nám, o jaké projekty jde?

Jezdím stavět různá nahrávací studia a zkušebny. Založil jsem kvůli tomu projekt T-rex Acoustics, ve kterém se věnujeme hudební akustice. Teď naposledy jsem byl třeba na Pálavě, zítra jedu do Prahy a podobně. Nejčastěji jsou to studia pro producenty, kapely, různé interprety nebo lidi, kteří mají studio u sebe doma a chtějí zlepšit akustiku.

Hrajete na trumpetu v Police Symphony Orchestra. Proč právě tento hudební nástroj?

S PSO hraju už tak sedm let, myslím, že od mých patnácti. A proč právě trumpeta? Hraju na ni už odmala. Paní učitelka Němcová z místní ZUŠ je naše známá. Jednou, když jsem okolo ní prošel, tak mi řekla, že mám krásnou pusinku, vrazila mi do ruky trumpetu a od té doby na ni hraju (smích).

Jaké to je být součástí tak velkého hudebního tělesa?

Po těch letech si už ani moc neuvědomuju, co to je za šílenost. Ale vždycky jednou za čas, když hrajeme nějaký velký koncert, tak se zastavím a říkám si, že to je fakt neskutečný – že můžu hrát v tak skvělé partě. Většinou žasnu nad tím, že je takováto banda schopná zařídit tak velké koncerty a že to vlastně zní docela dobře na to, že jsme takoví amatéři (smích).

Který z koncertů s orchestrem pro vás byl něčím výjimečný?

Ono jich asi bude víc. Hodně se mi líbila benefice SEN, která byla na broumovském letišti – na to vzpomínám moc rád, to se mi zdálo skvělé. Sedlo si to a bylo to hodně upřímné. Dost mě bavilo hrát i na Rock for People, kde jsme vystupovali už třikrát. Poprvé to bylo už hodně dávno, to jsme ještě hráli před bránou, ale ty další dva koncerty, to už jsem si přišel jako strašná hvězda (smích). Bylo tam hrozně moc lidí a hrály tam moje nejoblíbenější kapely z celého světa a pak my. To jsem si užil hodně.  

Police Symphony Orchestra je známé tím, že propojuje lidi různých generací a hudebních zkušeností. Co vám hraní v orchestru dává?

Dává mi hrozně moc. Kdyby nebylo orchestru, tak už bych touhle dobou asi na trumpetu nehrál. Měl bych ji pořád rád a chtěl bych na ni hrát, ale neměl bych kde. Myslím, že bych ji pak chytil do ruky tak jednou za dva měsíce při nějakém jamování se známými. Navíc mám v orchestru kamarády a taky jsem si tam našel přítelkyni. Orchestr je velká součást mého života.

Kromě hraní i studujete. Co přesně?

Audio inženýrství v Brně na VUT. Nikde jinde se to moc studovat nedá. Ještě na HAMU, ale tam je to trochu jinak zaměřené. U nás je to víc technické. Studuju to momentálně už o rok déle, než bych měl, ale já jsem si to tak vymyslel, že to bude supr nápad, si to prodloužit (smích).

A jak jste se k tomu dostal?

Začalo to tím, že jsme se scházeli s kamarády v Maršově, jeden z nich tam má chalupu. Kluci tam měli kapelu Zleknutí – jeden dělal beatbox, druhý hrál na kytaru a zpíval. Já jsem si v té době koupil elektrickou kytaru a začal jsem hrát s nimi. Tím to celé začalo. Koupil jsem si zvukovou kartu, nahrával to do počítače, pomalu jsem si vybavoval svoje malé domácí studio a začala mě bavit hudební produkce a filmová hudba.

Pak jsem přemýšlel, kam půjdu na vysokou. Myslel jsem, že bych zkusil filmovou hudbu na FAMU. Šel jsem za tehdejším ředitelem polické ZUŠ Luborem Bořkem, ukázal jsem mu nějaké svoje věci. Doporučil mi právě tenhle obor v Brně a za to jsem hodně vděčný. Je to přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Kompozice filmové hudby na HAMU by totiž byla hodně akademická – člověk musí umět číst noty a party a psát to, což nebyl můj případ. S notami mám problém dodneška, v orchestru si je musím číslovat, jinak je nepřečtu.

Co je na takovém oboru za předměty?

Na začátku jsme měli hodně matiky a fyziky. Nejvíc asi fyziky obecně, protože hudební akustika je celá o fyzice, a to pro mě bylo hodně těžké. Byl jsem dost nešťastnej, když jsem se na některé zkoušky učil (smích). Taky jsme měli hodně elektrotechniky a uuuuf – jsem rád, že jsem jí prolezl. Druhá půlka předmětů byla umělecká, na JAMU – tam jsme měli studiovou tvorbu, mixování, zvukařinu, základ notačních softwarů a instrumentace. To mě dost bavilo, chodit nahrávat do studií – spousta knoflíků a čudlíků.

Vnímáte hudbu dnes jinak i díky tomu, že se učíte pracovat se zvukem?

Určitě. Nad hudbou hodně a rád přemýšlím. Řekl bych, že je to velká součást mého života. Občas mi to možná trochu kazí hudební zážitky, protože to analyzuju až moc. A občas jsem kvůli tomu zbytečně kritický k sobě i ostatním.  

Působíte také ve skupině Hej!trs v Maršově nad Metují. Jak byste tuhle skupinu představil někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?

Když mi bylo kolem patnácti a byl covid, tak jsme s partou kluků z Police a okolí trávili veškerý čas tím, že jsme buď skejtovali před Penny anebo jezdili právě do Maršova, kde má náš známý chalupu a obrovský pozemek s halou. Tam jsme měli postavenou rampu a jezdili jsme. Vždycky nás bavilo něco vymýšlet. Vymysleli jsme třeba skejtový magazín, který teda nakonec vyšel jen jednou. Což je pro nás hodně typický – že se pro něco nadchneme a dáme do toho úplně všechno a pak se zase nadchneme pro něco jiného (smích). Pak jsme se snažili ještě o druhé číslo, ale to už se nepodařilo.

Taky jsme se scházeli u kamaráda v garáži a dělali jsme rapový sessions, protože jsem si tehdy koupil mikrofon. A ukázalo se, že bychom chtěli dělat hudební akce. Postupně se k nám přidávali další lidi. Často to byly naše přítelkyně a kamarádky. Teď nás je ve spolku kolem deseti. Vyvinulo se to tak, že už to tolik nejsou sranda akce, ale snažíme se to dělat trochu víc profesionálně, aby to mělo nějakou úroveň. Každý z nás do toho dá něco svého, různé nápady a dohromady to nějak poskládáme.

Jaké jsou vaše hlavní aktivity?

Teď je to určitě stolní hra „Najdi si práci, člověče“, kterou dělali ostatní, když byl v Polici Jeden svět.  Na tom jsem se zrovna nepodílel. Já se spíš podílím na hudebních akcích. Máme za sebou letní festival Hej!trs fest, který si myslím, že byl hodně odlišný od ostatních akcí v tom, že jsme si s tím dali opravdu hodně práce. Prázdninové měsíce pro mě díky tomu byly hodně divoké, bylo toho fakt hodně. Dali jsme do toho extrémní úsilí. Oslovování kapel, organizace všeho okolo, vyklízení místa, kde se to konalo, spousta úprav.

Co máte v plánu dál?

Teď si po fesťáku potřebujeme na chvíli dát pauzu a trochu se z toho vzpamatovat. V další sezóně, která by měla začít někdy na jaře, bychom rádi udělali čtyři akce podobného formátu. Ta poslední by byla zase dvoudenní hudební festival.

Jak důležité je podle vás, aby se i v menších obcích, jako je Maršov nad Metují, něco dělo a lidé měli důvod se potkávat?

Podle mě hodně. V menších obcích je to stejně důležité, jako kdekoliv jinde. Lidi by se potkávat měli a ideálně u nějaké aktivity, která je může spojit. Pak můžou zjistit, že třeba soused, který je roky štve, tak je vlastně docela v pohodě. Mám ale pocit, že lidi jsou spíš hodně zavřený doma a nechce se jim nikam chodit a že je dost těžké je vytáhnout ven.

Když se rozhlédnete po Broumovsku, máte pocit, že tu mladí lidé dostávají dost prostoru pro vlastní nápady a kulturní projekty?

Přijde mi, že tahle naše končina – Broumovsko – je v tomhle docela unikátní. Zdá se mi, že prostoru máme spoustu a že když člověk něco dělat chce, tak ta možnost tady je. Jsem za to hodně vděčnej. Myslím, že by bylo hodně pokrytecký si stěžovat, že nemáme příležitost a že nic dělat nemůžeme. Člověk akorát musí chtít.

Jak se vám daří skloubit studium, hraní v orchestru a další aktivity? Musel jste se někdy rozhodovat, čemu dáte přednost?

To je teď asi můj největší problém. Ještě se mi úplně nechce vybírat, čemu se budu věnovat naplno. Můj největší sen je, mít v Maršově na hale nahrávací studio a živit se tím, že tam budu nahrávat kapely. Na to mi ale chybí ještě pár milionů (smích). Ke všemu ještě teď píšu bakalářku, takže skloubit to je docela náročné. Teď jsem nejvíc vypustil asi produkci, což je běh na dlouhou trať, a vůbec na to nemám čas. Prázdniny byly šílené – přes den jsme dělali na fesťáku a přes noc na akustických kšeftech, bylo tam několik dní, kdy jsme jeli v kuse. A to není ani zdravý, ani udržitelný. Takže se asi budu muset rozhodnout, čemu dát přednost, ale nechci se mi do toho. Baví mě všechno.

Hodně cestujete po celé republice. Víte už, že byste chtěl žít tady, nebo to necháváte otevřené?

Já jsem asi spíš ten typ, co by si chtěl něco budovat tady, než objevovat svět. Samozřejmě se rád podívám do ciziny, ale asi mě spíš láká zůstat tady. Uvidíme, jak to dopadne.

Rozhovor je součástí projektu podpořeného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky ve výzvě pro lokální média.