Titul mistrů republiky, to byla tenkrát velká sláva
Celý život se věnuje sportovní střelbě. S manželkou Libuší mají doma medaile mistrů republiky. Díky svému koníčku procestoval Radislav Jirman (77) část Evropy. Nejspokojenější je v Meziměstí, kde žije od roku 1959 se svou rodinou, a neměnil by.
.jpeg)
Co obnáší sportovní střelba a jak jste se k ní dostal?
U sportovní střelby se střílí vleže, na padesát metrů, malorážkami, což jsou dlouhé palné zbraně. Dostal jsem se k tomu po vojně, to mi bylo kolem dvaadvaceti. V Meziměstí na dráze fungoval Svazarm a tam bylo pár lidí, kteří se věnovali sportovní střelbě. Jednou mě kolega vyzval, jestli bych to s nimi nechtěl zkusit. Tak jsem to zkusil, vstoupil jsem do Svazarmu, kde jsem pak mimo jiné také vedl střelecký kroužek, a střílení se věnuji do dneška.
Tehdy jsem začal jezdit soutěžit tady po okrese, kde se střílela okresní střelecká liga. Za dob Svazarmu se jí účastnilo kolem stovky lidí – mládež, ženy, muži, veteráni a další, byla tam velká spousta lidí. V dnešní době se počet účastníků dá bohužel spočítat na prstech u nohou.
A stále ještě soutěžíte?
Okresní střeleckou soutěž střílíme dodneška, sejde se tam vždycky tak do patnácti lidí a držíme ten sport tak nějak nad hladinou, aby se to udrželo. Jsme tam dva veteráni, já a Jirka Pecina, společně to táhneme už někde padesát let.
Po jakých soutěžích jste jezdili?
Bylo toho dost – střílel se třeba pohár Šonov, máme ho doma na památku. Jednou ho měla manželka, jednou já. Ale teď je to v úpadku. Dřív tomu Svazarm věnoval podporu. Dělaly se tam výcviky – parašutisté, pejskaři. Když Svazarm skončil, tak se to rozdělilo na Český střelecký svaz a AVZO – Asociace víceúčelových základních organizací technických sportů a činností České republiky. Jsou v tom zahrnutí modeláři, střelba a další sporty.
Liší se dnes nějak střelba od minulých dob?
Střelba je dnes na úplně jiné úrovni, liší se to v nárocích na střelce a financemi. Dřív Svazarm dodal zbraně a střelivo od nich člověk fasoval za nákupní cenu. Dneska už jsou zbraně v úplně jiné finanční částce a střelivo je strašně drahé. A hlavně člověk potřebuje další vybavení. Dřív jsme stříleli ve vaťáku a k tomu nám stačila silná pracovní rukavice. Dnes je potřeba speciální vybavení – střelecký kabát stojí od čtyř tisíc nahoru. A ten, kdo střílí položkové závody, to jest klečák, ležák nebo stoják, tak potřebuje i kalhoty, boty, dalekohled a tam už to pak šplhá přes dvacet tisíc a výš.
Kdy se vám podařilo vysoutěžit titul mistrů republiky?
To už je skoro třicet let. V roce 1997 se v Karviné střílel pohár města, který byl spojený s mistrovstvím organizace AVZA ve střelbě. Říkali jsme, je to sice daleko, ale zkusíme to. Vyrazili jsme s Přemkem Hvězdou z Březové a naší dcerou Luckou, která tehdy taky střílela. Já jsem ve své kategorii vyhrál první místo, a Lucka i Přemek ve svých kategoriích vystříleli druhé místo. To byla tenkrát velká sláva.
Další rok jsme tam jeli znovu obhajovat titul. Místo Lucky, která nemohla, jela moje žena, která tehdy taky solidně střílela. Náš synátor, kterému bylo tenkrát kolem pěti šesti let, nám dělal talismánka. Mně se podařilo obhájit vítězství, Přemek byl taky na bedně. V kategorii žen to bylo tak, že střelkyně z Karviné, která si jela pro vítězství, to psychicky nějak nezvládla a nepovedlo se jí to. Moje žena si naopak udržela nervy a vybojovala první místo.
Kde všude jste se díky střelbě podíval?
Jezdíme za České dráhy střílet po celé Evropě – do Německa, Francie, Švýcarska, Dánska a dalších států. Střílí se buď malé závody, zahrnující čtyři státy, anebo velký závod, a to je třeba třináct států. Po letech jsem k tomu vloni na podzim znovu vytáhl svou dceru Lucku. Začali jsme trénovat vzduchovku. Na jaře jsme se přihlásili do Děčína a co čert nechtěl – umístili jsme se oba a postoupili jsme do Dánska, kam s celou skupinou dvanácti lidí odjíždíme teď v polovině září. Tři budou střílet malorážkovou pistolí, tři puškou, tři vzduchovou pistolí a tři vzduchovou puškou.
Co vás na střílení baví?
Je to takové odpočinkové, i když… Když přijedu po vydařeném závodě domů, tak jsem utahaný jako pes (smích). Prásknu sebou na gauč a dvě hodiny spím. Je to hodně o kamarádství, potkáváme se na krajských závodech, všichni se známe, zastřílíme si, dáme si kafe, guláš, prohodíme pár slov.
Kde trénujete?
V Olivětíně na střelnici Hubert, každou neděli dopoledne. Tam si uděláme soustřel před závodem, vyzkoušíme střelivo.
Kolik takových závodů ročně absolvujete?
Většinou šest krajských a šest okresních. Pak se střílí ještě na jiných závodech, různé čtyřboje a podobně. Hodně let zpátky, když jsem byl docela ve formě, jsem se přihlásil na mistrovství veteránů do Plzně. Měl jsem tam z toho husí kůži, protože je to mistrovství s mezinárodní účastí, kde je zastoupeno třeba třináct států. Je tam 70 stavů, to znamená, že střílí 70 lidí najednou. Vše tam je řízeno počítačem, takže nemusíte u sebe mít dalekohled, abyste viděli, jaký máte zásah. Skupiny tam jsou rozdělené podle věku. Jezdil jsem každý rok, vždycky jsem se držel tak někde v půlce, ale nakonec se mi tam podařil „největší úspěch světa“ (smích).
Co si pod tím můžeme představit?
V roce 2019 jsem z padesáti sedmi účastníků skončil čtvrtý, uteklo mi to o čtyři desetiny bodů. To je pro mě takový můj historický úspěch, velká radost. Navíc tam člověk měl možnost potkat se s olympioniky a dalšími sportovci, rád na to vzpomínám.
Kromě manželky a dcery u vás střílí ještě někdo?
Manželku jsem k tomu tak nějak vytáhnul, stejně tak dceru a byl jsem překvapený, jak jí to šlo. Syn Vojta začal střílet, když mu bylo 12 roků, ale teď na to nemá moc času. A nakonec jsem ke střelbě vytáhnul i vnuka Matěje, tomu to taky docela jde.
Co vám střílení dalo?
Myslím, že v tom byl kus poctivé práce. Aby člověk postoupil, musel tomu věnovat nějaký čas a energii. Hodně jsem díky tomu cestoval.
Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Jetřichově, ale žiju v Meziměstí od roku 1957.
Jak se vám tady žije?
Nešel bych odsud. Měli jsme šanci se odstěhovat k Plzni, protože manželka odtamtud pochází a tatínek tam měl barák, tak nás lákal. Ale myslím, že naše rozhodnutí zůstat tady bylo správné. Tady jsem to nakonec na železnici dotáhnul do důchodu.
Věnujete se v důchodu i něčemu jinému než střelbě?
Tady na zahradě se vždycky snažíme něco vypěstovat, pak si říkáme, jestli to má vůbec cenu (smích). Máme tu spíš takový odpočinek. Dříve jsem hodně fotil, byl jsem v broumovském klubu, měli jsme různé výstavy fotek a soutěže. Teď už na to není tolik času ani energie.
