Zvuk violy jsem si zamilovala a už jsem u ní zůstala
Hraje na violu v Police Symphony Orchestra, studuje hudební produkci na HAMU v Praze, pracuje v České filharmonii. Kromě hudby ale Lenka Ištoková (25) ze Suchého Dolu miluje i horolezení a nejradši má skalní věž Krvavý Čepelka. A na co se teď nejvíc těší? Na Koncert pro klid, který ve středu 26. srpna odehraje v Adršpachu s PSO.
.jpeg)
Zdá se, že ve vašem životě je na prvním místě hudba?
Hudba je pro mě důležitá, ale na prvním místě asi úplně není. Myslím, že se to tak sešlo. Díky Police Symphony Orchestra (PSO) jsem se dostala k práci v hudebním světě a začalo mě bavit být v tom kreativní. Asi to hodně souvisí s lidmi, kteří se kolem hudby potkávají. Taková ta komunita, ta mě baví nejvíc.
Jak jste se dostala zrovna k viole?
Hodně dlouho jsem hrála na housle na Základní umělecké škole v Polici nad Metují. Pak se jednou paní Michalová zmínila, že v orchestru chybí viola a jestli to nechci zkusit. Řekla jsem, tak jo, vzala jsem to do ruky, zamilovala si ten zvuk a už jsem u toho zůstala.
V Police Symphony Orchestra jste nejprve působila jako dobrovolnice a později se stala jeho členkou. Jak k tomu došlo?
Já jsem v PSO nejdřív začala hrát na violu a do toho jsem se potkala s Petrou Soukupovou, zakladatelkou orchestru. Ona na to má podle mě talent, natáhnout lidi do orchestru. Navíc jsme se spolu znaly, protože jsem chodila na gympl do třídy s její sestrou Kájou. Pak nám přišel dotazník, jestli se nechceme zapojit do pomoci s organizací koncertů a tam začalo moje dobrovolničení nad rámec hraní. Když se pak tým profesionalizoval, zůstala jsem tam a řídila provoz orchestru.
Co to konkrétně obnáší?
Řešila jsem hlavně docházku členů, to byl asi největší balík práce. Sice jsme dobrovolníci, ale musí v tom být trochu zodpovědnosti, aby se nestalo, že třeba nepřijde žádný trumpetista a podobně. Absence sice povolené máme, ale musí se to hlásit včas, aby se s tím dalo nějak pracovat a aby podle toho mohl dirigent připravit zkoušku. Stejně tak u koncertů – může se stát, že někdo nemůže vystupovat, takže jsem pak sháněla externisty. A protože nemáme zkušebnu, tak na každou zkoušku musíme hledat a domlouvat místo ke zkoušení.
Kde všude zkoušíte?
Nejvíc a nejradši v Pellyho domech v Polici, které ale bývají dost vytížené, takže zkoušíme třeba i v Čapkově sále v Hronově, ve Spolkovém domě v Náchodě nebo i ve Dřevníku v Broumově, ale to už je pro nás docela daleko.
Na HAMU studujete hudební produkci. Co vás na světě „za oponou“ fascinuje nejvíc?
Mě obecně asi nejvíc baví, jak se hudební akce postupně tvoří. Od prvotního nápadu dramaturga nebo jiných kreativních duší, přes postupné zjišťování, co všechno je potřeba udělat, aby se koncert mohl konat. Pak si vychutnávám být vzadu v backstagi a koukat, jak se to povede odehrát.
Pracujete v České filharmonii jako produkční pro Český spolek pro komorní hudbu. Co všechno se musí stát, než si divák večer sedne do sálu a začne koncert?
Je to o dost jiné, než když jsou koncerty PSO, a je to i tím, že komorní hudba znamená menší uskupení – bývají to tria, kvarteta nebo recitály s jedním hráčem. Dramaturg nejprve navrhne, kdo, kdy a co bude hrát, já to pak musím produkčně zpracovat – vyřešit dopravu, ubytování, rozestavění na pódiu, ladění nástrojů, otáčení not a další podobné detaily. V den konání koncertu zajistíme v Rudolfinu šatnu, občerstvení, přivítáme interprety, ukážeme jim prostory a podobně.
Jak náročné je skloubit studium, práci, hraní v orchestru a další aktivity? Umíte vůbec někdy „vypnout“?
Ve filharmonii mám půl úvazku a nastupovala jsem tam v listopadu – v tu dobu jsem předávala PSO, protože jsem věděla, že nezvládnu dělat denní provoz orchestru a do toho řešit práci ve filharmonii. To byl pro mě takový milník, že jsem opustila organizaci na té denní bázi a pomáhám teď spíš kolem koncertů, co se kde mihne. Hraní bývá hlavně o víkendu, takže to jde zvládat. Školu mám naštěstí kousek od Rudolfina, takže jsem zvládala přebíhat a teď mě čeká už jenom diplomová práce, takže prezenčně už tam chodit nemusím a těším se, že se to trochu uklidní.
O čem bude diplomová práce?
O dobrovolnictví v kultuře. Zajímají mě hudební festivaly, které mají různé dobrovolnické programy. Zatím jsem ale nebyla moc průbojná při shánění rozhovorů, takže mám zatím jen jeden a uvidím, kam to dál povede.
Jakou hudbu si pouštíte ve chvíli, kdy zrovna nechcete poslouchat nic, co souvisí se školou nebo prací?
Mám ráda melodičtější pop, který se třeba i propojí s nástroji z klasické hudby. Občas taky poslouchám rap, který si často pouští můj přítel. Baví mě na tom, když si interpret hraje se slovy, s češtinou a s jazykem. Ale nesmí to být moc vulgární, to pak vypínám.
Vedle hudby se věnujete i horolezení. Co vás na něm přitahuje?
Na lezení mě baví spojení s přírodou, protože jsem z Broumovska a vždycky kolem byly pískovcové skály, což mě k tomu přivedlo… V Polici je navíc perfektní oddíl, kde mají i kroužky pro děti – tam jsem začínala. Lezu přibližně od třinácti let a nejvíc mě to baví tady na písku, protože je tu krásná krajina a vylézt nahoru na věž je fakt dobrý pocit. Je to pro mě příjemný relax – musím vypnout a soustředit se na dané pohyby. V životě většinou musím skloubit více rolí najednou, při lezení je to jen jedna role, a to mi vyhovuje.
Máte nějakou oblíbenou věž tady v okolí?
Hodně se mi líbí v Broumovských stěnách. Přijde mi, že tam je to víc takové „naše“. Cítím se tam víc doma, protože jsem tam odmala chodila na vycházky. Líbí se mi „Krvavý Čepelka“ v Třešňové rokli. Je tam perfektní výhled do okolí.
Zažila jste při lezení nebo na pódiu situaci, kdy jste si říkala „tohle už nezvládnu“?
Na pódiu se asi nic takového nestalo, protože nevystupuju sólově a přijde mi, že mě ostatní spoluhráči vždycky podrží, když se nějak zapletu nebo ztratím. Při lezení se mi stává často, že už nemůžu, ale tady mě zas podrží to, že se prostě chci dostat nahoru, být tam s ostatními a dokázat, že to jde. Ale když cítím, že už to fakt nejde a je tam hodně slz, tak se klidně nechám spustit dolů a prostě to nedopadne.
Kde byste chtěla být za deset let – na pódiu s violou, v zákulisí velkých koncertů, nebo někde úplně jinde?
Chtěla bych si zkusit pracovat na festivalu, i když za deset let už asi budu mít po festivalech. Asi bych chtěla být pořád v PSO – nevím, jestli hrát, to už bych možná přenechala mladším. Líbilo by se mi být na Policku, protože Praha je sice fajn, ale je tam „moc všeho“ – moc lidí, moc živo… Tady je to klidnější a bavilo by mě tady něco tvořit. Co, to ještě nevím, ale věřím, že to tam přijde.
Na co se těšíte v nejbližší době?
Těším se na víkend, protože si pojedeme odpočinout do Adršpachu. Poslední dny jsou hodně naplněné organizací našeho Koncertu pro klid, takže se těším, že na chvíli vypneme a pak naskočíme do posledního týdnu příprav. Na koncert se moc těším, protože bude v Adršpachu, který mám ráda, a spojí dva moje oblíbené světy – lezení a hudbu v PSO. Jsem i hodně nervózní, jak to všechno dopadne. Ale myslím, že ve středu ráno, až tam bude postavené pódium a bude se zkoušet, nervozita opadne a bude to dobrý. Myslím, že to bude výjimečný večer…
Rozhovor je součástí projektu podpořeného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky ve výzvě pro lokální média.
