Ze Zdoňova přes Łącznou, polárním vlkům za zády
Dnešní Nedělní toulky se budou pohybovat na hraně. Nikoliv zákona, ale území Čech a Polska, mezi Zdoňovem, Łącznou a Libnou. Nachází se tu malebné území zelených luk a lesů, protkané muchomůrkami, lamami a líbeznými výhledy na Krkonoše.
.jpeg)
Je azurové víkendové ráno a já nasedám do svého modrého "citrónu". Ano, asi je vám jasné, jaké značky je můj samochód. Dnes se bez něj neobejdu… Po dvanácti minutách jízdy jsem v cíli, na česko-polském přechodu Zdoňov / Łączna. Auto tady nechávám na malém parkovišťátku a vyrážím po zelené podél březového háje do Polska, vstříc novému dobrodružství.
Už po pár metrech se přede mnou otevírají hezké výhledy do zelené krajiny, které vévodí mírný vršek Mielna (662 m n. m.), jenž je součástí pohoří Zawory. Fialové zvonky na louce odolávají náporům podzimního větru, ze kterého mě studí za krkem. Mezi poli se vypíná malý dřevěný posed a kousek za prvním kilometrem se z dálky začne ozývat hýkání osla. Je jasné, kam se to blížím.
Chlupatý zadek lamy
Pod baldachýnem z nádherných oranžových jeřabin a žloutnoucích bříz přicházím k plotu malé zoologické zahrady Łączna. Mezi břízami na mě cosi vystrkuje chlupatý bílý zadek. Copak to asi je? Aha, zvíře se otočí a já identifikuju lamu. O kus dál se za plotem sluní skupina polárních vlků. Jakpak se jim tady asi líbí, v krajině, která má do polárních teplot daleko? Naštěstí nás od sebe dělí vysoký plot, a tak v klidu pokračuji po lesní pěšině dál, až k asfaltové cestě obce Łączna.
Dávám se tu doleva a tvrdošíjně se držím zelené značky. Teď musím přežít zhruba kilometr asfaltu. Kolem mě projíždějí auta, omezenou rychlost zrovna moc neřeší, a tak občas raději uskakuju do příkopu. Jediné, co se na mě směje, jsou sladké fialové švestky u cesty. Pár si jich trhám na svačinku a pospíchám pryč. Na konci Łączne se naštěstí zelená odpojuje doleva, kolem rybníčku se sněhobílými husami, zpátky mezi pole a louky a já si můžu oddechnout.
Slušivý podzimní melír
Krajinu s krásnými výhledy mám nejraději a tady si jich užiju dosyta. Listnaté stromy už si u podzimu objednaly barevný melír a moc jim to sluší. Vlevo se tyčí český Kamenný vrch se svými 638 metry a já mírním stoupáním přicházím k průsmyku Strażnicze Naroże. Ten je uzlem tří turistických cest – zelené, žluté a červené a své jméno získal díky bývalému stanovišti pohraniční stráže. Je odsud krásný výhled na Krkonoše se Sněžkou.
Jsem opět na česko-polských hranicích a teď se jich budu ještě chvíli držet, stejně jako zelené trasy. Čeká mě krátké, leč výživné stoupání na Strážný vrch, polsky Zielonka (701 m n. m.) Sem tam ještě utrhnu nějakou osiřelou borůvku, nadvládu tady ale mají spíš spanilé rudé muchomůrky. Po krátkém vrcholovém kochání se majestátními Krkonošemi, které mi trochu kazí docela silný a studený vítr, přichází pro změnu výživný sestup ze Strážného vrchu. No, spíš sešup. Kloužu po kamenech mezi kořeny, chytám se větví a v duchu nadávám tomu, kdo tuhle trasu vymýšlel a klasicky se nepodíval na vrstevnice. Tedy sobě. Věděli jste, že vrstevnice se taktéž nazývají izohypsy?
Hřebenovka, Stezka Českem & Svatojakubská
Dost bylo poučování, vraťme se zpět do terénu. Pod Strážným vrchem na mě čeká průsmyk Chełmska, kde odbočuji doleva na modrou a konečně si zas vychutnávám normální hezkou, a především rovinatou cestu. Jupí, moje kolena děkují. Jsem zpět v Čechách. Po modré tady vede nejen Hřebenovka, ale taky Stezka Českem a Svatojakubská cesta. Strůjci všech těchto cest asi věděli, že je tu krásně…
Přede mnou už je jenom zaniklá obec Libná, o níž jsme psali v předchozích toulkách. Modrá jí prochází až ke Zdoňovu, kde mám zaparkované své autíčko. Kdo se chce držet rovinaté trasy, může v Libné zabočit doleva na cyklostezku č. 4036, která ho taktéž dovede až do Zdoňova. Obě varianty jsou stejně dlouhé.
Celá trasa má kolem 12 kilometrů, ujít se dá za 3,5 hodiny. Přesnou trasu najdete na mapy.cz ZDE. Pokud se na ni vydáte, budeme rádi, když zveřejníte fotky a označíte nás na svých sociálních sítích. Toulkám zdar!
