„Chtěla jsem, aby to bylo i místo, kde se lidé potkávají“

Text a foto: Dietmar Langer Čtvrtek, 30. října 2025

Sdílet na:

Ani déšť a chladné sobotní počasí neodradily kolem dvacítky dobrovolníků, kteří se v Martínkovicích sešli, aby společně vysadili nový obecní sad a také místo pro setkávání sousedů. Do práce se zapojili rodiče s dětmi i lidé napříč generacemi a navzdory rozbahněnému terénu panovala veselá nálada. O tom, jak nápad vznikl a proč je Martínkovický obecní sad víc než jen stromy, vypráví v rozhovoru iniciátorka akce Martina Jirka Pohanková. „U nás na Hané mají rodiče sad. Jako dítě jsem tam pomáhala sázet ovocné stromy. Tehdy to pro mě byla spíš povinnost než radost. Ale teď s odstupem chápu, jak moc mě to ovlivnilo,” říká mladá maminka.   

„Chtěla jsem, aby stromy vydržely opravdu dlouho, takže jsem vybírala dlouhověké a odolné odrůdy – ideálně na semenných podnožích, často i staré české druhy.“

Martino, sobotní výsadba probíhala v dešti, přesto přišlo docela hodně lidí. Jak jsi to vnímala? 

Byl to důvod k radosti. Počasí nám sice moc nepřálo, ale nálada byla skvělá. Lidé si pomáhali, smáli se, děti běhaly kolem, snažily se pomoci a to přesto, že nám poprchávalo. Doufám, že nás spojilo to, že děláme něco, co nás všechny přesahuje a co tu po nás zůstane. 

Jak vůbec vznikl nápad vysadit obecní sad právě tady? 

Vlastně dost spontánně. Jednou jsem jela kolem obecního sadu v Tłumaczowě a napadlo mě, že by bylo krásné mít podobné místo i u nás v Martínkovicích. A možná se mi právě tehdy vybavily vzpomínky z Hané – na ty rodinné stromy, které tam pořád stojí. Řekla jsem si, že i tady by mohlo vyrůst něco, co zůstane lidem a krajině. Pak jsem narazila na výzvu Máme rádi Broumovsko a to byla jasná motivace se do toho pustit. 

Jak jsi vybírala, jaké stromy zasadíte? 

Byla to malá detektivka. Chtěla jsem, aby stromy vydržely opravdu dlouho, takže jsem vybírala dlouhověké a odolné odrůdy – ideálně na semenných podnožích, často i staré české druhy. Stromy musí zvládnout vítr, chlad i blízkost potoka. Nakonec z toho vznikla krásná směs: letní, podzimní i zimní jabloně, různé barvy a chutě, dokonce i odrůda Hornokrajské Malinové s červenou dužinou. K tomu hrušky, muchovníky, rakytníky a sladkoplodý jeřáb. Až začnou plodit, bude co ochutnávat. 

Zní to až idylicky, ale určitě to nebylo jednoduché. Co všechno výsadbě předcházelo? 

Jo, idyla to byla až v sobotu! Předtím to znamenalo spoustu práce – roznést dotazníky po celé vesnici, představit nápad na zastupitelstvu, připravit plakáty, zajistit stromy a keře a další materiál… A pak jen doufat, že se počasí umoudří. A jsem ráda i za to, že mám naštěstí kolem sebe pár lidí, kteří mi pomáhají. 

Sad ale není jen o stromech, že? 

Přesně tak. Od začátku jsem chtěla, aby to bylo i místo, kde se lidé potkávají. Martínkovice jsou dlouhá vesnice bez opravdové návsi, takže jsem chtěla vytvořit prostor, kam si můžeš sednout, potkat souseda, něco prostě zažít. V létě jsme tam měli třeba jógu, macramé dílnu nebo večer s básní. 

A vidíš, že se to daří? Že sad opravdu žije? 

Pomalu, ale ano. Když jdu kolem a vidím, že tam někdo sedí na lavičce nebo se děti houpou, mám z toho radost. Jednou jsem dokonce viděla, že si tam někdo natáhl houpací síť a lenošil tam. Doufám, že to lidi inspiruje, aby třeba přišli s vlastními nápady, co tam dělat. Ten prostor je otevřený všem. 

Co pro tebe osobně znamenal ten sobotní den, kdy jste sázeli? 

Hodně. Bylo krásné vidět, jak se lidé spojili. A hlavně ty děti. Možná si to teď neuvědomují, ale jednou půjdou kolem a řeknou si 'tady ten strom jsem pomáhal zasadit'. To je podle mě ten nejhezčí výsledek.  

Za mě ti přeji, ať Martínkovický sad roste stejně jako komunita kolem něj. 

Děkuju.