Zapomenuté Plečnikovo dílo v Olivětíně

Text a foto Martin Jirka

Úterý, 14. května 2024

Sdílet na:

Pomník Josefa Schrolla v Olivětíně každý den minou desítky, možná stovky zaměstnanců Veby mířících k hlavnímu vstupu do továrny. Ostatním Broumovákům je jistě také dobře známý – zakladatel továrny na ně shlíží z piedestalu uprostřed parkoviště, když kolem projíždějí Soukenickou třídou. Místo má mnohé předpoklady pro to stát se kvalitním a živým veřejným prostorem, přesto zůstává dlouhá desetiletí zanedbané: travnatý ostrov uprostřed asfaltové plochy je obehnaný zvětralou betonovou zídkou se shlukem jehličnanů a lidé čekající na autobus si nemají kam sednout. Přitom pomník nejenže dokládá počátky industrializace Broumovska, ale díky svým autorům je přímým pojítkem také ke zrodu uměleckého slohu secese. Jedním z tvůrců pomníku je slovinský architekt Josip Plečnik, kterého si později Masaryk vybral jako autora úpravy Pražského hradu. Pro Plečnika byl broumovský pomník první realizací na našem území.

Píše se rok 1901 a je to deset let poté, co zemřel zakladatel první velké průmyslové firmy na Broumovsku a člověk, který podobu města přetvořil jako málokdo – Josef Schroll. Jako vyjádření díků a úcty ze strany továrníkových dcer má vzniknout Schrollův pomník. Úkol se rodina rozhodla svěřit tehdy již zkušenému vídeňskému sochaři Othmaru Schimkowitzovi. Jeho práce v duchu právě se rodící secese tou dobou zdobily činžáky na vídeňských ulicích, ale i výstavní pavilon, který dal tomuto uměleckému slohu jméno. Schimkowitz má za sebou také úspěch v soutěži o návrh na nerealizovaný Gutenbergův pomník ve Vídni, na kterém spolupracoval se svým mladším spolužákem z akademie Josipem Plečnikem. Právě toho přizve ke spolupráci také na pomníku Josefa Schrolla v Olivětíně.

Mladý Plečnik tou dobou ještě zdaleka není váženým profesorem držícím taktovku nad přestavbou Pražského hradu a nad úpravami centra Lublaně. Teprve devětadvacetiletý talentovaný architekt má tři roky po absolutoriu na vídeňské akademii, a právě dokončuje práce na návrhu zastávek vídeňské podzemky. Že se stane tvůrcem evropského měřítka, to ještě nikdo netuší.

Plečnik navrhuje pro Schrollův pomník symetrický monumentální pilíř v duchu secese, který v sobě nezapře autorovo zaujetí antikou. Schimkowitz tesá bustu podle Schrollovy fotografie z bílého mramoru z tyrolských Alp, který je použitý i na podstavec. Busty vznikají hned dvě – jedna pro pomník v Olivětíně a druhá pro pomník v zahradě za rodinným sídlem. To se později ukáže jako šťastné rozhodnutí, díky němuž má pomník i dnes svou původní podobu.

Schroll Benešem

Příběh pomníku po skončení druhé světové války výmluvně odráží rychle se měnící společenské nálady. Nejprve začal vadit Němec Schroll. Busta byla tedy přetesána na Edvarda Beneše. Po komunistickém puči vadil už nejenom Němec a kapitalista Schroll, ale také demokrat Masaryk, jeho dvorní architekt Plečnik i předchozí prezident Beneš. Olivětínský pomník se ocitá bez busty a ta přetesaná na Beneše mizí, nejprve ukrytá kdesi v kotelně a po dalších přesunech se její stopa ztrácí úplně. Nejspíš ji někdo ukradl. Historik a bývalý ředitel Muzea Broumovska Miroslav Otte popisoval historii pomníku na stránkách Broumovských novin vícekrát. Doplňuje také osobní vzpomínku: „Za komunismu pomník sloužil jako názorná agitace, věšely se na to různé plakáty a údajně byla nahoře i rudá hvězda. To už já ale nepamatuju.“

Druhá busta přečkala v rodinném památníku, dnešním skleníku ve Schrollově parku, celé období totality a mohla v 90. letech pomník doplnit do téměř původní podoby. „Deska na podstavci není původní. Na podstavci byl reliéfně vystouplý nápis, ten je asi otesaný, protože současná deska k němu přiléhá. Kdyby se původní nápis podařilo obnovit, znovu odlít nebo vymodelovat, tak by to bylo pěkné,“ popisuje ředitel Muzea Broumovska Karel Franze. Jeho předchůdce Otte doplňuje: „Snažil jsem se o to, aby se sundala ta nevkusná tabule. Nesluší se dávat podobné cedule na takovou památku. Pomník by potřeboval také očistit. Kvůli stromům kolem se rychle špiní a mramor černá. Stromy by bylo vhodné odstranit, původně tu žádné nebyly.“

V péči památkářů

Pomník dosud není na seznamu chráněných památek, ač jeho kvalita a historie by tomu nasvědčovala. „Jedná se o sochu významného sochaře, sokl je zhotovený podle návrhu významného architekta a busta zobrazuje jednoho z nejvýznamnějších průmyslníků na Broumovsku. Navíc je vytesána z prvotřídního materiálu, takže z tohoto titulu se jedná o prvotřídní památku, ve své kategorii ojedinělou,“ vysvětluje Karel Franze.

Snahy o prohlášení pomníku za památku se však čas od času objevují. „V minulosti jsem s kolegy z Národního památkového ústavu řešil možnost prohlásit pomník za památku, rozhodně by to za to stálo. Zmínili jsme se o tom na jedné ze společných schůzek, ale jestli návrh na zápis kolegové dále zpracovávají, to nevím,“ říká Jiří Chotěborský z odboru státní památkové péče v Broumově.

Myšlenka památkové ochrany byla naposledy oživena koncem března 2024, kdy se přímo u památníku konalo setkání iniciované Národním památkovým ústavem. Kromě památkářů z Josefova Ondřeje Bezděka a Petra Arijčuka dorazili také zmínění Jiří Chotěborský z odboru památkové péče v Broumově, ředitel Muzea Broumovska Karel Franze a historik Miroslav Otte.

První úspěch zaznamenávají pánové Franze a Otte, když na boku soklu nacházejí hůře čitelný nápis „JPlecnik“. Skupinkou to zašumí a začíná závod, kdo z přítomných najde podpis také na bustě. Netrvá dlouho a na boku busty vidíme zřetelné „Schimkowitz“. Není dalších pochyb.

Vlastník rozhodne

„Význam olivětínského pomníku spočívá v tom, že podobných realizací těchto dvou autorů u nás moc nemáme. V podstatě víme jen o této,“ hodnotí památkář Bezděk a doplňuje: „Pro zápis pomníku na seznam památek bude naprosto klíčové stanovisko vlastníka. Proti vůli vlastníka ministerstvo kultury nemovitost na seznam památek zpravidla nezapíše.“

Majitelem pozemku, na kterém pomník stojí, stejně jako majitelem celého areálu olivětínské Veby, je firma Ojgar, s.r.o., jejímž koncovým vlastníkem je podnikatel Otakar Moťka. Bude souhlasit se zápisem pomníku na seznam památek?

„Určité výhody pro majitele ze zápisu na seznam památek plynou, například může získat finanční podporu na restaurování objektu. Ale také je to o nastavení hodnot a způsobu myšlení,“ vysvětluje Petr Arijčuk.

Výkonný ředitel Veby Jaromír Pávek k pomníku říká: „Umístění památníku před olivětínskou továrnou Veba respektujeme a vážíme si jej. Sejmutí aktuálně instalované desky jsme zvažovali, ale po konzultaci s panem Franzem a panem Ottem jsme dospěli k závěru, že by se téměř jistě neodkryl původní nápis, a navíc hrozilo nebezpečí poškození současného stavu Schrollova pomníku. Proto jsme od tohoto záměru upustili a památník zachovali v současné podobě. Ve vztahu k památníku žádná spolupráce ze strany památkářů s a.s. VEBA neprobíhá.“ 

Živé místo, nebo mrtvé parkoviště?

Zatímco debata na setkání u pomníku je v plném proudu, kolem se odehrává běžný život Olivětína. Občas zahučí starý diesel projíždějící kolem, několik lidí postává na zastávce a čeká na autobus. Skupina pracovníků z Veby posedává v čase svačiny na zašlé betonové obrubě vedle pomníku a v rukách jim doutnají zapálené cigarety. 

Prostor má přitom potenciál stát se atraktivním a živým veřejným prostranstvím: nachází se zde sídlo velké společnosti, je tu hodnotné umělecké dílo přesahující svým významem hranice regionu a každý den se tu pohybuje poměrně velké množství lidí. Předpokladem pro vznik příjemného a živého místa je ale základní údržba i možnost sednout si jinak než jenom na zašlý beton mezi zaparkovanými auty.

Pomník, jehož příběh se prolíná dějinami 20. století a který připomíná důležitou osobnost Broumova, by si důstojné prostředí zasloužil. A vzhledem k významu jednoho z tvůrců díla, Josipa Plečnika, by se místo mohlo stát i cílem milovníků architektury.

Pozn.: Plečnikův návrh pochází z knihy Damjana Prelovšeka Josip Plečnik.

Tento článek byl podpořen Journalismfund Europe v rámci výzvy Local Media for Democracy a vznikl na Simulátoru žurnalistiky, který pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko.